Může být vrcholný manažer zároveň prvotřídním klavíristou? Dá se Winterreise zazpívat tak, aby nenudila? A nejsou tyhle otázky úplně špatně? Odpovědi nechť hledá každý sám. Buď během poslechu nové nahrávky Schubertovy Zimní cesty, na které se potkává basista Jan Martiník s klavíristou a ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem, nebo při srovnávání s desítkami starších záznamů, které vznikaly v dobách, kdy jsme ještě nebyli tak rychlí a hluční, jak říká pan Martiník.
Winterreise I: Jan Martiník
Často mluvíte o vaší profesorce zpěvu Elišce Pappové, ale málokdy se dostanete k tomu, proč je tak skvělá. Jak učí? Dívejte, to je vždycky individuální. Ona mi od začátku říkala, že nejde jen o to, aby byl dobrý pedagog. Když nemá partnera, tak s tím nic neudělá. Ti dva musí být opravdu v nějaké symbióze. A pokud jde o techniku, neřeknu vám nic nového. Vždycky mě nutila zpívat na dechu. Dech, slovo. Všemu musí být rozumět. A znát význam toho, co říkám. Netvořit tóny, ale vyprávět. A mít pořád pružný tón, být schopný udělat v každém momentě messa di voce. To je samozřejmě teorie, ne vždycky se to podaří, ale je to důležité. Hlavně v dnešní době, kdy člověka všechno nutí, aby řval. To mě hodně trápí. Všichni řvou. Všichni jsou strašně nahlas.
Proč to tak je? Protože taková je doba. Protože dirigenti neumí zeslabit orchestr. Málokdo doprovází. Kdo si uvědomí, že nástroje se vyvíjí, jsou čím dál hlasitější, ale lidské tělo je stále stejné? Nikdo, nikdo to nerespektuje, nedomyslí. A obecně je jednodušší hrát forte než piano. Když si člověk není jistý, hraje prostě mezzoforte až forte.
Který dirigent podle vás umí doprovázet? Fabio Luisi. To byl nejlepší dirigent, pod kterým jsem zpíval. Je to člověk, se kterým když zpíváte, jste o sto procent lepší. Vůbec nevím, jak to dělá, ale všechno jde samo. Jak se dneska hraje Janáček? Je to všechno moc nahlas, nikdo si nedá tu práci. Potom posloucháte nahrávky a říkáte si, jak jsou ty hlasy vyřvané. Když si poslechnete staré nahrávky, které se dělaly na jeden nebo na dva záběry, nejsou třeba úplně přesně, ale to vůbec nevadí. Je to tak skvělá hudba! A naproti tomu máte dokonalou nahrávku z Metropolitní opery, ale hlasy jsou vyřvané. To není líbezné, není to s nadhledem. A důvod je ten, že jsme nuceni se pořád překřikovat s orchestrem.
Je z toho nějaká cesta ven? Já nevím, snad jo, snad to nemůže kulminovat donekonečna.
Asi po deseti letech v Berlíně máte natolik dobrou němčinu, že jste jazykového poradce na Winterreise nepotřeboval, že? Mám ten luxus, že moje žena je Rakušanka, mluvíme doma německo-anglicky, ale já jsem němčinu dlouho piloval. Němečtí kamarádi mi po poslechu nahrávky řekli, že je tam zarazila asi jen dvě místa. Jinak prý zním jako rodilý mluvčí. Němčina je úžasná, už jen když si člověk některé ty verše přeříká. Wunderlicher Alter… Willst zu meinen Liedern Deine Leier drehn? To je přece kouzelné. A to je přesně ten důvod, proč jsem to nenahrál někdy před pěti lety. Potřeboval jsem němčinu dostat do krve. Teď, když jsme nahrávali… Víte co, měli jsme na to tři dny a já si tak sním o tom, jaké to bylo dřív, když se něco nahrávalo dva týdny. Kdy se zpěvák probudil a řekl: „Dneska mi nějak není hej, nechme to na zítřek.“ A šli na čaj. To je další věc, která nám uniká. To, jak jsme zrychlili čas.
Je to na té hudbě slyšet? Rozhodně. V něčem vás ty současné nahrávky víc omámí, tou dokonalostí, ale já radši tu starou poctivost. Jenomže to je všechno se vším, jaká je nálada ve společnosti… Je to prostě jiné. Neříkám, že je všechno špatně, protože kdo jsem, abych to posuzoval, že.
Winterreise II: David Mareček
Co přiměje vrcholného manažera k tomu, aby sedl ke klavíru a hodiny cvičil? Jednoduše chuť hrát. Já jsem měl komorní hudbu během svých studií jako hlavní obor. Na ZUŠce mě nejdřív rozčilovalo, když mi paní učitelka říkala, že bych měl dělat komorní muziku, protože jako dítě jsem chtěl být velký sólista. Ale už tam jsem hrál v kvartetu, poměrně netypickém. Klavír, dvoje housle a violoncello, vyhrávali jsme různé soutěže a i díky tomu to začalo být zábavné. Na konzervatoři jsem potom hrál taky většinou se smyčci, což bylo dáno tím, že moje profesorka Ivana Stanovská byla manželkou koncertního mistra Filharmonie Brno Jana Stanovského. Potom jsem začal učit na konzervatoři, ale komořinu jsem dělal pořád. A teď? Nechci, aby to vyznělo blbě, abych tím neurazil špičkové muzikanty, kteří se tomu věnují, ale teď je to pro mě relaxace a zároveň se chci udržet v kontaktu s živou hudbou. Kdybych nebyl v managementu, asi bych dělil svůj čas mezi učení a komorní projekty.
Říkal jste, že Winterreise byla vaše první zkušenost s doprovázením zpěváka. Vnímal jste rozdíly? Nástroj versus hlas. A je to pro klavíristu podstatné? Ano i ne. Řekl bych, že jsem tu výměnu příliš nevnímal, ale stejně jako jiné projekty i tenhle procházel fázemi. Začnete na něm pracovat, máte pocit, že všechno jde dobře, ponoříte se hloub a zjistíte, že jste úplně v háji. A teprve když se „přehrajete“ přes tuhle fázi, můžete se dostat k podstatě. A samozřejmě existují nějaké obecné zásady, dýchat se zpěvákem, znát jeho text nazpaměť a vědět o každé hlásce. Ale to je u houslí stejné. Každou notu vašeho partnera musíte mít stokrát prozpívanou s ním. Profesor Kotmel vždycky s nadsázkou říkal: „No, musíš číst tři řádky a pak to bude v pořádku.“
Dá se ta hudba hrát dobře, aniž by interpret byl hluboce osobní? Ne. Je to ošidné, když to takhle řeknu, protože si nemůžu osobovat právo na výklad. Nemůžu nikomu říkat, o čem, jak, proč. Ale je nutné ty písně hrát osobně, sám za sebe.
A co stoupnout si po nějakém čase znovu na pódium Rudolfina, navíc s Winterreise? Sice je to vaše domovská scéna a jste na to pódium zvyklý, ale ne jako interpret. To přece musí být hrozně těžké. Je to o život. A není „horší“ sál než Rudolfinum. Všechny ostatní sály člověk zvládne, i Janáčkovo divadlo v Brně bylo v klidu, ale Rudolfinum je prostě závazek, historie, odpovědnost. A říkají to všichni muzikanti. Ta síla vás položí na lopatky. Já jsem tomu čelil stejně, jako se připravuji na každé vystoupení. Dost dlouho před koncertem jsem tam chodil v noci cvičit. Rozsvítíte si pracovní reflektory, jdete na pódium, chvíli hledíte do sálu, nasáváte a pak od půlnoci do tří hodin hrajete. Díky tomu to pak jde zvládnout. Kdybych tohle nedělal, nezvládl bych to. Učíte se mít ten sál ráda, aby vám pak pomohl. Aby se to z té šílené hrůzy přeměnilo na pocit klidu. A stejně pak vylezete a máte strach. (smích)
To je docela magická představa, o půlnoci sám v Rudolfinu. Osahat si přímo ten prostor je nejlepší, ale někdy k tomu člověk nemá příležitost a v takovém případě je dobré dělat různá mentální cvičení. Lehnete si, vybavíte si přesně dané místo, necháte na sebe působit ten stres a až dostoupí vrcholu, začnete ho pomalinku rozdýchávat, dokud se úplně nezklidníte, což může trvat klidně patnáct minut. A v tomhle stavu si pak představíte celý program. To dobře funguje.
Máte můj obdiv. Pro mě je to ohromně důležité i kvůli vedení filharmonie. Jako manažer snadno a velice rychle zapomenete na to, jak je to těžké. A máte tendenci říkat „To nebylo stoprocentní a tohle by šlo lépe, atd.“ A ono stačí jednou za dva roky si na to pódium stoupnout a dojde vám, do čeho ti muzikanti jdou třikrát týdně. Vrátí vás to trochu do reality. A taky musím čistě sobecky říct, že mě to prostě nabíjí. Když hrajete s takovým člověkem jako je Honza, nebo Ivoš Kahánek, Pepa Špaček, Honza Mráček, Jirka Vodička… Když jste s nimi na pódiu těsně vedle sebe, přenese se na vás ta energie, kterou vyzařují. To je něco, co jako posluchač nezažijete, protože stačí metr dva a ta intenzita se úplně mění. Mají to všichni ti skvělí interpreti, nehledě na to, jaké stresy zažívají před koncertem v šatně. Řada z nich, a nemyslím teď ty, co jsem jmenoval, ale i velká jména, která hrají s filharmonií, tolik lidí je nervózních… Do poslední chvíle máte pocit, že na pódium nepůjdou. Velmi známý je tím například Yefim Bronfman. Ten se jde ještě půl minuty před začátkem koncertu podívat do not. Pak si stoupne na pódium a podá fantastický výkon. Ale o tom nechci mluvit, oni všichni tyhle třinácté komnaty mají, ale všichni mají společné to, že jakmile vyjdou na pódium, něco se stane a z toho člověka začne jít, ani ne bezduchá jistota, ale spíš odhodlání. Víte, že to bude dobré. Honza mi před koncertem několikrát říkal: „Kdybych tam něco zkazil, hraj dál prosím tě.“ Ale vy naopak v tu chvíli víte, že bude ještě lepší než na zkouškách. A zažívat s ním tohle kouzlo velkých muzikantů, to je prostě radost.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XI/2018 (koupit)
