Rudolfinum se rozeznělo bouřlivou romantikou v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Liborem Peškem. Sólista, profesor AMU Jan Pěruška (1951), rozehrál violu nad znamenitě znějícím tělesem, aby dokázal, že jeho nástroj, ač mu nebývá vždycky sólová role přiznávána, má znělost, pohyblivost, barevnost a krásu. Lord Byron poskytl Hectoru Berliozovi skvělý podnět k hudbě a sólista ji oživil hlubokým a oduševnělým pojetím. Proč se vlastně Harold v Itálii u nás tak zřídka hraje? „Nejspíš proto, že se u nás francouzská hudba dost málo provozuje,“ uvažuje violista.
V devíti letech začal hrát na housle a ve dvanácti, když na hudební škole shánělo dívčí kvarteto violistu, jednoduše se na violu přeorientoval. „Violistů je rozhodně méně než houslistů, nejspíš proto, že hra na violu je považována za fyzicky náročnější než na housle,“ zamýšlí se interpret. „Je to tím, že nástroj je větší, ruka se musí víc natahovat, prsty roztahovat a je třeba víc přitlačit na struny než u houslí. Také způsob tvoření tónu se u violy trošku liší. Říkám, že levá ruka je dělník, pravá umělec, a jejich koordinace je díky rozpětí prstů o trošku těžší než u houslí.“ Rozhodně ale neplatí, že na violu může hrát každý špatný houslista, jak se to někdy ironicky říká. Možná je to naopak.
Bohatství violové literatury
Repertoárová zásoba violy je méně rozsáhlá než houslová. Přitom ale klasická éra poskytuje objevy stále nových děl, zejména starých českých mistrů. „Když jsem v roce 1972 přišel z Opavy do Prahy, našel jsem v Městské knihovně koncert C dur F. X. Brixiho a zahrál jsem si ho s klavírem. Před lety jsem zjistil, že jeho partitura je uložena v Bruselu, a získal jsem její opis. Jindy zase Jiří Sehnal objevil violový koncert neznámého Josefa Puschmanna (1738 – 1794) a odkázal mě do premonstrátského archivu v Nové Říši. Dostal jsem fotokopii orchestrálního materiálu a obě skladby jsou už na mém CD s logem Artesmon.“
Romantická éra violovým koncertům příliš nepřála, najde se spíš violová komorní hudba. Zato dvacáté století přináší skladatelský boom. Z těch skladeb mnohé Pěruška objevuje, hraje a nahrává. Patří sem skladby Martinů (na CD firmy Artesmon už nahrál Rhapsody-Concerto, Tři madrigaly, Sonátu č. 1, Duet č. 2, a Divertimento-Serenádu IV), Hindemitha (rád by také nahrál sólový koncert Der Schwanendreher, s nímž s Pražskými symfoniky studium absolvoval), koncerty Bartóka, Milhauda a Waltona. Také domácí literatura poskytuje množství komorních skladeb. Na třicet děl je Janu Pěruškovi věnováno.
Je zvláštní, že někteří skladatelé violu víceméně opomíjejí. „Například Antonín Dvořák, který má mimochodem krásné violové party v kvartetech, pro sólovou violu nepsal. Neměl pro ni takového interpreta, jakým byl houslista Hans Joachim,“ potvrzuje interpret. „To Martinů měl kolem sebe řadu violistů, a proto také pro ně tvořil.“
Velcí umělci a nástroje
Snad každý interpret mívá uznávaná jména. Má je i Pěruška. Velkými osobnostmi jsou pro něj Jurij Bašmet, Wolfram Christ či Tabea Zimmermann nebo i houslista hrající na violu, Pinchas Zuckerman. Obdivuje nejen je, ale i jejich nádherné nástroje. A na jaký nástroj sám hraje? Jeho tvůrcem je Charles Baptiste Collin Mezzin a je z Paříže z roku 1922, novější, z roku 1996, postavil John Terry, Angličan žijící ve Florencii. „Potkali jsme se na našem kvartetním koncertě v Nelahozevsi. V krátké době jsem od něj získal violu a ještě pak pro manželku violoncello. Terry na počátku svého působení opravoval staré nástroje a tak dobře rozumí dřevu, laku a postupům stavby. Má své instrumenty po celém světě, tedy violy a violoncella, zatímco housle už staví méně.“
Zcela jistě i profesor Jan Pěruška po nějakém nástroji starého mistra ve skrytu duše touží. Kdyby snad měl někdy možnost nějaký získat, přál by si violu z rukou Gaspara da Salò. Velké německé hudební instituce je vlastní a hráčům je půjčují. „Ovšem i u nás se najdou dobré nástroje, které staví třeba Špidlen, Vávra, Švýcarský, Komár, Zdražil či v Hradci Králové Tomáš Pilař. Máme spoustu houslařů, kteří viole opravdu rozumějí.“ Nestačí ovšem mít jen skvělý nástroj, úspěch dovrší i hodnotný smyčec. „Ještě za dob studií jsem koupil jeden od Phretschnera a jeden od Nürnbergera, tehdy za legrační ceny. Později, někdy kolem roku 1988, jsem se seznámil s mistrem smyčcařem Milanem Oubrechtem z Lubů a svou sbírku jsem u něj doplnil. Nedávno jsem získal nové smyčce značky Leopold. Prut není ze dřeva, ale z uhlíkového vlákna. Ukázalo se, že ty smyčce mají stejné vlastnosti jako ty kvalitní staré, dřevěné.“
Tak trochu od počátků
Studium na AMU začal u prof. Josefa Koďouska a absolvoval u Jaroslava Motlíka. Svou uměleckou dráhu nastartoval soutěžemi a mistrovskými kursy. V sedmdesátých letech nebylo takové množství interpretačních soutěží jako dnes, a tak Pěruškovy zkušenosti ze dvou laureátství ze soutěží MK ČR (1975 a 1979) a později vítězství v Markneukirchenu (1981) měly tehdy patřičnou váhu a přinesly mu i významné poučení.
Po ukončení studia (1976) stál na prahu rozhodování, zda se vydat výhradně cestou sólisty. To už ale věděl, že těch skutečných interpretačních individualit se uplatní jen velmi málo a tak jako tak musí většinou hrát v komorních ansámblech. Celkem s potěšením tedy zasedl na osm roků (1977 – – 1985) k pultu sóloviolisty Pražských symfoniků. Ta práce mu přinesla i leccos nového. „Člověk se naučí hrát s orchestrem na jedné úrovni, vnímat partnerství s ním a najít společný dech. To vše jsem pak uplatnil i při sólovém hraní a při práci v kvartetu.“ Ta je pro něj dodnes tou nejkrásnější. „Rád si zahraji sólově a natočím CD, ale kvarteto je náplní mého života, můj svět,“ vyznává přesvědčivě.
V roce 1985 se stal Jan Pěruška členem Stamicova kvarteta a je jím dodnes. Sólové hraní však neopustil, o čemž svědčí řada nahrávek a projektů s orchestry.
Učitel
Šíře tvůrčího záběru Jana Pěrušky má ještě další rozměr: od roku 2006 je profesorem violové hry na pražské AMU. „Baví mě učit, protože při tom stále sám něco nového poznávám. Někdy mi studenti přinášejí velmi zajímavé nápady, které rád přijímám. Po Jitce Hosprové se mi urodila ještě řada dalších dobrých studentů. Kam dospějí, to je samozřejmě otázka, ale vždycky do nich vkládám naději. Mám jedinou a hlavní podmínku: Musí pracovat, jinak se mnou mají problém. Pro ty, kteří nepracují, platí jednoduchý závěr, prostě u mě skončí.“ Občas se profesor Pěruška dostává do mezinárodních a domácích soutěžních porot a dělá si přehled o tom, jaké naděje vyrůstají a co lze očekávat. Vypadá to prý na dobré perspektivy.
Nejen tvorba – také život
Zdá se, že na pracovní aktivity si Jan Pěruška nemůže stěžovat. Má ovšem vůbec prostor pro osobní život? Divili bychom se! Jeho děti, gymnazista Jan, konzervatorista Matouš, Anna a David plní domov čilým ruchem. Žena Marcela, violoncellistka (za svobodna Plátenková), působila po vystudování AMU několik let v souboru Pražských madrigalistů a hrála také sólově. Díky početné rodině je ale teď hlavním povoláním maminka. Po sňatku a prvních dětech ještě chvíli s kumštem bojovala, ale když jednou přijela z dvouměsíčního zájezdu a malí kluci se ptali: „Tatínku, kdo je ta paní?“, musela s tím skončit.
Zbývá při početné rodině čas na záliby? „Když si potřebuji srovnat tělo ze stálého cestování a sezení v autě a letadle, vrhnu se na zahradu a usilovně pracuji. Patnáct jabloní, švestka, meruňka, nějaké ty kytky, pořád je co dělat. A leccos si také na domě udělám sám. Svolám k tomu z rodné Opavy a okolí svých pět sourozenců s manželkami, manželi a dětmi, a dům je jako nový. A ještě na sebe prozradím, že rád stavím draky a na podzim je pak s dětmi pouštím. V asijských zemích mě vždycky fascinuje, jak úžasné tvary draků tam lítají. Získal jsem manuál a podle něj teď tvořím. Chtěl bych jednou postavit pravého čínského draka, sestaveného z mnoha papírem potažených bambusových kruhů, navzájem spojených režnou nití, fantasticky pomalovaného, aby působil dojmem skutečné pohádkové bytosti. A abych nezapomněl, taky chodím pravidelně s kluky na fotbalové hřiště a rád si s nimi zahraji.“ Nemělo by se zapomenout ani na rodinné muzicírování s domácím kvartetem, v němž hrají oba starší kluci houslisté, žena cellistka a Pěruškova viola.
Otázku „K čemu vůbec muzika je“ si nejspíš Jan Pěruška neklade… „Docela jistě ne! Je to jednoznačné. Mladý člověk, který jde na koncert, nemůže cestou domů rozbíjet auta, zpít se do němoty a zdrogovat se mimo lidskou podobu. Ovládne ho takový pocit, že myslí jen na to, jak by chtěl objímat a milovat všechny lidi kolem sebe.“ Tak to je, a proto se také Jan Pěruška hudbou zabývá, proto ji miluje, proto je nedílnou částí jeho života.
