Frekvence výskytu hudebnických osobností s výrazným žánrovým přesahem není příliš vysoká, a kdykoliv se taková postava vynoří, vždy je příležitost k malé oslavě. Pokud se navíc osobnost vyprofiluje ve věku „twenty something“, jak se to daří třeba Norah Jones či Jamie Cullumovi, je radost o to větší, a naděje, že se zrodí skutečná osobnost, má před sebou delší život.
Britský zpěvák a pianista Jamie Cullum (1979) má rozhodně našlápnuto správným směrem, navíc disponuje charakteristikami vhodnými k přežití v popové džungli: charismatickým hlasem, showmanstvím, humorem a sarkasmem, schopností napsat chytlavý, ale ne prvoplánově kýčovitý song, a obecným hudebním vkusem, jejž v něm vypěstovala jeho jazzová minulost (a snad ještě aspoň na nějaký čas jazzová současnost). Navrch je solidní klavírista, který swinguje jako o život a tónově i frázováním vzdáleně připomíná vynikajícího Jamese Williamse, který dnes už bohužel (výrazně předčasně) shlíží na hudební cvrkot z jazzového nebe.
S nepochybnou asistencí producenta z Culluma rovněž tryská vědomí, kam má jeho hudba směřovat – příklon od jazzu k písničkářství je zjevnější rok od roku, od desky k desce. Aktuální album Catching Tales (Verve, 2005) prozrazuje stále mnoho Cullumových vzorů, ale zároveň naznačuje jeho utvářející se skladatelský styl, cuvée z inspirací Jeffa Buckleyho, Toma Waitse či Nat King Colea a dalších, s nesporným puncem osobitosti. Cullum se nesnaží uspokojit jazzové fundamentalisty, jeho sdělení má mnohem širší posluchačský záběr. Prodeje jeho nedávné desky Twentysomething (Verve, 2003) dosahují řádu milionů, ovšem co tomuto vydařenému studiovému počinu rozhodně chybí, je podbízivost a kalkul. Úspěch nahrávky se dostavil ve správném pořadí – nejdřív kvalitní hudba a produkce, reflektující a respektující osobnost leadera, následně správně zacílený marketing, a až potom zasloužený komerční úspěch.
JAZZOVÉ KOŘENY
Dnes je asi nutné pohlížet na Jamie Culluma jako na osobnost pop music, podobně jako vnímáme Norah Jones. Oba interprety spojuje jazzová minulost. Cullumovy učednické roky v pařížských jazzklubech i studium jazzového zpěvu na univerzitě UNT v Texasu v případě Norah Jones minimálně přispěly k tomu, že obě naděje snad ani v budoucnu nesklouznou k laciné komerci. Stejně tak se nabízí paralela s hudebním vývojem od průměrného jazzového kontrabasisty k prvotřídnímu skladateli a popové ikoně v případě Stinga.
Narozen v hrabství Essex a následně vychováván ve Wiltshire si Jamie Cullum oblíbil hudbu pod vlivem svého bratra Bena už ve věku velmi mladém. Hudbu nejrůznějších tváří – acid jazz, hip-hop, rock, blues, pop. Už v osmi letech vzal do ruky kytaru a hned vzápětí začal s klavírem a zpěvem. Jamieho bratr Ben, jeho aktuální basista, rovněž podněcoval a přikrmoval Cullumův zájem o jazz pomocí nahrávek Oscara Petersona či Davea Brubecka. Rovněž Miles Davis a Herbie Hancock, stejně jako legendární Steely Dan, patřily k deskám, které bratrská dvojice přehrávala snad několikrát denně. Vysněnou kariéru jazzového pianisty odjel dobývat do Paříže, před tím ovšem cestoval po nejrůznějších štacích, včetně tolik vysmívaných lodí. Zhruba z této doby pochází zřejmě první oficiální snímek – triová deska Heard It All Before (1999) vyšla v nákladu pouhých 600 kusů a dnes je dražena v internetových aukčních síních za stovky eur.
Po návratu do Anglie hrával v hotelech a každý týden i v místním jazzklubu. Týdenní periodicita vystoupení Culluma nutila učit se víc a víc skladeb, přesto jednou při koncertu zásoba standardů došla a Jamie se rozhodl zazpívat Do You Know What It Means to Miss New Orleans . Když dozpíval, poprvé ho napadlo, že by se zpěvem mohl snad i živit. Následovaly tovaryšské roky ve společnosti nejlepších britských muzikantů.
Trochu pohádkový příběh o cestě prostého anglického klavíristy na výsluní světového vokálního jazzu pokračuje i dnes, kdy Culluma pevně uchopil nahrávací kolos Verve. Smlouvě s tímto světovým labelem ovšem předcházela nahrávka Pointless Nostalgic (Candid, 2002), kterou si hudebník původně financoval sám, a teprve hotový produkt zaujal firmu Candid. Už ta ovšem odhaluje sílu Culluma jako interpreta balancujícího na hraně originálního podání převzatého materiálu a moderní vlastní tvorby.
DVACET A NĚCO
Také dva roky starý nahrávací debut u vydavatelství Verve s příznačným názvem Twentysomething představuje kromě Cullumova vyzrálého hlasového projevu (jež má možná daleko k ekvilibristikám Kurta Ellinga či Marka Murphyho, ale neschází mu řemeslo, osobitost, ani výraz) především festival aranžérské invence. Radikální předělávky standardů jsou vždy věc ošemetná, interpretace Jamie Culluma však nenabízí profesionální podání obligátních jazzových hitů, ale naopak inspirované verze klasik, při jejichž poslechu málokoho napadne, že majiteli oduševnělého chrapláku je tady teprve čtyřiadvacet. Jakoby chtěl Cullum albem Twentysomething splatit pomyslný dluh svým inspirátorům a hudebním kořenům, aby už na příští nahrávce Catching Tales dal průchod své osobnosti naplno. Vždyť jak říká John Scofield – veškerá hudba respektující kořeny přece musí být dobrá!
Cullumovy verze songů Singing in the Rain , Old Devil Moon , I get a Kick Out of You , I could Have Danced All Night a dalších jsou zábavné, zvukově i aranžérsky propracované a hlavně zpěvákovi sedí, jako by byly napsány pro něj. Na zajímavosti interpretacím nepochybně přidává i občasný průblesk britské výslovnosti v písničkách, které jsme zvyklí slýchat především od Američanů. Titulní autorská Twentysomething má i přes své jazzové aranžmá hitové ambice a naznačuje, kde jsou Cullumovy silné stránky. Jamie je přesvědčivý v baladách, které by teoreticky měly sedět interpretům o nějakou tu generaci starším. Smysl pro realitu, humor i sarkasmus demonstruje v úryvku z Twentysomething : „After years of expensive education, a car full of books and anticipation, I'm an expert on Shakespeare and that's a hell of a lot but the world don't need scholars as much as I thought.“ (Volně přeloženo: po letech strávených na drahé škole, přečtení tuny knih a zaslepen vlastními představami a očekáváním jsem teď odborník na Shakespeara, ale zjišťuji, že svět asi tolik vědátorů nepotřebuje…)
Stejně jako respekt k Sinatrovi či Coleovi čiší z Culluma obdiv k rockovým ikonám Jimimu Hendrixovi, Jeffu Buckleymu či Radiohead. Coververze jejich skladeb jsou na albu Twentysomething opět vybrány s vkusem a přihlédnutím k zpěvákově osobnosti. Trochu jazzové špíny pak tyhle opusy posouvá poněkud jinam, rozhodně však ne směrem k blábolu.
ZRAJÍCÍ PÍSNIČKÁŘSTVÍ
Aktuální Catching Tales posunují Cullumův přesvědčivý projev na míle blíž k popu a písničkářství. Zaplaťpánbůh kvalitnímu. Pop potřebuje rovněž nablýskanější produkci i velkorysou instrumentaci, čemuž je na nahrávce laskavě dopřáno. Jednotlivé tracky mají tu blíže k muzikálu, onde k poprocku či elektronice, dokonce i jazz přijde ke slovu. Společným jmenovatelem všech písniček je však všudypřítomná kvalita i zábavnost, invence i dokonalé řemeslo – jednoduše vše, co očekáváme od každého alba světové hudební osobnosti.
„Jediný způsob jak získat dostatek energie na světová turné, nahrávání a vše kolem toho, je skutečná láska k hudbě, kterou děláte,“ říká Cullum a ke svému eklektickému hudebnímu podhoubí dodává: „Poslouchám veškerou možnou perkusivní hudbu. Dokonce už ve škole jsem si ťukal rytmy do lavice. Vždy jsem poslouchal kvanta taneční muziky a miluji hip-hop.“
Vlastní skladby doplňují na desce Catching Tales dvě předělávky standardů – I Only Have Eyes For You a I am Glad There Is You . Pochopitelně v originálním aranžmá, jak jsme už u Culluma zvyklí. S podobnou grácií se vypořádal s Catch the Sun své oblíbené britské kapely Doves. Swingující Nothing I Do má přes svůj jazzový kabát a nerádiovou pětiminutovou stopáž hitové ambice, stejně jako úvodní Get Your Way , Mind Trick a další chytlavé songy z pera zpěvákova. Humor prýští z parodické 7 Days to Change Your Life , hravost z Photograph či London Skies .
„Napsal jsem tentokrát mnohem víc vlastních skladeb, protože jsem na skládání měl čas i publikum,“ komentuje nebývalý nárůst vlastní tvorby na albu Catching Tales samotný Cullum. „Hraji rád i standardy a v době, kdy jsem točil desku Twentysomething, se mnoho lidí takto standardům nevěnovalo. V poslední době však interpretace standardů nabrala prudce na popularitě, a tím se pro mne stává automaticky méně zajímavou.“
Cullum je rozhodně na správné cestě. Na cestě od tvořivého interpreta ke skutečnému kreativnímu umělci s vlastním sdělením. Na cestě, kterou se snažila prošlapat na své poslední desce The Girl in the Other Room třeba Diana Krall a nepochybně už po ní jdou Norah Jones či Cassandra Wilson. Kam bude směřovat, je teď v rukou Jamie Culluma. Přejme mu šťastnou volbu v případě producenta.
odkazy
