O své budoucnosti měl prý jasno už jako batole. Díky matce, která byla kulturní redaktorkou v rozhlase, potkával odmalička lidi z muzikantské branže, chodil na koncerty a opery a jiné povolání prý pro něj nikdy nepřicházelo v úvahu. K violoncellu se dostal omylem – v šesti letech ani nevěděl, jak nástroj vypadá. „Měl jsem obrovské štěstí na učitele,“ tvrdí Jakub. „Kolem mě vyrůstali spolužáci, kteří měli mnohem ambicióznější rodiče i profesory, cvičili mnohonásobně víc a dneska třeba vůbec nehrají.“ Díky vedení Mirka a Martina Škampových, Vladana Kočího, Jiřího Bárty a Miroslava Petráše se muzikantský vývoj odehrál přirozeně, bez násilí, truců nebo krizí.
„Jediný problém jsem si způsobil, když se na hodině komorní hry ukázalo, že jsem týden nevytáhl cello z futrálu,“ vzpomíná Jakub. Rozhodně nepatřil k těm, co dřou hodiny a hodiny denně, učil se rychle a nenechal si vzít čas na jiné koníčky. „Rád si zahraju fotbal a basketbal. I když nám ve škole míčové hry zakazovali, myslím, že basket mi pomohl k větší elasticitě rukou,“ předvádí názorně.
Sebevědomý mladík je odolný i psychicky, sám se považuje za soutěžní typ. „Doma mi občas chyběla motivace ke cvičení, ale pak přišla nějaká soutěž v zahraničí a hned bylo proč hrát.“ Jeho profesní životopis je impozantní: nejen o tom se může přesvědčit každý, kdo nahlédne na Jakubovu neoficiální internetovou stránku http://mujweb.cz/www/cellista, kterou si tento (cituji) „počítačový maniak“ alias „normální velkoměstský týpek z Prahy“ sám vytvořil.
První velký úspěch znamenalo pro Jakuba Tylmana vítězství v Prague Junior Note v roce 1995. Vzhledem k datu narození byl často nejmladší v kategorii. „Myslím, že je to výhoda, dav benjamínkovi někdy fandí,“ připouští. V roce 1998 jej Český rozhlas nominoval do soutěže o Evropskou hudební cenu v Oslo. „Tam byla kategorie do osmnácti let a protože jsem absolutně s ničím nepočítal, nacvičil jsem pořádně jen první kolo. Nějak jsem se ale dostal až do finále, a to šlo do tuhého. Za dva dny se měl hrát koncert s orchestrem v přímém televizním přenosu. A já jsem neuměl vůbec nic.“ Jak tato noční můra každého umělce dopadla? Za dva dny a dvě noci Jakub spolu s profesorem Petrášem nacvičil Saint-Saënsův koncert a získal třetí cenu. Tato zkušenost jej zocelila: „Větší trému už nikdy mít nemůžu.“
Dvacetiletý muzikant procestoval velký kus světa. Kromě dvou pobytů v Tennesee, kde hrál sólově i v orchestru, si Jakub sáhl také na nejvyšší příčku – soutěž ARD. „Byl jsem opět nejmladší – soutěž je do třiceti let, mně bylo sedmnáct. Je to nejužší možný výběr z vítězů jiných soutěží. Dostal jsem se mezi nejlepších dvanáct. Dneska tady potkávám spolužáky, kteří mi říkají, že jsem je porazil – nechce se mi to věřit.“ A jaká je jeho strategie přípravy na soutěžní výkon? „Soustředím se a snažím se hrát, jako by v sále nebyla porota, ale jen posluchači.“ Jak prosté…
S kolegy v Berlíně navázal Jakub výborné vztahy, s většinou z nich se už někde potkal. „Se závistí se setkává každý, nepovažuji ji za špatnou vlastnost. Může to být velký motivační prvek. Když slyším kolegu, který umí něco, co já ne, také mu závidím. Proč ne? Záleží na dobrém vychování,“ uvažuje Jakub. Ze svého nového profesora je nadšený. „Čekal bych od osobnosti jeho formátu přece jen jistý druh arogance nebo nadřazenosti. Ale je to naopak. Když hrajeme českou hudbu, nezapomene vždycky dodat: jestli si myslíš, že tvá česká duše trpí a že Rusové už ztropili Čechům mnoho zlého a nyní ještě tohle, tak to tak nehraj. Jsou učitelé, kteří vyrábějí žáky jeden kus jako druhý, ale s tím jsem se naštěstí nesetkal,“ říká Jakub. Boris Pergamenščikov se prý o žáky stará jako o své děti. Jakubovi pomohl najít sponzora, a dokonce mu půjčil nástroj. O koncerty také nemá nouzi. „Vystupoval jsem nedávno na jednom domácím večírku,“ vypráví violoncellista. „Považoval jsem to za nepříliš významnou akci, ale po koncertě jsem zažil šok: přišel mi gratulovat Sir Simon Rattle a Gidon Kremer!“
Jakub Tylman je jméno, o němž se v cellovém světě už ví. Doufejme, že se s ním budeme často setkávat i na domácích pódiích.
