Na klavírních soutěžích uplynulého desetiletí byl Honzík Čmejla nepřehlédnutelnou postavičkou. Drobný, usměvavý temperamentní kluk s kratičce sestřihnutými světlými vlasy, v černém „světáckém“ fráčku a s výraznými brejličkami ve stylu Harryho Pottera by určitě každého zaujal už jen samotným svým vzhledem. Jenomže Honzík mohl soutěžnímu publiku i porotě nabídnout mnohem víc než jen atraktivní vizáž – hrál totiž na klavír tak dobře, že si ze všech těch soutěží vždycky odvezl nějaké ocenění, povětšinou to nejvyšší. Dokonce se o něm mluvilo jako o zázračném dítěti – a všichni, kdo ho znali, tušili, že směřuje na profesionální pianistickou dráhu.
Dnes je Jan Čmejla studentem druhého ročníku Pražské konzervatoře, v červenci oslaví své sedmnácté narozeniny – a svět dětských klavírních soutěží se pro něho stane minulostí.
Asi bychom měli začít u těch soutěží. Kolik jste jich za oněch uplynulých deset let absolvoval? Já jsem je nepočítal, ale bylo jich opravdu hodně – mezi dvaceti a třiceti.
Jaké vůbec byly vaše pianistické začátky? Jako malý pětiletý kluk jsem si k narozeninám moc přál klávesy. Dostal jsem je, ale hrál jsem na ně jen dvěma prsty a mamku to děsně rozčilovalo. A tak mi sehnala soukromou paní profesorku. Jenže ona učila spíš starší děti, co už uměly číst a psát, ale to já jsem neuměl – a ani jsem nedosáhl na pedál. A pak jsme se dozvěděli, že kousek od nás je Základní umělecká škola Ilji Hurníka. Šel jsem tam na přijímačky a dostal jsem se k paní profesorce Taťáně Vejvodové. Ta se mi velice věnovala, napřed na té hudební škole a později na hudebním gymnáziu na Žižkově. Ona umí výborně pracovat se zvukem, s rukama… A vždycky se snažila, abych byl co nejlépe připravený – ať už na soutěž nebo na koncert. Byl jsem u ní sedm let a jsem jí za všecko, co pro mě udělala, strašně vděčný. Pak jsem byl dva roky u Lukáše Klánského, ještě také na žižkovském hudebním gymnáziu. Ten, protože koncertuje, se na klavírní hru dívá pohledem koncertního umělce a měl úžasné nápady. A teď jsem na Pražské konzervatoři, ve druhém ročníku u paní profesorky Evy Boguniové. A jsem u ní moc spokojený. Každý pedagog mi přinesl jiné podněty, od každého jsem si mohl něco vzít.
Z kategorie „zázračných dětí“ se přesouváte do kategorie „profesionálních klavíristů“. Pocítil jste ve svém životě nějaký zásadní zlom? Lidi o mně často mluvili jako o zázračném dítěti, ale já jsem nikdy moc nechápal proč. Každý, kdo na něco hraje, tak má talent. A všichni začínáme stejně, nebo hodně podobně. Talent se vlastně rozvíjí až tou spoustou hodin cvičení. Člověk může mít obrovský talent, ale když si u nástroje neodsedí ty potřebné hodiny, tak je talent vlastně na nic. Takže to, kde jsem teď, to je záležitostí takových osmdesáti procent práce a dvaceti procent talentu, a samozřejmě štěstí, které jsem měl. Zlom, jestli se to tak vůbec dá říct, vnímám v tom, že hraní na klavír, které pro mě bylo doteď koníčkem a zábavou, se začíná stávat životním povoláním. Začal jsem víc cvičit sám od sebe, ne z donucení, i když mě vlastně nikdy nikdo nemusel do cvičení moc nutit. A začal jsem se taky víc zajímat o hudební historii.
Máte ve vaší rodině muzikantské zázemí? Naše rodina je spíš sportovní. Nikdo nehraje na žádný hudební nástroj a ani neměl chuť na něco hrát. Bratr, ten je o rok starší než já, hraje americký fotbal a chodí hodně do posilovny. Sestra, ta je mladší než já, se teď hodně soustředí na školu, ale jinak taky dělala různé sporty. Než jsem začal hrát na klavír, tak jsme – celá rodina – hodně lyžovali. Byli jsme členy lyžařského oddílu, jezdili jsme na různá soustředění, hlavně do Krkonoš, a na delší pobyty pak do Alp. Mamka dodnes ráda lyžuje, ale já jsem s lyžováním skončil.
Ale pro vaše hraní mají určitě vaši sourozenci i maminka pochopení. Nejen oni. My máme doma dva kocoury, Sherlocka a Whiskyho. Sherlockovi se líbí, když hraju, a vysloveně miluje Prokofjevovu Sedmou sonátu. Když ji cvičím, vyskočí na klavír, lehne si na podložku, kterou tam už má přichystanou, a u toho Prokofjeva v podstatě usíná. Já teda ne, protože tahle sonáta je fakt hodně těžká. A taky hodně hlučná, zvlášť její poslední věta. Ale Sherlockovi asi dělají dobře ty vibrace…
Na klavírních koncertech vás vídám častěji než kohokoli z vašich vrstevníků… Já chodím od malička rád na koncerty, nejen na klavírní. Třeba Pražské jaro – to je pro mě každoroční nutná záležitost. Můžu tu slyšet nejlepší umělce. Řadu let se znám s paní Lažanskou, která sponzoruje Pražské jaro, jsme si velmi blízcí. A díky ní se můžu dostat na všechny koncerty, po kterých toužím. Jsem jí za to ohromně vděčný. Myslím, že živé koncerty jsou důležitou součástí rozvoje každého muzikanta. A vlastně nejen koncerty. Mám doma spoustu cédéček, hodně si je kupuju, sháním si nahrávky na internetu. Pořád něco poslouchám. I do školy chodím se sluchátky na uších. Lidi se mě často ptají, jestli poslouchám něco jiného než klasickou hudbu. Ne, neposlouchám. Mně připadají ostatní hudební žánry – nevím, jak to říct – trochu jednodušší. Klasická hudba, to je něco jako film… Víte, já si myslím, že hudba je univerzální jazyk, kterým si můžete povídat sám pro sebe, ale taky komunikovat s ostatními. A je na každém z nás, jak mu bude rozumět.
Vloni na jaře jste odehrál dva významné koncerty v Americe. Byla tahle americká cesta reakcí na vaše vítězství v Concertinu Praga? Ne, tyhle dva americké koncerty byly domluvené ještě před Concertinem. Pro mě to byl ohromný zážitek. 15. března jsem hrál sólový recitál v National Bohemian Hall v New Yorku a o dva dny později jsem ho opakoval v Kennedyho Centru ve Washingtonu v rámci koncertního cyklu Millennium Stage. Zvlášť Kennedyho centrum mě fascinovalo. To je veliký sál asi pro 450 lidí, byl úplně vyprodaný. Říkal jsem si – tak tady mám hrát… Nikdy jsem před tak velkým publikem nehrál, navíc v tak prestižní koncertní síni. Ale posluchači mě tam přijali moc hezky. Řekl bych, že americké publikum je jiné než u nás. Američané jsou vřelejší a otevřenější, nejen vůči novým hudebním zážitkům nebo různým nápadům, ale i vůči sobě navzájem. Jsou prostě komunikativnější.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 5/20.
