V ostravské kavárně, v níž jsme se na přelomu srpna a září hned dvakrát setkali, jej znal kdekdo – personál, náhodně procházející zaměstnanci ČT i štamgasti. Jeho přátelský obličej, chlapskou postavu, hluboký smích a smysl pro humor si nelze nezapamatovat. Je mu 26 let, v červnu vyhrál písňovou kategorii BBC Cardiff Singer of the World a už druhým rokem je členem berlínské Komické opery: Jan Martiník.
Čím momentálně žijete? Zkouškami v autoškole. Nedostatek parkovacích míst v Berlíně mě dohnal k tomu, že si dělám řidičský průkaz skupiny A, abych mohl se skútrem bez problémů parkovat. Ale to jste asi neměl na mysli, že? Dokončuji diplomovou práci o dějinách berlínské Komické opery, kterou bych měl na konci září dokončit studia na Fakultě umění Ostravské univerzity. Dějiny Komické opery jsou velmi zajímavé: Divadlo začínalo v 18. století na třídě Pod Lipami podobně jako pražská Bouda, ale už koncem století bylo strženo. Bylo to jedno z prvních německých divadel pro měšťanské publikum. Sto let neexistovalo, až v 70. letech 19. století vznikl plán postavit kulturně-obchodní centrum (asi na způsob dnešního Cinestaru) s divadlem, hotelem a obchodními pasážemi. Hospodářská krize projekt zpozdila a budovu až na konci století postavili Fellner a Helmer. Původně se divadlo jmenovalo Theater Unter den Linden, pak Metropol. První světová válka divadlo paralyzovala, ve 20. letech přežívalo a od nástupu fašismu se v něm hrály různé propagandistické šlágry. První bombový zásah dostalo divadlo v roce 1944, další na konci války, ale už v roce 1947 se opět hrálo. Dostalo však novou fasádu a změněny byly i interiéry.
To už byl v divadle Walter Felsenstein? Ano, šéfem byl od roku 1947 až do své smrti v roce 1975. V divadle ale působil už před válkou, kterou strávil v Curychu. Setkal jsem se s tvrzeními, že v Metropolu působil i za války, a to přesto, že byl žid. Jedinečnost Felsensteinových inscenací spočívala v dokonalé znalosti partitury, kterou má podle Felsensteina znát každý režisér, pokud studuje nějaký hudebně-dramatický kus. Skutečnost, jak víte, vypadá jinak.
V Komické opeře působila řada českých umělců – Václav Neumann, Rudolf Asmus a další. Jsou české stopy ještě živé? Ještě dnes se vzpomíná na Klemense Slowioczka či Vladimíra Bauera a na pana Asmuse, jehož dcera dodnes v divadle působí. Dnes jsem v Komorní opeře jediný Čech. Mám pocit, že zaměstnanci divadla mají Čechy rádi. Například nedávno jsem při opravách v bytě potřeboval žebřík: mohl jsem si jej koupit, nebo půjčit v divadle. Zašel jsem za členem technického personálu, ještě lámanou němčinou jej požádal o žebřík a on na mě česky: „Dobrý den, dobrý den!“ Od obyčejných lidí, kteří se starají o provoz divadla, se o chodu a duchu divadla dozvíte nejvíce.
Jak jste se do Komické opery dostal vy? Začátkem roku 2008 jsem požádal o předzpívání, předzpíval a vedení mému agentovi sdělilo, že o mne mají zájem. Kontrakt jsem podepsal na dva roky, teď mě čeká druhá sezona. Co se práce, výběru rolí, atmosféry i honorování v divadle týče, nemůžu si stěžovat. Je to nejpříjemnější divadlo, v němž jsem zatím působil, a to přesto, že mnohé inscenace jsou extrémně moderní. Po sjednocení se hledala a dnes má status experimentálního divadla. Myslím si ale, že mnohé experimenty časem zapadnou, rozhodně pokud je porovnáme s Felsensteinovými nebo Kupferovými inscenacemi.
Říkal jste, že jste v divadle jediný Čech. Soubor Komické opery je německý nebo mezinárodní? Soubor je sice mezinárodní, ale převažují v něm německy mluvící pěvci. Vedle nich jsou zde Australan, Nor, Belgičan, Američané, jeden Velšan a z východní Evropy ještě jeden Rus. V Komické opeře se dělají až na výjimky všechny inscenace v němčině. Pro každou inscenaci se připravuje nový překlad, ale často si říkám, že pro množstvím vulgarismů nedosahují nové kvality starých překladů. Pominu-li spekulativní režie, Komická opera má výborný orchestr (šéfdirigentem je Bernsteinův žák, Američan Carl St. Clair – pozn. aut.) a skvělý sbor. Německým hvězdám se ale do Komické opery nechce: nechtějí do opery, v níž se všechny inscenace dělají v němčině…
Mluvíte o překladech libret, nemohu se vás nezeptat na názor na Nohavicovy překlady da Ponteho libret k Mozartovým operám, v nichž jste také účinkoval. Klobouk dolů před Nohavicovými překlady. Jsou asi tím nejlepším, co se dalo s originálem udělat. Ale já ctím originál. Jsem přesvědčen o tom, že jiný jazyk než jazyk, v němž byla opera napsána, s sebou přináší řadu komplikací a překlady připravují originál o spoustu vtipů a narážek. Da Ponteho italština je velice moderní. Rozhodně ve srovnání s některými librety Verdiho oper, která občas znějí jako barokní italština.
Komická opera je stagionové nebo souborové divadlo? Je kombinací souborového divadla a stagiony. Představení včetně operety a muzikálu se hrají v blocích a na konci sezony, která běží od začátku září do poloviny července, se pořádá festival, během něhož se hrají v sezoně uvedená představení. Prázdniny máme maximálně pět týdnů. Během sezony ale neúčinkuji ve všech představeních, občas mám volno. V Německu je poměrně striktní legislativa, která určuje pěvcovy povinnosti a práva včetně například minimálního platu. V Německu nemůžete nebýt na zkoušce nebo za sebe poslat náhradu… Jen známější pěvci s delší praxí mohou počítat s větší benevolencí ze strany vedení (ředitelem je Philip Bröking, intendantem a šéfrežisérem Andreas Homoki – pozn. aut.).
Ve kterých českých divadlech jste již působil? V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a v pražském Národním divadle. V Praze nyní zpívám pod Václavem Luksem v Händelově Rinaldovi malou roli Mága v představení, v němž září skvělý Adam Plachetka. Zdá se mi, že změna v Národním divadle vede k lepšímu. Zjevně se pokoušejí dostat na světovou úroveň. V Ostravě jsem zpíval v řadě inscenací, ale nejraději vzpomínám na Pistolu ve Falstaffovi. Byla to výborná inscenace, i když nedosahovala kvalit Gardinerovy nahrávky (úsměv) . Víte, i v regionálním divadle musíte dělat poctivé umění: nikdy nevíte, kdo sedí v publiku a koho můžete odradit nebo naopak získat pro operu na celý život. Sólisté, orchestr, sbor, všichni musí pracovat na nejvyšší úrovni. Sbor v Komické opeře je na špičkové úrovni, což je pozůstatek Felsensteinovy tradice. Nejsou to sboristé, ale „Chorsolisten“, sboro-sólisté. Třeba v Homokiho Bohémě předvádějí na začátku druhého dějství učiněné ekvilibristické kousky, když přinášejí vánoční stromek a věší na něj ozdoby.
Mohu se zeptat na vaše hudební kořeny? Chtěl jsem být po otci lékařem. Rodiče chtěli, abych se věnoval i hudbě, ale klavír a klarinet byly pro mne neúspěchem a posledním pokusem bylo od patnácti let zpívání v ZUŠ. Málem jsem nenastoupil, paní učitelka Alice Zábranská mě už téměř vyškrtla ze seznamu, ale postupně mě zpívání začalo bavit. Nejprve jsem zpíval v Hudecké muzice. S operním zpěvem to nemělo nic společného, ale rád na to vzpomínám. Když jsem v soutěži ZUŠ vyhrál celostátní kolo, poprvé jsem si říkal, že by mě zpívání mohlo živit. Před maturitou jsem se rozhodl nejít na medicínu, ale na konzervatoř s tím, že se po roce rozmyslím. Maturoval jsem na Matičním gymnáziu, pak jsem absolvoval Janáčkovu konzervatoř a nyní dokončuji Fakultu umění na Ostravské univerzitě. Na konzervatoři i na fakultě mě učila Alžběta Pappová. Na konzervatoři jsem začal spolupracovat i s klavíristou Sašou Starým, kterého jsem oslovil, zda by nechtěl na krk zpěváka. Pracujeme společně sedm, osm let. A od 2. nebo 3. ročníku jsem už zpíval v ostravském divadle. Moje první role byla Druhý ozbrojenec v Kouzelné flétně.
Překvapuje mě váš vztah k písni: jazyková výbava, ruský repertoár… S ruštinou jsem nebojoval a do rakouské němčiny mě zasvěcuje moje přítelkyně, s níž hledám společné české a rakouské, nikoliv německé fráze, ještě z dob Rakouska-Uherska.
K písním. Kolikrát se říká, že kdo nemá hlas, zpívá písně… To je omyl. Písně jsou velmi náročné. V písni je zpěvák jen s klavírem úplně nahý – všechno je slyšet. Píseň neošidíte. V písni mám blízko k Schubertovi, Schumannovi, rád bych dělal Loeweho balady, ale jsou dost náročné na paměť. Český repertoár je sice bohatý, ale písní pro bas není mnoho. Láká mě francouzská a ruská píseň.
Vaše vzory v interpretaci písní? Dietrich Fischer-Diskau nebo Peter Mikuláš. Z mladší generace mám raději Quasthoffa než Goerneho. Ostatně s Thomasem Quasthoffem se známe osobně. Vyhrál jsem cenu v soutěži Das Lied v Berlíně a jednou z odměn je masterclass u Quasthoffa. Se Sašou Starým budeme pracovat pod jeho vedením. O písni ví hodně, však si prožil svoje… Z kolegů se mi líbí Adam Plachetka, který jde do vídeňské Státní opery. Držím mu palce. Ze starší české generace jsou mi asi nejbližší Karel Berman a Richard Novák. Nemám ale rád jen basisty – zajímají mě všichni zpěváci, kteří jsou výrazově přesvědčiví.
A dirigenti? Zatím mě oslovil hlavně Lawrence Foster v Cardiffu. Vím, že to byla soutěž a ne koncert a že se mnou konzultoval mnoho věcí, ale líbila se mi spolupráce, při níž jsem mohl komentovat dění v orchestru a komunikovat s dirigentem při zkouškách. A druhým dirigentem je už zmiňovaný Václav Luks. Ve staré hudbě se necítím bůhvíjak doma a Václavu Luksovi jsem říkal, že to není pro mne, ale vyvedl mě z omylu. Dělali jsme spolu Matoušovy pašije, v osmi jsme zpívali sborové i sólové party a bylo to skvělé.
Co vám dalo vítězství v písňové kategorii pěvecké soutěže v Cardiffu? Předně jsem byl rád, že jsem se tam dostal. Doporučil mě ředitel Komorní opery, který mě přihlásil, protože věděl, že rád jezdím po soutěžích. Bylo to od něj hezké. Účast v Cardiffu je o kontaktech, spousta lidí tam nastartovala svou kariéru. Atmosféra mezi soutěžícími byla až nesoutěžní, přátelská. Cena je jen jedna, respektive s cenou v písňové kategorii dvě, a tak nikdo nečeká, že ji vyhraje. Soutěžící si to chtějí co nejvíce užít. Zpěváky vybírá Julian Smith, dirigent, který po asi šesti stech předzpíváních po světě vybere 25 zpěváků. Je to gentleman. Sedí v sále, poslouchá vás, přijde, poradí. Všechna povýšenost a řevnivost, kterou znáte z našich končin, je pryč.
Musel jste si připravovat nový repertoár? To ne. Zpěvák je limitován jen časem. Až nepříjemně působila kontrola ze strany BBC – kontrolovali trvání i edici skladby. Co se repertoáru týče, zpěvák má volné ruce. Soutěž má dvě části, hlavní a písňovou, vždy po dvou kolech, základním a finálním. V hlavní části soutěže se vystupuje hlavně v operních áriích s orchestrem. V sále sedí publikum, jury, hosté a moderátor, v zákulisí byli další hosté, mimo jiné Barbara Bonney. Z českého repertoáru jsem zpíval jen Vodníka z Rusalky, jinak jsem zpíval árii z Aleka, Mefistovu serenádu z Gounodova Fausta a árii ze Simona Boccanegry. Základní část probíhá v divadle, další kola a finále v St. David‘s Hall se skvělou akustikou.
Co se po vašem vítězství změnilo? Nejprve byl klid, brzy ale začaly přicházet první nabídky. Po jistých peripetiích jsem opustil starou agenturu a nyní mě zastupuje přední britská agentura. (Askonas Holt – red.) Protože jsem vyhrál „song prize“, dostal jsem nabídky vystupovat v programech BBC.
Co vás čeká v nejbližších měsících? V Komorní opeře Celio v Lásce ke třem pomerančům, basový part v Mozartově Requiem a Zoroastro v Händelově Orlandu. Dále budu mít v Berlíně recitál a v ND reprízy a následně francouzské turné s Rinaldem. S ND jednáme o inscenacích Dona Giovanniho.
Posloucháte i jinou hudbu? Poslouchám hodně komorní, klavírní a symfonické hudby a jazz. Mám rád Jacquese Loussiera, snad až na jeho adaptace Mozartových klavírních koncertů. Spoustu jsem toho zatím neslyšel a rád objevuji novou hudbu. Haydna mám někdy raději než Mozarta, Schuberta než Schumanna, ale nerad se k tomu vyjadřuji, protože vím, že se můj názor bude vyvíjet a měnit. Brahmsova písňová tvorba mě teprve čeká. Z české hudby mám blízko k Dvořákovi a Martinů. Zatím nepoznaným terénem je pro mě Janáček, neměl jsem moc příležitostí jej zpívat.
Odpočíváte vůbec? Velmi rád a často (smích). Odpočívám hlavně v autě při řízení, při němž si vychutnám i spoustu hudby. Saša Starý mi objevil Krystiana Zimermana. Láká mě jeho askese, cítím, co přináší. Přiznám se, že málo čtu. Ovšem rozečtených a nedočtených knih mám spoustu. Na druhou stranu díky písním nejsem bez kontaktu s poezií, kterou rozebírám hlavně s mou nastávající.
Kde jste dnes doma a kde hodláte žít? Doma jsem v autě na cestách. V autě si odpočinu, poslouchám hudbu a obdivuji inženýrské stavby, které mě fascinují. Architektura a dopravní stavby vůbec jsou můj koníček. A kde budeme žít? Asi ve Vídni nebo kolem Vídně.
Basista Jan Martiník (1983) vystudoval po maturitě na Matičním gymnáziu v Ostravě (2001) operní zpěv na Janáčkově konzervatoři a gymnáziu v Ostravě. V roce 2002 získal na MPS M. Schneidera-Trnavského v Trnavě Cenu primátora města Trnavy pro talentovaného zpěváka do 21 let (znovu oceněn 2004). V roce 2003 obdržel 2. cenu v písňové kategorii MPS A. Dvořáka v Karlových Varech. Na MPS Hans Gabor Belvedere Wien (2005) obdržel stipendium na mistrovské interpretační kursy F. Vereny Keller, Laubach. Téhož roku se stal vítězem MPS v Montrealu. V roce 2007 byl finalistou soutěže Operalia Plácida Dominga. Již během studií vystupoval v NDM (Pistola, Leporello, Truffaldino ad.), od roku 2004 vystupuje v ND v Praze (Masetto, Larkens a José Castro v Děvčeti ze Zlatého západu). V roce 2006 vystoupil v roli Sarastra v opeře Státního divadla Košicích a v roli Masetta na festivalu Ravenna v Itálii, byl zařazen do encyklopedie Who is who… a získal 3. cenu a speciální cenu za nejlepší provedení Čajkovského romance na MPS Jeleny Obrazcovové v Moskvě. Na Pražském jaru vystoupil v samostatném recitálu (2008). Od roku 2008 je členem ansámblu Komické opery v Berlíně, kde již vystoupil jako Sarastro v Kouzelné flétně, Surin v Pikové dámě, markýz d’Obigny v La Traviatě, Masetto, Colline v Bohémě a Poustevník v Čarostřelci. V červnu 2009 se zúčastnil soutěže BBC Cardiff Singer of the World, vyhrál písňovou kategorii (12. 6.) a byl členem pětice finalistů operní soutěže (14. 6.). Stal se tak prvním Čechem, který se dostal do finále obou kategorií.
