Za vznikem a existencí Českého národního symfonického orchestru a mezinárodním hudebním festivalem Prague Proms stojí nenápadný muž – trumpetista a podnikatel Jan Hasenöhrl. Pražské Proms se uskuteční podeváté (16. 6. – 20. 7. 2013), uvítají několik velkých osobností (Wynton Marsalis, David Lomelí, John Pizzarelli), oslaví dvacetiny ČNSO, osmdesátiny šéfdirigenta orchestru Libora Peška a nabídnou světu premiéru operety Járy Cimrmana se slibným názvem Proso. S Janem Hasenöhrlem jsem si povídal nad šálkem kávy v hudebním hotelu Aria.
Začněme jubileem orchestru. Pokud vím, tak od státu nemáte ani korunu a dle svých možností vás podporuje pražský magistrát. Jak těžké je uživit symfonický orchestr? Podpory Prahy si vážíme, ale je třeba si uvědomit, že jde o přibližně půl procenta rozpočtu orchestru. Klíčové je, že jsme se v posledních pěti šesti letech dostali k lidem, kteří se chovají jako skuteční mecenáši. Jakkoliv nemám nic proti sportu, tak pochopili, že není jen fotbal nebo hokej. Tito dámy a pánové nás podporují pravidelně, můžeme plánovat na dva tři roky dopředu, což byl můj sen.
Kolik má členů? Samozřejmě obsazení se vytváří podle potřeby, ale základní kádr, který dělá abonentní koncerty a turné typu Bocelli nebo Villazón a mění se jen málokdy, má přibližně padesát lidí.
Jak důležité jsou pro vás projekty s lidmi typu Bocelliho nebo Villazóna? Zcela otevřeně – výdělek z takovýchto turné financuje festival a abonentní koncerty. Takže důležité jsou. Navíc zájezdy utužují orchestr, protože účinkování se špičkovými orchestry a dirigenty a v kvalitních sálech ve světě posunuje orchestr výš.
Mám pocit, že v posledních letech je pro vás důležité jméno Ennio Morricone. Poprvé jsme se setkali před třemi lety, kdy se dal svým italským agentem přemluvit k výletu do Prahy k natočení hudby k filmu Jako delfín. Na základě tehdejší zkušenosti se k nám vrací. Na festivalu jsme s ním udělali dva koncerty, které byly zážitkem pro nás i publikum. Před několika měsíci jsme udělali další film a nedávno tu byl znovu a natočili jsme reklamní muziku pro Dolce Gabbana a nějaké písně. Vrací se sem evidentně rád a spolupráci bych přirovnal k Liboru Peškovi – je to srdeční, rodinné. On se těší na nás, my na něj. Vyvrcholilo to teď přípravou turné s Morriconem do Německa, Švýcarska a Francie v roce 2014. Navíc bychom jej chtěli ve spolupráci s Petrem Formanem buďto na konci roku 2014 nebo v roce 2015 přivézt na open air do Plzně.
Vlastníte také nahrávací studio. Jak je pro vás důležité? První studio jsme měli od roku 1997 v Modřanech. Po šesti letech jsme přesídlili do většího studia v Hostivaři, kde jsme dosud. Nedávno jsme prodloužili smlouvu na dalších 12 let a čeká nás renovace a modernizace… Jednoduše řečeno – je to pro nás domov a zázemí, bez kterého se neobejdeme. Orchestr se tam schází dvacetkrát v měsíci a máme tam i kanceláře. Jinak studio má běžnou moderní vybavenost a vzhledem ke své velké kapacitě (snadno se tam vejde stočlenný orchestr) i velmi dobrou akustiku.
Je to výhoda mít takové zázemí a nebýt v nájmu jako například orchestr FOK v Obecním domě? Ano, je to výhoda, které si vážíme, ale musím dodat, že praxe, kdy má orchestr zázemí jinde nežli v sále, kde je jeho základna, je ve světě zcela normální.
Pokuste se na chvíli odosobnit a podívat se na orchestr jakoby zvnějšku. Čím je specifický? Je těžké hovořit o tělese, které jsem založil, neosobně. Často mě chytne, s jakým hraje nasazením, jak intenzivně dokáže v daném momentě hrát. Je to tak nějak živelnější. Mám pocit, že se jinak hraje za čárku v orchestru, hrajete s někým, s kým hrát nechcete a jinak v orchestru, kde se s tím dá něco dělat. Přitom nechci kritizovat ostatní pražské symfonické orchestry, z kterých k nám přichází hodně hudebníků. Například hrozně se mi líbí brilantní zvuk dechové sekce SOČRu.
V ČNSO hrají muzikanti z několika orchestrů. Je takový mix zdravý? Myslím, že ano. Hráč přijde k partu a odehraje ho nějak v městském orchestru, ve filharmonii, u nás. Je pouze na něm, jestli se s tím popere nebo jestli to bude rutina. To, že přichází s nějakou praxí znamená, že odehraje part dobře. Pak záleží na dirigentovi, jaký bude výsledek, jaké bude to navíc.
Je váš model „best of“, kdy spojujete síly špičkových hudebníků několika orchestrů, ve světě běžný? Spíše ne. Na mezinárodní bázi existoval orchestr v Lucemburku, nějaký by se našel v Americe, samozřejmě je řada mládežnických projektových orchestrů, ale náš model na stabilní bázi je výjimečný.
Podporuje to v cizině marketing? Náš model netajíme a uvádíme, že spolupracujeme s nejlepšími českými orchestry. Je to logické a barevné. Není za co se stydět a našimi partnery je to oceňováno.
Během let jsem vnímal větší či menší nevraživost šéfů orchestrů vůči vašemu modelu, protože to vnímali tak, že přeplácíte jejich zaměstnance, že jim je „kradete“. Je to teď jiné? Vzpomínám si na direktivu jednoho bývalého ředitele České filharmonie, který hráčům říkával: „Choďte si na kšefty, kam chcete, jen ne do ČNSO“… Nemyslím to nijak zle, ale myslím, že rezignovali. Doufám, že si dnes uvědomují, že špičkovému hráči plat v českém orchestru nestačí.
Jak vnímáte uplynulých dvacet let orchestru? Byl to nejpodstatnější kus mého života. Nebyl jednoduchý, ale byl dobrý! Mezi třiceti a padesáti lety jsem vlastně hlavně sháněl peníze, vymýšlel projekty, omlouval jsem se, platil úvěry, byl vděčný za vstřícnost kohokoli, kdo pomohl, a že jich bylo dost!… Byl to mnou vybraný boj a jsem strašně rád, že jsem těch dvacet let mohl prožít právě tímto způsobem. Byl jsem na pódiu s lidmi, které mám rád a s kterými se mi dobře hrálo, a s dirigenty, kteří byli velmi slušní, vstřícní a tvořiví.
Takže byste takový osud neměnil? Ne. V roce 1992 jsem mohl odletět učit do Nového Mexika. Jenomže to bylo v době, kdy jsem odešel z Pražského komorního orchestru a z Virtuosi di Praga a začal jsem s několika přáteli dělat tento orchestr. Mohl jsem si vybrat a zvolil jsem ČNSO. Navíc nejsem člověk, který by chtěl žít klidným životem někde v nějakém orchestru nebo škole. Živit se jenom hraním v orchestru je dnes opravdová řehole a své kolegy obdivuji… Jen si představte, jak náročné je udržovat se dennodenně ve formě!
Mám pocit, že jste velmi pozitivní člověk. Věříte v budoucnost? Věřím, dívám-li se na dalších zhruba deset let a myslím na lidi, kteří jdou se mnou, na mé vrstevníky, kteří potřebují mít práci. Ale některé věci změníme, zkusíme vytvořit jiný systém – více si hýčkat, zdobit, podporovat abonentní koncerty v Praze, přes IMG zvát další dirigenty a sólisty a upřímně řečeno méně práce za trochu více peněz, učinit naši práci exkluzivní. Dosud jsme dělali a stále ještě toho děláme strašně moc, hlavně zájezdů, které vždy nebyly zajímavé, ale kvůli penězům nutné. Nikdy jsem sice neodmítal práci, ale chtěli bychom naše aktivity zprůhlednit. Prostě si z nabídky vybírat.
Nebudou vám ale peníze na provoz chybět? Pokud vše dobře připravíme, nastavíme a naplánujeme, tak ne. Podepsali jsme teď víceleté smlouvy s několika silnými partnery, například se Citibank, ČEZem, takže budeme mít jistotu, že běžné provozní výdaje pokryjeme.
Váš abonentní cyklus v Praze projde také změnou? V podstatě ne. Zůstaneme zhruba na sedmi koncertech, bude možná víc propagace, ale je pravděpodobné, že vyšším stupněm spolupráce s agenturou IMG, kterou jsem už zmínil, bude nabídka dirigentů a sólistů větší, čímž se dostaneme na vyšší level.
Jak je to s posluchači? Máme téměř sedm set abonentů, kterých si vážíme, jejichž počet se velmi pomalu zvyšuje, ostatní jsou partneři a kolem dvou set vstupenek je prodáno přímo.
Nabízíte lidem nějaký bonus? Rozjíždíme projekt, který pracovně nazýváme „náhradníci“ nebo „výpomoce“. Podstata je velmi prostá. Oslovujeme přátele orchestru, donátory, sponzory atd. a nabízíme jim účast na koncertě. To znamená, že člověk dostane například trumpetu a smoking, sedne si do orchestru, přičemž nehraje, a prožije si uvnitř orchestrální vřavy velmi atypickým způsobem koncert včetně klanění a poděkování od dirigenta. Je to lepší nežli v hokeji. Tam se můžete dostat na střídačku, ale nikdo vás nevezme na led…
Pojďme se pobavit o letošních Prague Proms. Jaký je ročník 2013? Všichni ve firmě cítíme, že bude náročnější, nežli předchozí. Možná je to větší frekvencí koncertů, možná hostováním více hvězd. Tři z nich bych chtěl na tomto místě zmínit zvlášť, protože budou hodně náročné. Jsou to Hollywoodská noc, kterou budeme dělat 16. června na Václavském náměstí, koncert k narozeninám Libora Peška, který bude s Českou televizí, a ve spolupráci s otcem a synem Svěrákovými a Divadlem Járy Cimrmana jedinečné, první a poslední provedení světové premiéry operety Proso. Jedním z tenoristů bude i Miloň Čepelka, což nebude jediné překvapení.
Jak se vám podařilo nalákat do Prahy trumpetistu Wyntona Marsalise a tenoristu Davida Lomelího? O pana Marsalise jsme se marně snažili několik let, ale po náročném jednání s agenty a díky šťastnému souběhu s jeho evropským turné, se to letos podařilo. Klaním se před Marsalisovým uměním, ale ve spojení s jeho big bandem je to jedinečná produkce, na kterou se strašně těším. A těším se na Mnozil Brass, protože to je něco neslýchaného. Vloni dostali celou Smetanovu síň do varu a letos to bude podle mě ještě lepší, protože přijedou oslavit své dvacáté výročí programem Happy Birthday, který je hodně veselý… David Lomelí bude také výjimečná záležitost. Dnes už patří do světové špičky a Obecní dům určitě nadchne.
Jaký bude koncert k osmdesátinám Libora Peška? Libor nechtěl pompéznost a velká překvapení. Přál si, mimo jiné, abych odehrál koncert Johanna Nepomuka Hummela, což rád splním. Popřát mu přijde také Dáša Pecková a zazpívá Summertime a připomene tím dobu, kdy Libor dělal big band. Splníme mu jeho sen a provedeme jeho oblíbenou Skrjabinovu Poème de l'Extase, před kterou zazní Coplandova Fanfára pro obyčejného člověka a skončíme Ravelovým Bolerem, ve kterém se budeme všichni hodně snažit v sólech vyjádřit náš vztah k němu a poděkování (úsměv).
Prozraďte jeden projekt, jednu osobnost Prague Proms 2014. (delší ticho) Jednáme s Renée Fleming. Rádi bychom přivezli její program, který spojuje v symfonickém balení klasickou hudbu a jazz.
Řadu let spolupracujete s Liborem Peškem. Je tváří jak orchestru, tak festivalu. Jak se díváte na Libora Peška – umělce a člověka? Je to košatá osobnost, takže není snadné nalézt stručnou odpověď… Je přítelem, guruem, je to vůdčí osobnost, která dovede orchestr strhnout. Je nesmírně moudrým, hluboce lidským člověkem! To, že fantasticky cítí muziku, že jeho Mahler je někde mimo realitu a lidé teprve musí pochopit, co se vlastně stalo, je důležité, ale hlavní je jeho lidská integrita… Libor je pro kapelu stěžejní osobností. Pomáhá nám i v tom, jak tvoří, jak nás prezentuje, svým klidem a pohledem na život. Připomíná mi Zdeňka Košlera, který byl v počátcích pro orchestr zásadní autoritou, ale s kterým jsme toho stihli bohužel málo. Je mimořádný i tím, jak se neprosazuje. Nikoho takového jsem v hudebním světě nepoznal… Mám ho prostě rád…
