Od roku 2016 vydává každý rok jednu nahrávku. Dramaturgická šíře je pozoruhodná – od Smetany a Schumanna přes Mozarta a Beethovena k Janáčkovi, jehož nahrávka získala prestižní ocenění (Editor’s Choice časopisu Gramophone). Vloni na podzim vydaný Klavírní koncert e moll Vítězslava Nováka se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Jakubem Hrůšou byl britským deníkem The Guardian zařazen mezi alba měsíce. S Janem Bartošem jsme na sklonku ledna mluvili nejen o jeho poslední nahrávce, ale i o jeho podílu na dvou zajímavých kompletech Supraphonu. A kdo jiný by měl mít hlavní slovo v připomenutí dvou velkých klavírních osobností – Ivana Moravce a Alfreda Brendela – než jejich žák Jan Bartoš?
Zejména poslední dvě nahrávky – Janáček a Novák – vám vynesly mnohá ocenění a získaly velký respekt. Jak to ovlivní motivaci umělce? Je to znamení, že to, co člověk dělá, má nějaký smysl. Určitě z toho mám velkou radost. Když má ale člověk jasnou představu, jakou cestou chce jít, a plánuje dlouhodoběji, musí být zároveň nezávislý na úspěchu či neúspěchu jednotlivých nahrávek.
Zastavme se u toho dlouhodobého plánování. Když vezmeme v úvahu vaši dosavadní nahrávací a koncertní činnost, vidíme cestu, která ústí v promyšlený celek. Můj ideál je, aby se má koncertní činnost protínala s nahrávací, abych nepracoval najednou na více velkých tématech, ale mohl se plně soustředit na jednu linii. Naštěstí od pořadatelů mívám volnou ruku ve volbě repertoáru, takže se snažím tyto dva světy propojovat.
Připomeneme-li váš recitál na Firkušného festivalu v roce 2019, měl širokou dramaturgii od Beethovena, Schumanna přes Chopina k Schönbergovi a Kabeláčovi… a zároveň to byly skladby, kterými jsem se v předcházejících letech intenzivně zabýval a které vytvářely – alespoň doufám – nějaký smysluplný celek. Dramaturgii jsem vnímal jako jeden koncept, nikoliv jako řadu na sobě nezávislých skladeb.
Kritici právě zdůrazňují, že každá skladba ve vaší interpretaci nese pečeť hlubokého přemýšlení. Za tím musí být léta práce… Vzpomínám, jak se v České televizi ptali Ivana Moravce, jak dlouho se připravoval na svůj poslední recitál na Pražském jaru v roce 2012, on se usmál a řekl: „Celý život.“ Tak to je. Ani nahrávkou člověk neuzavírá svoji cestu k pochopení té či oné skladby, nahrávka je jen doklad o tom, jak ji cítíte, vnímáte, jak k ní přistupujete v období, kdy nahrávka vzniká. Třeba už pár měsíců poté bych to dílo zahrál trochu jinak. Hraní se pořád vyvíjí a nahrávka jen zachycuje, k čemu interpret v okamžiku, kdy vzniká, dospěl. Když umělci po letech nahrají znovu již jednou nahrané, je fascinující pozorovat jejich vývoj či v některých případech propad.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=UfYIVA1fYs0[/spvideo]
Proč jste přišel s nápadem nahrát Klavírní koncert e moll Vítězslava Nováka? Novák sám si tohoto klavírního koncertu příliš necenil, dokonce ho ve svých memoárech pohaněl. To je sice pravda, ale zároveň po dvaceti letech povolil jeho provedení i notové vydání. Novákovi bezprostředně po jejím dokončení vadilo, že je skladba stylově nejednotná – zatímco první věta je lisztovská, třetí věta je dvořákovská. Novák byl velký autokritik a jeho kritice neušlo více vlastních opusů. To však ještě neznamená, že jsou špatné. Skladba podle mě po svém dokončení žije svým vlastním životem, má svou „osobnost“ a je nezávislá na svém autorovi. Ideálně se má posuzovat skladba samotná, nikoliv postoj autora k ní. Podle mě byl Novák úspěšnější ve velkoryse pojatých skladbách po vzoru Liszta a později Strausse, než ve folklorem inspirovaných dílech, tam mu chybí janáčkovská naléhavost a autentičnost. Cítil se dobře ve velkých formách a intelektuálních tématech (Pan, Bouře, Toman a lesní panna). Klavírní koncert je sice dílo, kterým Novák absolvoval konzervatoř, ale tuto širokodechost v sobě již má. Navíc obsahuje opravdu krásná místa a dojemné momenty. V jedné zahraniční recenzi na naši desku dokonce píšou, že druhá věta podle nich patří k vrcholům romantické hudby 19. století. Podle mě je důležité mít možnost poznat i díla, která třeba nejsou ta nejlepší, ale sledují autora na jeho cestě k pozdějšímu mistrovství. Svůj smysl mají i nahrávky, které demytizují slavná díla, a ukazují, že to, co funguje v učebnicích dějin hudby, nemusí být v reálu životaschopné. Vše, co napomůže k plnějšímu obrazu a hlubšímu pochopení tvůrce, je podstatné.
O své předchozí nahrávce Janáčka jste už v několika rozhovorech – i pro Harmonii – mluvil. Přesto mi jedna otázka vrtá v hlavě. Myslíte, že k Janáčkovi mají blíže interpreti s moravskými kořeny? Řekl bych to takhle: moravský původ interpreta není na překážku. Janáček je hodně spjat s řečí, a proto Moraváci mohou mít pro jeho hudbu větší cit. Na druhou stranu talentovaný Francouz bude hrát Janáčka jistě lépe než netalentovaný Moravák.
Na vaší nahrávce Janáčka kritici kromě jiného oceňují vaši důkladnou pozornost i k drobným detailům – pauzám, dozvuku. Jak po tolika vynikajících interpretacích Janáčka přijít s pojetím, které vyrazí dech? Myslím si, že když člověk chce a priori natočit nahrávku, která bude nová, je to špatný přístup. Když ale umělec sestoupí hluboko do autora i do sebe, zákonitě vznikne něco nového, ale nesmí to být primární motivace. U Janáčka jsem nenašel nahrávku, která by mě stoprocentně uspokojila. I proto jsem se do toho pustil, cítil jsem, že k jeho klavírnímu dílu nebylo řečeno úplně všechno.
V září loňského roku jste se spolužákem Miroslavem Sekerou připomněli koncertem v Sále Martinů osobnost vašeho profesora na HAMU doc. Miroslava Langera. V čem vás ovlivnil? Miroslav Langer byl pro klávesovou katedru HAMU důležitou osobností. Měl dar spojovat lidi i třídy. Za něj tam panovala neuvěřitelně přátelská atmosféra. Vedl například i interpretační seminář, kde jsme si měli navzájem kritizovat svá provedení. To patří k těm nejcitlivějším věcem, které se mohou mezi spolužáky stát. Miroslav Langer měl dar ta naše vyjádření odlehčit a tím nás jaksi nepřímo propojoval. Langer měl gilelsovsky nosný tón a jeho velkým tématem byla takzvaná zvuková pásma. Hra podle něj měla mít několik zvukově odlišných vrstev, aby interpretace byla průzračná a přehledná. Pro mě byl Langer velkým janáčkovským hráčem, nejlepší Mlhy a Chodníček jsem slyšel právě od něj. Vnímal je dramaticky až operně, a ne jako lyrické miniatury v impresionistickém oparu. Ostatně i Martin Ballý, u kterého jsem studoval nejdéle a byl pro můj vývoj klíčovou osobností, byl Langerovým studentem. Zároveň jak Ballý, tak i Langer byli žáci Josefa Páleníčka, který byl významným janáčkovským interpretem.
V souvislosti se svými učiteli mluvíte o dvou liniích. U prof. Langera to byla linie francouzská – cortotovská, u Ivana Moravce, vašeho dalšího významného pedagoga, zase michelangeliovská. To nejde oddělit, protože také Ivan Moravec velmi ctil Cortota, a Langer zase Michelangeliho.
Jde vůbec ty vlivy, inspirace rozeznat, rozebrat je? Francouzská škola byla specifická v tom, že její představitelé vnímali Debussyho a Ravela jako skladatele navazující na francouzské baroko, hlavně na Rameaua a Couperina. Ta průzračnost a čistota byla slyšet i v jejich impresionistických kreacích, z nedávné doby mohu zmínit Thibaudeta či Bavouzeta. Michelangeli a Gieseking zase vyvinuli nenapodobitelně barevný zvuk, který byl jako opium. Ivana Moravce oba jistě hodně ovlivnili, ale i on byl nesmírně originální. Čím byl starší, tím více byla jeho pojetí impresionistů klasičtější a přísnější v agogice i tempu.
Vloni na podzim vyšla v Supraphonu kolekce nahrávek Ivana Moravce k jeho nedožitým devadesátinám nazvaná Portrait. Vy jste se na jejím sestavení významnou měrou podílel. Jak jste k tomuto úkolu přistupoval, jaká jste měl kritéria výběru? Považuji to za počin, který je ojedinělý nejen v českém kontextu. Nebyla to ale úplně snadná práce. Ivan Moravec nahrával v průběhu života pro šest společností – Connoisseur Society, Vox, Dorian, Nonesuch, Hänssler a Supraphon. Navíc starší gramofonové nahrávky vyšly ještě v reedici u amerického vydavatelství VAI. U mnoha nahrávek nebylo úplně jasné, co komu patří, kdo má originální mastery, vyjednávat podmínky bylo složité. Našim záměrem bylo vydat i nahrávky, které u nás nikdy nebyly dostupné, anebo dokonce nikdy nevyšly na CD. Také jsme chtěli postihnout Moravcův vývoj od jeho nejmladších let až po poslední nahrávky z roku 2000. Většinu snímků Ivan Moravec nahrál v šedesátých a sedmdesátých letech. Potom se hudebně a interpretačně vyvíjel, ale nahrával již daleko méně. Proto jsem chtěl, aby komplet obsahoval i pár pozdějších nahrávek z devadesátých let a přelomu století – zejména Brahmsův a Schumannův koncert s Dallas Symphony, na nichž je slyšet, jakým vývojem prošel – od exaltovaného romantika ke klasikovi, i když intenzita emocí zůstala stejná.
Jste si blízký s dalším velkým klavíristou, vaším mentorem Alfredem Brendelem. Podílel jste se na dalším vydavatelském počinu Supraphonu – DVD My Musical Life vydaném 5. ledna k Brendelovým devadesátinám. Toto DVD vychází z jeho účasti na festivalu Prague Music Performance, který organizujete. Právě zásluhou vaší a festivalu Prague Music Performance se styky Alfreda Brendela s Českou republikou nepřerušují. To je pravda. My jsme Alfreda Brendela od roku 2013, kdy jsme s ním začali spolupracovat, pozvali sedmkrát. Díky nám zase k České republice, kde se před devadesáti lety narodil, zase přirostl. I další světový klavírista se narodil u nás, ale málokdo to ví – Rudolf Serkin v Chebu. V průvodním textu Brendel přiznává, že se mu Praha v těchto letech stala mimořádně milovaným městem. DVD obsahuje tři hudební přednášky: My Musical Life je jeho hudební biografie. Alfred Brendel řekl, že nikdy nenapíše hudební memoáry, osobní vzpomínky. Toto je tedy jediné svědectví o jeho životě, které od něj máme. Dále DVD obsahuje jeho přednášku o posledních Beethovenových sonátách. Brendel je jediným klavíristou, který komplet Beethovenových sonát nahrál v průběhu života třikrát! Slyšet od někoho takového vhledy do Beethovenova díla, je vzácné. Jako první také nahrál ceněný komplet Mozartových klavírních koncertů, a proto je úžasné, že třetí přednáška na DVD se jmenuje Jak hrát Mozarta s velmi konkrétními příklady interpretace. U hudebníků je ojedinělé, že jsou schopni tak virtuózně formulovat, k čemu v průběhu života došli. Je tedy skvělé, že je Alfred Brendel ochoten s námi sdílet své zkušenosti a vědomosti. Poslední částí DVD je záznam mistrovského kurzu s českým souborem Trio Incendio. Je úžasné sledovat, do jakých detailů Brendel ve svém učení jde.
Zmínil jste Brendelovu neobyčejnou schopnost promýšlet a formulovat své hudební názory. Zaznamenala jsem, že nedávno měl na internetové platformě Zoom přednášku o vztahu Johanna Wolfganga Goetha k hudbě… A nejen to. Současné situace ovlivněné koronavirem využil k tomu, že napsal knihu s německým dirigentem a muzikologem Peterem Gülkem Umění interpretace. Jeho literární stopa je také hluboká a jsem rád, že v součinnosti s nakladatelstvím Volvox Globator v češtině vyšly jeho souborné eseje s názvem Hudba, smysl a nesmysl, knihy Abeceda klavíristy a souborné vydání jeho poezie. Poslední vydanou knihou je Když dozněl potlesk.
Loňské programy Prague Music Performance a Amerického jara byly přesunuty na pozdější termíny. Jak prožíváte to, že festivaly, jejichž jste uměleckým ředitelem a věnujete jim tolik úsilí, času a energie, se najednou rozplývají do neurčité budoucnosti? Je to velmi nepříjemné, protože koncerty a mistrovské kurzy se plánují mnoho let dopředu. Také se ale ukazuje, jak to má která společnost s kulturou a jak je pro ni důležitá. Snad se díky tomu změní i tuzemská mentalita, kdy nejvyšší představitelé této země mluví o kultuře jako o zábavě, volnočasové aktivitě či „přinášení radosti“. To je bohužel pořád dědictví komunismu a marxistické doktríny. Je to depresivní, ale snad to povede k hlubší debatě o roli kultury. Paradoxem této doby také je, že člověk se může věnovat profesním věcem, na které nemá tolik času, kolik by si přál – studování nového repertoáru, poslouchání nové hudby, čtení knih, a nemluvě i o osobním životě, kdy jsem mohl trávit více času se svojí rodinou.
Která knížka vás v poslední době zaujala? Právě jsem dočetl vynikající memoáry Andráse Schiffa Music Comes Out of Silence, Kunderův poslední román Slavnost bezvýznamnosti a nově vydaný český překlad slavné knihy Kennyho Wernera Effortless Mastery.
V den, kdy spolu vedeme tenhle rozhovor, bude zpřístupněno vaše vystoupení pro digitální projekt All about Bach! Festival, který pořádá vaše londýnská agentura Only Stage. Jaký je váš vztah k Bachovi? Pro tento koncert jsem nahrál Chromatickou fantazii a fugu d moll a Francouzskou suitu č. 6 E dur. Bacha potřebuji hrát každý den jako očistu ducha. Už se těším, až budu hrát více Bacha i na koncertech.
