Ve ztichlém Obecním domě v čase pozdního odpoledne mezi zkouškou a koncertem čekám v jednom ze salónků na klavíristu Jana Lisieckého. Přesně v určený čas se otevřou dveře a dovnitř vejde Slunečník. Ano, mou první asociací je, že právě vstoupil Slunečník z pohádky Boženy Němcové „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“. Jan Lisiecki vejde se zářivým úsměvem a já už teď cítím, že všechno bude v pohodě, protože přede mnou stojí člověk, který má rád lidi a ještě raději s nimi komunikuje. Kromě toho jako Slunečník skutečně vypadá. Tento dvaadvacetiletý kanadský klavírista polského původu přijel do Prahy zahrát Schumannův Koncert pro klavír a orchestr a moll v rámci Pražského jara. Tím orchestrem je Toronto Symphony Orchestra se svým šéfdirigentem Peterem Oundjianem.
Jak byste sám sebe představil někomu, kdo stojí zcela mimo hudební svět a nemá ani tušení o klavíru? Jak byste vystihl o vás to nejpodstatnější? To je dost náročná otázka. Asi bych nezačal tím, že jsem klavírista. Nicméně kdyby se mě zeptali, co v životě dělám, tak bych určitě řekl, že se živím hudbou, hraji na koncertech a koncertuji. Obvyklá otázka pak následuje, zda hraji klasiku. A já odpovídám, že samozřejmě. Jsem klavírista, a to ve své čisté definici znamená, že hraji klasický repertoár. Ani pop, ani jazz. Kdybych měl pak přesně popsat, co znamená být klavíristou, tak bych odpověděl, že přivádím hudbu k životu. Hudbu, která tu existuje už spoustu let, a já ji reinterpretuji, vdechnu jí nový život.
Co je dál součástí vašeho života? Mnoho věcí. Samozřejmě že miluji to, co dělám. Je to velká část mého života, ta hlavní. Skoro každý den mám koncert. Ale hudba zůstává jen jednou částí mého života. Je tolik věcí, které si v životě užívám stejně jako hudbu, ne-li ještě víc. Potkal jsem hodně muzikantů, i když mi je jen dvacet dva. Někteří z nich žijí a dýchají jen hudbou. Ale většina z těch opravdu velkých muzikantů jsou lidé, kteří se zajímají o spoustu věcí. Čtou, mají kolikrát hluboké znalosti o úplně jiných oborech, než je hudba. Já doufám, že nepatřím do té první skupiny, pro kterou v životě existuje jen a jen hudba.
Jste narozen v Calgary, uprostřed Nového světa. Když vás však poslouchám, jak hrajete, tak cítím něco hluboce evropského. Jak vy prožíváte svou vlastní identitu? Cítíte se být Kanaďanem nebo i Polákem? Případně kosmopolitou, pro kterého kořeny nejsou téma? Je to téma. My všichni se potřebujeme identifikovat s naší kulturou. Krása Kanady spočívá v tom, že nevnucuje novým imigrantům svou vlastní kulturu, ale ponechá jim tu jejich. Je to velice otevřená země a také mladá země bez velké historie. Slavíme teprve 150 let existence. Je to místo, kam můžete přijet a zachovat si vlastní identitu. V mém případě to bylo tak, že jsem narozen v Kanadě, ale oba moji rodiče byli Poláci, takže jsem vyrostl v polském prostředí. Skutečnost, že rozumím polské kultuře a cením si jí, obohacuje můj život o tolik víc, než kdybych byl pouhým Kanaďanem bez mezinárodního přesahu. Myslím Kanaďanem, který nemluví polsky, nezná polskou mentalitu a neochutnal polské jídlo. Je to velký dar, že mám v sobě obě kultury, že se mohu cítit doma ve dvou zemích. Nevím úplně, jak to ovlivňuje moje hraní. Já jsem nikdy nestudoval na slavných školách a u slavných profesorů. Znalost a pochopení hudby prostě přichází. To, jak cítím hudbu, je ve mně. Je mi to vlastní, vrozené.
Není to vědomé… Ano, není to nutně vědomé. Na toto téma existuje spousta názorů. Ale není to tak, že bych si vždy řekl, že určitou skladbu budu hrát v duchu její země původu. Například ruské dílo ruským způsobem, polské polským, americkou skladbu po americku atd. Samozřejmě existují určité školy hraní a metody, které v nás vyvolávají zcela konkrétní asociace. Poslechnete si nějakou věc a řeknete si: jasně, to je prostě ruská škola, ruský styl. Ale toto není moje cesta. Moje pojetí souvisí s tou kanadskou otevřeností mysli a možná právě to je na tom to skvělé.
Byla jsem v Kanadě dvakrát. Absolvovala jsem velkou cestu po ostrově Newfoundland… Krása. To je tedy fakt dost výjimečné!
Opravdu jsem chtěla navštívit právě Newfoundland. Byl to vlastně sen. No to je vážně paráda! (J. L. je mým sdělením opravdu nadšený a dává to viditelně najevo. Od této chvíle si se mnou povídá ještě s větším zaujetím.)
Pak jsem si časem pořídila novofundlandského psa a pořád ho mám. Nádhera! Ale ten je obrovský!
Ano, je. Bydlí na zahradě. Je to takový můj strážce. Ale to teď není důležité, měli bychom mluvit o muzice. Ale kdepak! Mě tohle fakt potěšilo. Víte, když lidi řeknou, že byli v Kanadě, tak se jich zeptám, kde přesně. A oni odpoví, že třeba v Torontu. Já jim na to řeknu, že Toronto není Kanada, že neviděli nic. Jen přistáli v jednom dalším velkoměstě světa a strávili v něm trochu času. Je však třeba vidět mnohem víc, abyste Kanadu poznali. Například právě Newfoundland.
Chtěla jsem vidět velryby a ledovce, protože to je veliká krása… Ale zpátky k hudbě. Natočil jste už pět cédéček, z čehož čtyři u Deutsche Grammophon. Mozartovské CD s jeho klavírními koncerty č. 20 a 21, poté Chopinovy etudy, následně Schumannův koncert a moll a nakonec váš poslední nahrávací počin, kterým je právě vydané CD s Chopinovými kusy pro klavír a orchestr. Dá se říci, že patříte mezi klavírní elitu tohoto renomovaného nakladatelství. Jak si práci ve studiu užíváte? Vyžaduje to úplně jiný druh soustředění než živé koncerty? Ano. Nejen jiný druh soustředění, ale také úplně jiné hraní. Zrovna včera jsem hodně přemýšlel o tom, jak je rozdílné nahrávání od koncertování. Nejen v tom, jak dílo hrajete a jak se prezentujete na pódiu, ale v samotné interpretaci. Na pódiu je velkým úkolem navázání komunikace s publikem, přičemž někdy je důsledkem úplné drama či vášeň. Interpretace nemůže být nikdy úplně dokonalá. Někdy musíte přidat na tempu, někdy zase musíte vyvolat až neuvěřitelně klidné a tiché momenty, abyste zachytili to pravé. Prostě v tom jste úplně naplno. Jestliže se však nejedná o živé vystoupení a publikum chybí, tak takovýto způsob hry plný dramat a bláznivých proměn nedává smysl. Když posloucháte hudbu doma v klidu, třeba u toho odpočíváte nebo děláte něco úplně jiného, například si čtete knížku, tak by vám poslech interpretace se spoustou dramatických převratů připadal nevhodný. V koncertní síni to smysl dává, ale doma ne. Takže nahrávání ve studiu pro mne představuje úplně jiné poslání. Určitě nechci provést dílo dvěma zcela odlišnými způsoby interpretace. Při nahrávání se samozřejmě držím podobné vize, jako když jsem na jevišti, ale přesto je to ve studiu úplně jiné a vyžaduje to odlišný přístup. Je příliš jednoduché zaměřit se jen na technickou dokonalost či na to, aby v hudbě proběhlo všechno, co je napsáno v partituře. Řešíte třeba, aby hoboj hrál čistě, aby nebylo slyšet obracení not nebo vrznutí židle. Je spousta věcí, které si lidé ani neuvědomují, když pak hudbu poslouchají. Ale když zaměříte pozornost pouze na tento typ věcí, tak vám něco podstatného unikne. Uděláte střih tady a střih támhle, dílo je rozkouskované, pak znovu poskládané dohromady, a nakonec to zní úplně špatně. Výsledný zvuk postrádá plynulost. Přijdete o ten pocit, že hudba proudí, jak má. A to je vlastně ten nejnáročnější úkol ve studiu.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 7/2017 (koupit)
