Už dlouho sleduji Jakuba Kleckera (1982), jak postupně přebíral více a více povinností v Kantiléně, jak studoval na AMU, jak stále více začal dirigovat v brněnské opeře a filharmonii a jak byl úspěšný i mimo rodné Brno. Přitom se jako člověk nezměnil: stále zůstal usměvavým a milým, nadále není namyšlený nebo dominantní. Dnes sedmadvacetiletý dirigent působí jako harmonická osobnost a přirozená autorita. Setkala jsem se s ním ještě před sezonou v hlaholně brněnského Besedního domu. Stejně tak jako příjemně vystupuje na veřejnosti, byl i tento rozhovor příjemným zážitkem. Jakub Klecker pochází z hudebnické rodiny, otec sborista a sólista brněnské opery, matka také zpívala, jeho o čtyři roky mladší bratr Jiří je houslista, nyní student JAMU.
Možná to zní jako fráze, ale vyrůstal jsem obklopen hudbou. U nás se od dětství pouštěly operní nahrávky.
Hrál jste na klavír, v roce 1993 jste se stal členem Kantilény. Od pěti let jsem navštěvoval hodiny klavíru na ZUŠ Jaroslava Kvapila ve třídě Libuše Černé. V jedenácti letech, tedy docela pozdě, jsem začal zpívat v Kantiléně.
Nebylo to už v době mutace? A jaký počet kluků tehdy sbor navštěvoval? Kluků tehdy bylo osm, dnes je jich čím dál méně, ale snad se situace zase zlepší, v Kantilénce, což je starší přípravné oddělení sboru, je několik talentovaných zpěváků. Mutace mě zastihla asi ve třinácti. V Kantiléně pamatuji případ jednoho chlapce, kterého mutace potkala až v osmnácti letech. Od té doby jsem se s takovým případem nesetkal, ba naopak, dnes děti dospívají daleko dříve.
Co pro vás Kantiléna jako pro budoucího orchestrálního dirigenta znamenala? Pro každého jednotlivce, který jí plnohodnotně projde, znamená Kantiléna druhou rodinu. Sbor mi dal možnost vnímat přátelství, kolektivní cítění, a naučit se pracovat nejen hudebně, ale i lidsky. A to je pro povolání dirigenta jedna z nejdůležitějších věcí. Dále pak samozřejmě techniku hlasu, správné dýchání a podobně. Členství v Kantiléně ve mně zanechalo mnoho teoretických i praktických poznatků, ze kterých neustále čerpám.
Jak hodnotíte Ivana Sedláčka jako sbormistra a uměleckého vedoucího sboru? Ve sborové historii představuje Ivan Sedláček velké jméno. Do sboru vložil ohromné množství svých sil, mnoho let vedl všechna sborová oddělení, což je pro mě nepředstavitelná myšlenka. Se sborem provedl více než 1200 koncertů a přitom se stihl věnovat také pedagogické činnosti. Od první zkoušky mu vždy záleželo na výrazu a srozumitelnosti skladby. On mi předal to, co nyní já předávám dětem: je třeba vědět, o čem se zpívá. To je základ. Vycházet z textu natolik, aby každá nota dávala smysl.
Roku 1997 jste se stal druhým sbormistrem a korepetitorem, v letech 2003 – 2006 hlavním sbormistrem. Původně mě lákaly varhany, ale pak jsem si na konzervatoři vybral studium dirigování. Když to Ivan Sedláček zjistil, přenechal mi – a to bylo už v deváté třídě základní školy – vedení dělených zkoušek koncertního oddělení Kantilény.
V roce 2006 vám umělecké vedení Ivan Sedláček předal. Přijmout tuto nabídku nebylo jednoduché rozhodnutí, zejména když jsem již tehdy toužil také po orchestrálním dirigování. S dětmi je to náročnější a odpovědné, protože se výsledný tvar skladby modeluje mnohem delší dobu než u dospělých. Jsem si vědom, že Kantiléně nevěnuji tolik, kolik by si zasloužila a kolik jí věnoval Ivan Sedláček. On měl tento sbor jako své dítě, založil ho a pět desetiletí vedl. Toho nedosáhnu, pro mě je sbormistrovství jedna ze součástí mého života.
Po čtyřech letech studia na brněnské konzervatoři jste odešel na AMU. Po studiu u Aleše Podařila jsem na jeho radu šel do Prahy. Na rozdíl od JAMU se na AMU studuje dirigování sborové a orchestrální zároveň, což je podle mého názoru pro každého dirigenta velmi důležité. Nejprve jsem byl tři roky posluchačem Radomila Elišky, pak poslední dva roky Tomáše Koutníka a Jiřího Bělohlávka.
Kdo z vašich pedagogů vás ovlivnil nejvíce? To nemohu jednoznačně říct, protože všichni byli vynikajícími osobnostmi. Kromě těch zmíněných i například Josef Kuchinka, který řídil třeba v Národním divadle Prodanou nevěstu čtyřistakrát, jiný zkušený operní dirigent František Vajnar, Leoš Svárovský v předmětu studium oratorií a kantát nebo umělecký vedoucí Kühnova dětského sboru Jiří Chvála, se kterým jsme si moc hezky povídali o fungování našich nejmladších těles; všichni zmínění přinášeli spoustu praktických zkušeností. Bělohlávek a Koutník pro mě znamenali přínos největší. Už na konzervatoři bylo mým snem a přáním studovat na pražské AMU právě u Jiřího Bělohlávka, což se mi splnilo. Poznal jsem nejen jednoho z nejpozoruhodnějších světových dirigentů, ale i skromného a upřímného člověka.
A první orchestr, před kterým jste stanul po škole? Bylo to už na AMU. Od druhého ročníku každý rok diriguje student jeden celý koncert. Během studia jsem řídil Jihočeskou komorní filharmonii, Filharmonii Hradec Králové, Moravskou filharmonii Olomouc, Filharmonii Brno a Kantilénu. Po absolutoriu jsem dirigoval většinu českých orchestrů: zlínskou Filharmonii Bohuslava Martinů, Pražskou komorní filharmonii, Janáčkovu filharmonii Ostrava, Komorní filharmonii Pardubice. Příští jaro mě čeká premiéra s Pražskými symfoniky.
Váš kalendář je hodně zaplněný. Kromě Kantilény a opery, ke které se dostaneme, jste letos řídil dva koncerty s brněnskou filharmonií, v půlce května jste měl debut na Pražském jaru… S Janáčkovým komorním orchestrem a pianistou Sergejem Babajanem. Jednalo se o komorně orchestrální program: Schnittkeho a Šostakovičův klavírní koncert.
Na podzim 2007 jste byl jako druhý dirigent s brněnskou filharmonií v Japonsku, letos v listopadu se stejným tělesem pojedete do Japonska znovu. Na mezinárodním hudebním festivalu Moravský podzim budete řídit jako jediný dirigent v historii hned dva projekty – světovou premiéru Martinů opery Ženitba (v anglickém originále) a také závěrečný koncert. Závěrečný koncert festivalu se letos inspiruje mořskou tematikou. Na závěr místo Janáčkovy Sinfonietty zazní Debussyho Moře, dále ve světové premiéře Martinů skladba Balada (Vila na moři) a také Pátý klavírní koncert s Ivo Kahánkem.
Na současné české scéně působí generace dirigentů, kteří posbírali vavříny na světových soutěžích a jsou uznávaní. Čím chcete mezi nimi vyniknout a odlišit se? Podle mého názoru je důležité, aby byli spokojeni ti, s nimiž pracuji, aby viděli výsledky společné práce, aby poznali můj záměr, moje fluidum ve skladbě. Nejtěžší to má hostující dirigent u symfonických orchestrů, kde se každý týden střídá jiný. Tam je třeba zaujmout co nejrychleji, „nevozit“ se po lidech, ale mít jasnou představu o díle a intenzivně pracovat od první minuty.
Jak zvládáte orchestr psychologicky? Velice mi v tom pomohla praxe v dětském sboru. S dětmi jednám přesvědčivě a korektně. Přístup k dospělým je velmi podobný. Samozřejmě nedělám z dospělých dětské interprety, ale ani děti už dnes nezabírají na to, na co jsme zabrali my dřív.
Jak byste sám sebe charakterizoval jako člověka a jako umělce? Lidé mi říkají, že mi práce zjevně dobíjí energii a že neumím moc relaxovat. Nejsem workoholik, ale práce je často tolik, že si také rád zalenoším. Pokud má dirigent vedle talentu a pracovitosti i trochu štěstí, přijdou lákavé nabídky ze zahraničí, člověk je přijímá plnými doušky… Ale po letech zjistí, že je to sice krásné, ale život přece není jenom o tom… Pro mě je stejně důležitá také rodina, která by se neměla zanedbávat. I když mám svou práci moc rád, nebývám natolik ponořený jen do skladeb, aniž bych věděl, co se děje okolo. Je potřeba vnímat nejen hudbu, ale i každodenní život.
Na vaší tváři je znát, že jste optimista… Jsem, ale taky je to vědomý postoj, který vyrostl z práce v Kantiléně. Třeba před sborovou soutěží vím, že musím zpěváky povzbudit, ale přitom autoritativně vyžadovat maximum. Snažím se do nich vcítit a motivovat je přirozenou cestou k nejlepšímu výkonu.
Přejděme do další oblasti vašeho zájmu – opery. Vyrůstal jste obklopen operou. Kdy jste ji začal dirigovat? Dirigoval jsem opery už na brněnské konzervatoři. Byly to Martinů Veselohra na mostě a Hlas lesa a Křičkův Tlustý pradědeček. Národním divadlem Brno jsem byl osloven v roce 2004 ke spolupráci na Její pastorkyni jako asistent. Od roku 2007 jsem se stal dirigentem brněnské opery, od loňského září na plný úvazek. Diváci mě mohou vidět dirigovat Juliettu, Příhody lišky Bystroušky, Nabucca, balety Coppélii z Montmartru nebo Louskáčka. V květnu 2010 nastuduji novou premiéru Rossiniho Popelky.
Kolik procent vám zabere Kantiléna, kolik opera a kolik orchestrální dirigování? Kantiléna a opera – to jsou zaměstnání na celý úvazek. V Kantiléně hodně zabere příprava sezon, rozpočtu a zkoušky, které musí být aspoň trochu pravidelné. Když připravuji novou operní inscenaci, nezbývá mi už moc času okolo. Jsem rád, když je v určitém období méně povinností, a pak se mohu věnovat jiným hudebním věcem a také rodině.
V kterém prostředí se cítíte nejlépe? Mezi dětmi v Kantiléně, mezi orchestrálními hráči, nebo v opeře? Každé prostředí má jinou atmosféru. Kantiléna je pro mě osobně velmi důležitá. Někteří lidé mi říkají, že mě Kantiléna brzdí, ale pro mě je to svým způsobem odpočinek, protože tvořím s mladými lidmi, kteří mají zájem a nejsou zatíženi běžným hudebním provozem. Poslední tři roky jsme měli velké úspěchy: vítězství na soutěži hudebního festivalu v belgickém Neerpeltu v roce 2006, dvě zlaté medaile na Světových sborových hrách ve Štýrském Hradci v roce 2008, letos cena publika na sborové soutěži ve švýcarském Montreux. Naše sborová práce má smysl, když zpěváky baví a navíc jejich výkon ocení nejen porota na soutěžích, ale také laické publikum, které bývá mnohdy srdečnější. V dnešní době za všechny kvalitní zpěváky bojuji, protože mají jiná, mnohem atraktivnější lákadla jak trávit volný čas.
V divadle je každé operní představení specifické. Pokaždé jiné pěvecké i orchestrální obsazení. Baví mě, když se něco „přihodí“ a já to mohu zachránit, pak je to takový malý adrenalinový sport… Orchestrální dirigování – to naopak představuje tři dny velmi intenzivní práce a podaný výkon by měl být nejlépe připraveným, což se v opeře po několika reprízách moc často nevidí. Před symfonickým orchestrem si užívám dirigentského řemesla nejvíce.
