Perfekcionista s jasně argumentovanými názory a vytříbeným hudebním vkusem, tak by se dal nazvat charismatický flétnista Jan Ostrý. Velice žádaný je nejen jako prvotřídní sólista, ale také jako úspěšný pedagog, který dovedl své žáky na přední příčky mezinárodních soutěží. Nejčastěji cestuje po trase Praha-Ostrava-Vídeň. V moravskoslezské metropoli se uskutečnil i náš rozhovor, a to v rámci příprav Svatováclavského hudebního festivalu, na kterém 18. a 19. září bude interpretovat flétnové sonáty J. S. Bacha a bratří Bendů.
Na flétnu jste začínal hrát v šesti letech jako „lehce astmatické dítě“ u ostravského rodáka Václava Žilky. O čtyři roky později vás nechal učit jeho nejmladší žáčky a také vás přiměl vystupovat i na jeho koncertech. To zní jako byste byl vystřižený z dějin hudby z kapitoly „zázračné děti“… Tak to vůbec ne! Z mého pohledu jsem byl normální dítě, co mělo štěstí na vynikající a inspirující pedagogy. V šesti letech jsem začal chodit na Dřevěnou píšťalku, kterou vedl profesor Žilka. Tyto kurzy byly propagovány i jako dobrá rehabilitační technika pro astmatické děti. Jednalo se o báječný koncept, který doceňuji stále více. Na konci kurzu nás pak několik postoupilo do souboru Pražské flautino, a tím začalo chodit i do individuálních hodin. Profesor Žilka byl nesmlouvavý, hráli jsme všechny stupnice, vyžadoval, abychom denně cvičili, což asi nikdo necvičil, ale denně jsme si alespoň trochu zahráli. V mých deseti letech pan profesor nařídil, že budu také učit na flétnu mladší spolužáky. Kamarádi pak čekali, až v sobotu ráno odučím, a pak jsme šli lítat do lesa nebo hrát fotbal. Velkým zážitkem pak pro mě bylo i spoluúčinkování na jeho koncertech.
Od doby, kdy jste začal učit (byť mladší kamarády) uplynuly téměř čtyři dekády naplněné neobyčejnými muzikantskými zážitky nebo právě pedagogickým působením. Kdo byl vaším vzorem, který určoval směr vašich názorů na interpretaci? Mé štěstí na pedagogy pokračovalo i dále. Ještě před ukončením studia na konzervatoři vystupoval v Praze mladý francouzský flétnista, tehdejší vítěz Rampalovy soutěže, Philippe Bernold. O pauze koncertu jsem mu šel pogratulovat a řekl, jak moc rád bych odjel studovat do Francie, a zeptal se, co bych měl pro to udělat. On mi odpověděl, ať chvíli počkám, že si promluvíme po koncertě. Během hodiny pak vymyslel, co udělat, a za několik dní mi zavolal, že mohu zkusit přijímací zkoušky na CNR ve Versailles, byly již za 3 týdny a paní profesorka Christel Rayneau mě čeká týden před zkouškami na konzultaci. Byl to opravdu fofr a u další náročné paní profesorky jsem pak strávil tři roky. Byla to dřina, hodiny a hodiny technických cvičení, ale dostal jsem tak základ dle nejlepších tradic francouzské flétnové školy. Mezitím se stal Philippe Bernold profesorem na vysoké škole v Lyonu a mně bylo v té chvíli jasné, kde bych rád dostudoval. Takto žádaný profesor a skvělý flétnista ale přitahoval adepty studia a u přijímacích zkoušek nás bylo přes sto! Když jsem viděl seznam kandidátů, začal jsem si okamžitě vyčítat, proč jsem jenom více necvičil, ale naštěstí vše dobře dopadlo a byl jsem přijat.
„Současné školství má, jako asi v každé době, své plusy a minusy.
Pozoruji, že je čím dál tím těžší žádat po nových studentech určitou pracovní disciplínu,
pevnou vůli, probudit jejich představivost.“
Vaše „kavalírská cesta“ trvala 10 let. Jak podstatné pro váš vývoj bylo strávit delší dobu v zahraničí? Opět na mě sedlo štěstí a pár dní po ukončení studia jsem byl vybrán do Orchestru National de Lyon jako první flétnista, na zástup po dobu mateřské dovolené. Tím jsem zůstal ve Francii zase o něco déle. V této době mi také začalo takzvané „konkurzní období“, kdy pořád někam jezdíte, během konkurzu hrajete třeba 3-5 minut a je konec, někdy postupujete do dalších kol či finále, a pak je opět konec… Měl jsem velkou chuť zkusit si zahrát ve skandinávském orchestru a podařilo se mi uspět v opeře v Oslu. Byl jsem nadšený, jelikož v tamní filharmonii působil svou poslední sezonu Mariss Jansons, který také patří mezi mé hudební vzory a idoly. Během mých let v zahraničí jsem měl možnost studovat s vynikajícími osobnostmi mého oboru. Naše tehdejší studium pak bylo zásadně ovlivněno poznatky autentické interpretace a toto interpretačně-instrumentální propojení zatím u nás zdaleka nefunguje, jak by mohlo. Své poznatky se snažím předat svým studentům a doufám, že i oni vyrazí na cesty a za poznáním.
Bylo pro vás těžké se vracet zpět do Čech? Řekl bych, že nebylo. Někdy jsem samozřejmě přemýšlel, kde asi zůstanu, v jakém orchestru budu hrát, a pak mi to najednou stačilo a měl jsem chuť dělat něco jiného, než „trpět“ harmonogramem orchestru, čekat doma, zdali někdo ze skupiny onemocní a poběžím narychlo hrát po čtrnácté Veselou vdovu nebo Lohengrina a kvůli tomu odříkat koncerty. Vrátil jsem se v roce 2002 a začal postupně vyučovat na konzervatořích v Plzni a Praze a na vysokých školách v Ostravě a ve Vídni. Ve Vídni jsem dostal na starost polovinu třídy prvního flétnisty Vídeňských filharmoniků, Karl-Heinze Schütze, takže když přidám ještě koncertní činnost, tak na nudu není mnoho času.
Celá řada vašich studentů se stala opravdu vynikajícími interprety. Sám s oblibou říkáte, že hra na nástroj je vlastně „jako sport“, který vyžaduje velkou dávku disciplíny. Jak složitá je pozice „tvrdého trenéra“, který vyžaduje maximum, ale musí také psychologicky nadopovat své svěřence před výkonem? Současné školství má, jako asi v každé době, své plusy a minusy. Pozoruji, že je čím dál tím těžší žádat po nových studentech určitou pracovní disciplínu, pevnou vůli, probudit jejich představivost. Je stále těžší vybrat studenty u přijímacích zkoušek a hlásí se jich i méně. Nyní nemluvím jen o situaci u nás, ale i v jiných zemích. Vnímám, že stejný problém mají i ve sportech, takže je to asi tak, že vychováváme pohodlnou a asi i spokojenou generaci, která nestojí o moc velkou námahu, a my si musíme najít nové cesty, aby pracovali tak, jak je třeba. Pohodlnost a uspokojení nikoho nedovede k výbornému výsledku, v tom jsou si sport a hudba velmi podobné. Z mého pohledu by měl být dostačujícím dopingem pro studenta pocit dobře odvedené přípravy – z mé i z jeho strany.
Na Svatováclavském hudebním festivalu jste měl letos vystoupit s programem Bach a synové, což se kvůli pandemii bohužel nemohlo uskutečnit. Přesto, že se většina festivalových dramaturgií musela výrazně změnit na výhradně „národní verze“, v žádném případě jejich úroveň neklesla. Naopak poukázaly na vysokou úroveň domácích interpretů. Pro všechny organizátory a interprety na volné noze to byla doba opravdového temna. Jak jste prožíval tuto dobu vy? Pro toho, kdo je pouze na volné noze, to bylo určitě složité období. Velký dík bych rád veřejně poslal pánům Baborákovi, Luksovi a Jamníkovi, že využili své znalosti prostředí, politiků a angažovali se v zajištění pomoci a podpory. Mě se zrušené či přesunuté koncerty a masterclassy dramaticky nedotkly, jelikož mám nohy naopak hodně svázané všemi mými školami, takže jsem měl tu nejlepší a stejnou učebnu pro všechny školy. Vyučoval jsem ze zahrady a všech našich pět různě zachráněných koček mi střídavě leželo na notách, klíně nebo klávesnici. Byla to zajímavá zkušenost i pro studenty a nakonec jsme našli řešení, že jsme mohli pokračovat ve studiu téměř normálně. Osobně jsem to pojal i jako výzvu k odpočinku a zvolnění, k přípravě projektů na příští roky, hledání nového repertoáru, vyslechnutí (konečně!) všech Bachových kantát nebo pomoci útulkům při odchytu zvířat v nouzi.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VIII/2020.
