Takové je motto sbormistra Jakuba Martince a evidentně se mu více než vyplácí. Ačkoli Český chlapecký sbor z Hradce Králové funguje teprve dva roky, má kalendář naplněný koncerty a jenom v červenci stihne několikrát zazpívat v Německu, Rakousku a v Itálii na European Festival of Youth Choirs Giuseppe Zelioli. Nezanedbává ale ani hradecké publikum, pro které připravil cyklus koncertů Královéhradecká zastavení. Jakuba Martince a jeho manželku a zároveň kolegyni Jennifer Beynon Martinec jsem navštívila na jejich domácí půdě a během zkoušení, plánování příštího koncertu a hlídání dvou malých ratolestí jsme si s panem Martincem stihli i příjemně popovídat.
Často říkáte, že navazujete na tradici chlapeckého sborového zpěvu, která je tu už od 13. století. Proč jsou podle vás chlapecké sbory tak atraktivní? Myslím, že je to hlavně kvůli jejich zvuku. Snad nikdy se mi neomrzí zvuk chlapeckého sboru, kde jsou dobře namíchané falzety v sopránu a altu a k tomu mladé tenory a basy. I když mají spoustu úskalí a je tam problém s intonací, jsou pro mě zajímavější.
A chce se vám do těch úskalí? Kluci v určitém věku odmutují a musí začínat zase od začátku… Je to takový koloběh, každá sezona se musí začínat do nuly. Měl jsem například úžasného sopranistu, který ještě na Vánoce zpíval sóla a teď je to mladý tenor a musí se zase se svým hlasem seznamovat. V tom je to těžké, ale parta kluků je tak výjimečná a skvělá, že mě to baví i přes tyto překážky.
Čím si vysvětlujete, že tady v okolí je tolik skvělých dětských, a hlavně chlapeckých sborů? Na to se mě mnoho lidí ptá a já se přiznám, že nevím, proč je tady fenomén dětských sborů tak silný. Možná že z malých sborových zpěváků tu vyrůstají noví sbormistři, učitelé hudby, a proto tu jsou výborné dětské sbory, školní sbory i dospělé ansámbly a spousta z nich vedou právě absolventi sborů, které tu fungovaly před třiceti lety. Jsou to mnohdy moji kamarádi a vrstevníci, protože i já jsem začínal ve sboru.
Takže za všechno může pan Skopal, který jednoho krásného dne přišel a založil Jitro. Tak. A předtím samozřejmě i pan profesor Josef Vrátil, ale Skopalova tradice je velká a dětí, co prošly Jitrem, je strašně moc. Rychnovský dětský sbor Carmina umělecky řídí Skopalův absolvent Karel Štrégl, v Pardubicích fungují Bonifantes pod vedením Jana Míška, Jaromír Schejbal řídí jeden z nejlepších středoškolských sborů Gybon na Gymnáziu B. Němcové tady v Hradci, další výborná sbormistryně je Sylvie Pálková, která vede liberecký Severáček a Lukáše Vasilka netřeba představovat.
Když vyhlásíte konkurz, nemáte problémy s nedostatkem zájemců? Samozřejmě musíme kluky lákat a doba je na tohle velmi složitá. Nábory jsou těžší a těžší, ale to je podle mého dáno tím, jak dnešní společnost vypadá. Děti ani jejich rodiče nemají pocit, že sborový zpěv něco přináší.
Na co je lákáte? Já si především nemyslím, že sborový zpěv je jen o dobré muzice. Kluci se tím naučí zodpovědnému chování a v dnešní individualistické době se stanou součástí nějaké skupiny, společně tvoří, a to je podle mého ještě důležitější. Hudba nás naplňuje, ale ještě víc si vážím těch neopakovatelných chvil ze soustředění, ze zkoušek, kde parta skvěle šlape.
Jak fungování ve sboru osobnostně formuje kluky? Velmi. Je spousta bývalých členů, ze kterých jsou skvělí právníci, lékaři a také posluchači, protože si z hudby dokážou vybrat, ocenit, co je dobré a co špatné. A to je naším cílem. Zní to hrozně vznešeně a nabubřele, ale chceme z nich vychovat především dobré lidi.
Jak se je tedy snažíte přesvědčit o tom, že zpívat ve sboru má cenu? Důležitá je přípravka. Máme skvělou sbormistryni Simonu Hlavatou, která si s dětmi víc hraje, než zpívá. Kluky to s ní moc baví a rádi u ní zůstávají. A při náboru do hlavního sboru je samozřejmě největším lákadlem kromě spolupráce s profesionály a významnými umělci cestování. To hraje důležitou roli i při rozhodování rodičů.
Jaké vlastnosti navíc by měl mít sbormistr dětského sboru oproti sbormistrovi dospělého sboru? Já vždycky říkám, že to není o tom, jaký je člověk sbormistr, ale spíš o tom, jaký je pedagog. V dospělém sboru přichází práce i na pódiu, ale s dětmi se devadesát devět procent práce odehrává při zkouškách a pak už se „jenom“ předvede to, co se nacvičilo. Myslím, že nejsem nijak zvláštní a vynikající sbormistr, ale spíš učitel a umím s těmi kluky pracovat. Ani nevím, jestli bych se dokázal postavit před profesionální smíšený sbor. Asi bych k tomu neměl odvahu, protože to je úplně jiný styl práce.
Jak pomáháte klukům, aby vstřebali obsah složitějších děl, aby porozuměli tomu, o čem zpívají? Na pochopení obsahu klademe velký důraz. Například když jsme teď nedávno prováděli Matoušovy pašije, povídali jsme si, s jakým záměrem dílo vzniklo, kdo v něm vystupuje, co tam zaznívá a proč. Ve chvíli, kdy obsah rozebíráme, se zdá, že je to pro ně jen takový zajímavý příběh, ale potom se do dané nálady dokážou vrátit a když zpívají o tom, že umlknou všechny hříchy světa, jsem si jistý, že cítí a chápou dopad těch myšlenek.
Jak u vás funguje hlasová výchova? Hlasovou výchovu sólistů řešíme individuálně, ale zároveň se snažíme, aby většina zpěváků byla schopna zazpívat sólo. Vedu ji pouze já a moje manželka, která jakožto hlasový pedagog ví o hlasové výchově mnohem víc než já. V každé zkoušce trávíme minimálně tři čtvrtě hodiny rozezpíváním, což bereme spíš jako hlasová cvičení, při kterých se zaměřujeme na dech, barvu tónu, artikulaci a všechno, co k tomu patří. Všeobecně mají děti úžasnou schopnost napodobování, takže razíme modelovou výchovu. Někdy je lepší místo dlouhého vysvětlování předvést, co po nich chcete a v podstatě jim svou představu vymodelovat.
Vnímáte, že se v posledních desetiletích změnily hlasové dispozice dětí? V rodinách se nezpívá tolik jako dřív a děti před počítačem nechávají svoje hlasivky zakrnět… Je to tak. Málo se zpívá i ve školách. Většinou k nám chodí zpěváci naprosto nerozezpívaní a ačkoli není tak těžké je rozezpívat, je to čím dál častější problém. Doby, kdy jsme jeli na zájezd a nikdo neměl mobil, jsou pryč. Teď vyrazíme na turné a všichni mají notebook, všichni jsou připojeni na sociálních sítích… Právě proto je strašně důležité, že dělají sborovou muziku, že se dostanou k něčemu jinému a od počítače na chvíli odejdou. Slyšel jsem nedávno, že se v některých školách zavádí počítače místo učebnic, a nad tím mi opravdu zůstává rozum stát! Sice nebudou muset tahat stohy učebnic, ale budou celý den sedět u počítače.
Co děláte, když k vám přijde takovéhle dítko, které ztratilo kontakt se svým tělem? Tomu vždycky pomůže už jen fungování ve skupině. Máme teď čerstvě přestoupivšího zpěváčka z přípravky, který byl dneska na třetí zkoušce a je samozřejmě v šoku, protože je to pro něj skok do rozjetého vlaku. Je velmi šikovný a vyhrává sólové soutěže ve svých kategoriích, takže je to jiný případ, než o kterém se bavíme, ale ten princip je stejný. Tak skupina, která funguje kolem něj, ho táhne s sebou dopředu.
Vedete je pěvecky spíš technicky, nebo pocitově? Já pocitově a manželka technicky, takže mají od všeho kousek a můžou si vybrat, co právě potřebují slyšet a co jim v dané fázi vývoje pomůže dostat se dál. Ale správné zpívání je stejně jenom jedno. Na tom není žádná věda, otevřít krk, správně artikulovat a správně dýchat.
Žádná věda? Spíš bych řekla, že není žádná věda základní pěveckou techniku popsat, ale automaticky ji při zpěvu používat – to je mnohdy záležitost dlouhého učení. To máte pravdu, ale nejdůležitější je, aby kluci zpívali přirozeně a zdravě a jakákoli cesta, kterou se toho dosáhne, je fajn a já jsem pro ni.
A jaká je ta vaše cesta k odstraňování zlozvyků a otvírání krků? Opakujeme, opakujeme, opakujeme. Pořád dokola připomínáme, když někdo špatně stojí, špatně dýchá, a je to hlavně o upřímnosti mezi námi, protože když jim něco takového řeknu, neberou to jako znemožnění před celým sborem, ale vědí, že si chceme pomoct, abychom se pořád zlepšovali.
Jak docílíte toho, aby kluci na pódiu projevili nějakou emoci? Aby měli ze skladby nějaký prožitek, a ne pouze umělý úsměv na rtech? To je těžká věc. Musím říct, že tuhle otázku mi ještě nikdy nikdo nepoložil a není úplně jednoduché na ni odpovědět. Cit musí jít z nich a nelze je to naučit, ale můžu jim předat určitý vztah hudbě, díky kterému potom emoci snáz najdou a projeví. Při zkouškách s tím kluci problém nemají, ale na koncertě se samozřejmě projevuje větší ostych otevřít se před posluchači. Podstatné je také neustále jim připomínat, o čem zpívají, přibližovat jim obsah a vyznění skladby. Nejdůležitější ale je předat jim lásku k hudbě. Potom vyzařují emoce naprosto přirozeně.
Ptám se, protože spousta sborů vás na poslech uchvátí, ale když se na děti podíváte, vypadají, jako by byly duchem nepřítomné. Moje pěvecká bible je Jiří Bar – Pravý tón a pravé pěvecké umění , kde je kapitola nazvaná Živý obličej a tím já se řídím. Neustále klukům říkám, že se musí tvářit tak, aby bylo vidět, že je to baví. Nenutím je, aby se přetvařovali, ale aby ukázali, co cítí. Jestliže vím, že mám ve sboru skvělého zpěváka, který tím žije, musí to být na něm vidět. Pouštím kluků videa z našich koncertů a říkám jim: „Sledujte, jak při zpěvu vypadáte. Vidíte ten rozdíl mezi sebou, když jeden skladbu prožívá a druhý vypadá jak leklá ryba? Skoro mám strach, že na tom pódiu omdlí!“ To je nejlepší metoda, protože jim samotným se unylé tváře nelíbí a příště se snaží trochu víc rozzářit. Také jim říkám, aby se nebáli usmát, že je to při zpěvu naprosto normální věc, protože mám spoustu zpěváků introvertů, kteří by za jiných okolností nebyli schopni promluvit před třídou.
Máte nějaké metody, jak pracovat s trémou? Tréma je naprosto přirozená věc, i když musím říct, že kluci ve sboru ji díky kolektivu zvládají velmi dobře. Každým odzpívaným koncertem získávají jistotu. Více se tréma projevuje u sólistů, ale pokud má sólista problém, nenutím ho zpívat za každou cenu. Mám třeba sopranistu, který zpívá opravdu fantasticky, ale zpočátku nechtěl mít sólové výstupy. Nechal jsem ho asi čtyřikrát zpívat na generálce před koncertem, a tím se otrkal natolik, že zvládl v pohodě i koncert a sám si řekl, že by sólo rád zpíval. Jsem za to moc rád, protože to je asi největší talent, kterého jsme kdy s manželkou slyšeli. Jmenuje se Mikuláš Chvojka, je mu čtrnáct let, chce studovat konzervatoř a myslím, že pokud se zpěvu bude intenzivně věnovat, ještě o něm uslyšíme.
Přes deset let jste působil jako sbormistr Boni Pueri. Co vás vedlo k založení vlastního sboru? To je dost kontroverzní téma a je to trošku jinak, než jak si většina lidí myslí. S Pavlem Horákem jsme byli oba zřizovatelé školy Boni pueri, partneři, spoluvlastnili jsme zřizující sborovou organizaci a bylo to takové manželství, které přestalo fungovat. Pár let nám náš zavedený režim vyhovoval, každý jsme měli svoji koncertní skupinu a dělali jsme i společné projekty, ale po několika letech začaly vyvstávat hlavně umělecké problémy, neshody se začaly stupňovat a všechno vyvrcholilo tím, že se špatná atmosféra a nevyhovující podmínky přenesly i na kluky, kteří chtěli končit. My jsme s manželkou nestáli o to, být u nějakého nehezkého revolučního odcházení zpěváků a už vůbec jsme nechtěli být součástí něčeho, co by mohlo připomínat byznys na dětech. Boni pueri jsem považoval částečně i za svoje dítě, do kterého jsem vložil spoustu energie, nejprve jako zpěvák, sborista a sólista, později jako sbormistr přípravného oddělení, sbormistr koncertní skupiny, dramaturg, zřizovatel a zástupce ředitele pro uměleckou činnost ZUŠ Boni pueri. S manželkou jsme se tedy rozhodli, že budeme v naší práci pokračovat v Kanadě, kde máme oba zázemí. Maminka mojí ženy je šéfkou tamní sborové asociace a vede přes dvacet let významný mužský a chlapecký sbor Amabile, já navíc dokončuji doktorát na hudební fakultě Western, takže jsme se rozhodli, že se rozloučíme, uděláme hezkou tečku a začneme v Kanadě znova. Oznámil jsem svoje rozhodnutí zpěvákům mé koncertní skupiny a jejich rodičům, vysvětlil jsem naše důvody a během pár dnů se stalo to, čemu dodneška nemůžu uvěřit a nikdy bych v to ani nedoufal. Téměř všichni moji zpěváci ze dne na den v Boni pueri skončili, jejich rodiče se sešli, založili organizaci a nás požádali, abychom se chopili uměleckého vedení. Společně s námi opustilo ZUŠ Boni pueri i několik dalších pedagogů. Takže takový byl začátek. Já si nejvíce vážím toho, že kluci skončili, aniž by věděli, zda bude vůbec nějaký sbor pokračovat. Nám nastalo těžké rozhodování, protože jsme s touhle změnou plánů opravdu nepočítali, ale nakonec jsme kývli a zůstali tady. Začátek byl hodně těžký právě kvůli tomu „honu na čarodějnice“, kdy se na nás všichni dívali skrz prsty, ale časem se situace uklidnila a teď po roce a půl od vzniku sboru máme podporu města Hradec Králové, ale i kraje a státu. Navíc skvěle funguje náš realizační tým – produkční Martin Sedláček, již zmiňovaná sbormistryně přípravky Simona Hlavatá, dvorní klavírista Martin Fišl a celé to zastřešuje ředitel zřizující společnosti Pueri Auri Vladimír Kalina. Když se na události posledních pár let dívám s odstupem času, myslím, že oběma sborům tento zásah jenom prospěl. Snažíme se dělat kvalitní projekty, zveme hosty, vymýšlíme nové programy. Myslím si, že si nelze Boni pueri nikterak přivlastňovat, a pokud by na toto měl někdo právo, byl by to právě profesor Skopal, který v roce 1982 sbor společně s manželkou Květou založil a jsem přesvědčený o tom, že právě pod jeho vedením měli Boni Pueri nejvyšší uměleckou úroveň.
Jaké nové projekty plánujete? V říjnu budeme například uvádět v premiéře Žalozpěv za zabité děti Marka Kopelenta, s Filharmonií Hradec Králové budeme premiérovat Velikonoční responsoria Jana Jakuba Ryby v nové spartaci, s ČNSO provedeme před Vánocemi Českou mši vánoční a dostali jsme nabídku nastudovat a provést v polské Poznani kompletního Händelova Mesiáše s Poznaňskou filharmonií a v italském Bergamu Händelovo oratorium Israel v Egyptě. Nebráníme se ani výletům do jiných žánrů. Na podzim jsme dělali s Hradišťanem folklorní program, příští projekt bude složený ze sborových aranží popových skladeb Michaela Jacksona, Beatles, skupiny ABBA a dalších. Je to trošku schizofrenie, ale já myslím, že tím můžeme klukům otevřít dveře do mnoha komnat, kde všude hudba je. Kdyby byli ustrnulí jen na jednom žánru, nerozvíjeli by se. Myslím, že umění je i o tom, nahlédnout do rozmanitých dveří. A čím víc hudby přečtete a vyprodukujete, tím větší máte cit a zkušenost. Například v Torontu je skvělý chlapecký sbor na katolické internátní škole, kde to funguje jako za Janáčka. Každý týden se musí připravit nový repertoár na mši. Nezažil jsem sbor, který by byl lepší a pohotovější ve čtení z listu! Sice nemají každou skladbu vypilovanou do nejmenších detailů, ale i tak jim to ohromně umělecky prospívá. My takovým stylem pracovat nemůžeme, protože se nescházíme jako oni každý den, ale i tak zastávám názor, že čím víc muziky uděláme, tím je to lepší. Je mi jasné, že například za Jacksona nás spoustu lidí „sepsuje“, ale my do toho rizika jdeme, protože vím, že to bude kluky bavit, a věřím, že když vsadíme na dobré úpravy a s chutí a kvalitně je zazpíváme, není důvod, proč to nezkusit.
V čem, co se týče české sborové tradice, se snažíte pokračovat a co chcete dělat nově? Když se na naši sborovou tradici člověk podívá z celosvětového měřítka, tak je vůbec zázrak, co se u nás podařilo, kolik máme skvělých sborů, které nám dělají slávu po světě. Shodou okolností právě píšu diplomovou práci na téma fenoménu špičkových sborů a chci porovnat, jak sbory fungovaly před rokem 1989 a jak po příchodu demokracie. Zatím jsem ve fázi shánění materiálů a moc mě ta práce baví, protože je i o rozhovorech se sbormistry o tom, jak byly sbory podporované nebo naopak nepodporované tehdejším systémem a o spoustě dalších zajímavých věcí. Ale prioritou je pro mě samozřejmě stále sbor. Je velmi časově náročné zajistit stabilní fungování a udržovat velkou základnu, protože většina rodičů chce, aby se jejich děti věnovaly sportu nebo jazykům, a neuvědomují si, co všechno jim sborový zpěv dá. Nechci znít pesimisticky, ale určitě je to i současným stavem společnosti. Například v Americe si už tímhle prošli. O sbory nebyl velký zájem, většinou měly horší úroveň a v současné době je například v Indianapolis sbor, který čítá šest set dětí a spousty dobrovolníků se podílí na organizaci, protože věří, že tahle činnost dětem prospívá. Často o tom s manželkou mluvíme a pozorujeme, jak se tady pomalu přikláníme k tomu trendu, který už v Americe a Kanadě byl.
Čím se tamější situace zlepšila? Lidé si uvědomili, že nejde klást důraz jenom na individualistickou výchovu, na podávání nejlepších možných výkonů a že nemohou být kolem samí špičkoví manažeři, ale že je třeba rozvíjet u dětí i „měkké“ dovednosti. A zdá se mi, že u nás se bohužel objevuje ten „manažerský syndrom“. Snažíme se úroveň a aktivity kluků udržet, ale je to čím dál těžší. Při mých sborových začátcích jsme měli víkendové soustředění každý druhý víkend od rána do večera. To už teď nemůže sbormistr po dětech chtít.
Já si ale myslím, že už i tady mnozí lidé hledají něco jiného než jen materiální uspokojení. V Praze určitě, ale na menších městech je situace těžší. Máme část rodiny v Praze, takže můžeme porovnávat, a v tomhle ohledu je znát podstatný rozdíl.
Vidíte, ale situace se sbory je v Praze horší než tady. Ano a je to podle mě tím, že Praha nabízí spoustu možností, jak trávit volný čas, a sborový zpěv v konkurenci neobstojí. Na tu krizi ale podle mě pomáhá i více se otevřít světu, víc spolupracovat, účastnit se festivalů, zapojit soudobé autory.
Na vašich stránkách máte rozdělené donátory na cherubíny, serafíny, anděly a archanděly. Vnímáte v hudbě nějakou transcendentální rovinu? Musím říct, že s těmi anděly jsme se inspirovali přáteli z American Boy Choir. V Americe skvěle fungují sponzoři a donátoři, kteří věnují statisícové částky na fungování sboru. Lidé si tam uvědomují, jak důležitý sbor je, a i když už do něj jejich dítě nechodí, dál ho podporují a věnují se mu. A do oblastí mezi nebem a zemí se dostávám při koncertech, při těch nádherných momentech, pro které to všechno děláme. Jsme prostě trošku blázni a každý, kdo tuhle práci dělá, musí být nějakým způsobem nenormální. Ale právě díky tomu jsme šťastní!
