Je pro mě vždy milé a občas i dojemné se v zahraničních divadlech setkávat s kolegy z „Československa“. Cítím pořád určitou hrdost, či vzájemnost, sounáležitost… Je vlastně jedno na jakém stupni kariéry, profesní dráhy se ten či onen člověk nachází, vždy se setkám s určitou formou souznění, často i „vědění – my jsme na jedné lodi se všemi pro a proti“. Při mých častých výletech do světa opery se potkávám s pěvci, jejichž kariéra je formou trošku odlišná než ta moje, ale o to víc mě zajímá, jakým směrem se rozhodli jít a proč. V Kolíně nad Rýnem bydlí již druhou sezonu dokonce česko-slovenský operní pár, kterých není za hranicemi mnoho. Manželé Ruskovi (rozhovor s Ivanou Rusko zde) možná na první pohled nenesou typicky československé jméno, ale o to příjemnější je zjištění, že opravdu doma mluví česko-slovensky (a ne rusky či italsky, jak jsem se mylně domníval podle jména), protože jejich tříletá dcera Anna musí umět přece oba jazyky stejně.
Na první rutinní otázku – proč on a opera, odpoví jasně: „Asi to mám v krvi. Vždy jsem rád muzicíroval, hrál na kytaru, zpíval. S kamarádem houslistou jsme jako teenageři o prázdninách hrávali na vídeňských ulicích. Nejdříve jen instrumentálně, ale nebylo nás dost slyšet a lidi to moc nezaujalo. Potom jsme nějak přišli k myšlence zpívat dvojhlasně slovenské lidovky, vtom nás najednou obkroužil dav nadšených posluchačů a klobouky se začaly zázračně plnit. To bylo pro mě jasné znamení. Měl jsem štěstí, že jsem v ZUŠce potkal paní učitelku, která ve mně probudila zájem o hledání belcantové dokonalosti, což mě nakonec přivedlo k opeře. Zajímavé je, že z kamaráda houslisty – Petra Strenáčika – se stal úspěšný muzikálový zpěvák.”
Na VŠMU v Bratislavě strávil jenom 3 roky, a už utíkal k divadlu. Do Košic jej povolal Peter Dvorský, na kterého rád vzpomíná. „On učil srdcem, jako šéf opery měl odvahu svěřit i náročnější role mladým zpěvákům, a tou důvěrou z vás dokázal dostat často víc, než jiný, třeba pedagogicko-didakticky vzdělanější docent.“ Malá ironie, kterou můžete vycítit z jeho odpovědi, je na místě. „Naše slavná slovenská operní škola přežívá snad už jen ve výkonech některých aktivních umělců. Je smutné pozorovat, jak nesmyslné akreditační podmínky, honba za lektory s tituly, zahánějí skutečné praktiky a odborníky mimo akademickou půdu.“ Na otázku, zda už on sám dnes dokáže poznat dobrého či špatného profesora, si troufne odpovědět. „Teď už ano, ale člověk na začátku kariéry, je často odkázaný na náhodu. Když bude mít štěstí, v dobrých rukou mu hlas krásně rozkvete, když smůlu, profesor může napáchat nedozírné škody. Naučil jsem se, že ani jméno slavného zpěváka není zárukou jeho pedagogických kvalit.“
Se svou ženou Ivanou se seznámil už při studiích v Bratislavě, a jeho odchod do Košic nakonec neměl dlouhého trvání. „Ivana získala angažmá v operním studiu v Curychu, a já jsem po roce dostal šanci ji následovat.“ Vlastně je to neuvěřitelné, že v tak prestižním divadle získá angažmá manželský pár, ale štěstí snad i dnes přeje připraveným. „Asi právě hledali můj hlasový typ. Za to angažmá jsem nesmírně vděčný. Zpíval jsem tam na jevišti s kolegy, o kterých se mi ani nesnilo – José Cura, Piotr Beczala, Cecilia Bartoli, Javier Camarena, či Roberto Saccà. Z režisérů byl pro mě zážitek pracovat s legendami jako Peter Stein, Hans Neuenfels, velmi mě bavila též práce s mladým Damianem Michielettem. Zajímavá byla moje zkušenost s francouzskými režiséry, u kterých fungují úplně jiné estetické a tvořivé režijní postupy. Ale úplná bomba byl pro mě tamní orchestr, ten hrál absolutně dokonale.“
Zeptal jsem se Jána taky na osobu a funkci dirigenta, zda se za jeho hudebním nastudováním opravdu skrývá hudební a výrazové pojetí role. „Mám pocit, že dirigentům se do mravenčí práce se zpěváky moc nechce, snad s výjimkou odchovanců staré školy, jako je například Nello Santi, který si vždy najde čas a trpělivost pracovat i na nejmenších detailech. Většina dirigentů však přichází do produkce na poslední chvíli, nejvíc práce leží tedy na klavíristech – koučích. V Curychu jsem měl možnost pracovat s fantastickými korepetitory. Tuto zkušenost si cením ze všeho nejvíc.“ A možná typická otázka, co jsou pro tebe zásadní role? „Já se vnímám ještě stále na začátku kariéry. Pro mě je teď klíčové správně se zařadit v rámci hlasového oboru. Uvědomit si, v čem jsem na jevišti výjimečný, a v čem řekněme průměrný. V Paříži jsem zpíval náročnou roli Siegfrieda ve zkrácené rodinné verzi Wagnerova Ringu. Premiéra byla úspěšná, všichni mi klepali na rameno. Ale celý koloběh zkoušek a více než třicet odzpívaných představení mi přineslo poznání, že tudy pro mne cesta nevede. Na druhé straně, když jsem v curyšské opeře zpíval nevelkou roli Nearca v Donizettiho Poliutovi, sám jsem nechápal, proč mě kritici oceňují víc, než světově renomované hvězdy. Uvědomil jsem si, že mi mnohem líp sedí role, které si vyžadují specifické herecké nasazení, a kladou důraz na výrazovou hru s barvou a slovem. A to je něco, v čem jsem doma. Tento pěvecký obor se nazývý charakterní tenor, a kromě menších druhooborových postaviček pokrývá i velké, psychologicky zajímavé operní role, které se pro mě staly lákadlem.
Přelomovou byla pro mě spolupráce s curyšskou nezávislou operní společností Oper im Knopfloch, kde jsem dostal možnost zpívat Algernona v opeře Maria Castelnuova Tedesca – L’ Importanza di essere Franco. Algernon je takový rarach, spřádá plány, překypuje ironií, a je ho plné jeviště. Byla to moje první velká charakterová role, a neskutečně jsem si ji užil. Pochopil jsem, že romantický milovník na jevišti ze mě nikdy nebude. V Oper im Knopfloch, jsem zpíval taky Iasona v neznámé opeře Gaetana Marinelliho La vendetta di Medea. V téhle produkci jsem si svůj part sám opisoval z prastaré, ve starých klíčích a ručně psané partitury. Dílo jsme doslova vyhrabali z prachu, co bylo takové malé muzikologické dobrodružství. V průběhu příprav jsme mohli všichni rovnocenně tvořivě přispívat do výsledného hudebního, dramaturgického i jevištního tvaru díla. To člověk v běžném repertoárovém divadle jen tak nezažije.”
„Sbírání rolí“ zbrzdilo Jánovi rovněž Ivanino těhotenství, které zakončilo narození rozkošné a společenské dcery Anny. „Ivanka měla angažmá v Curychu, kam se už po třech měsících musela vrátit, takže jsem s dcerkou doma zůstal já. Okolnosti se vyvinuly tak, že nakonec na celé tři roky. Teď už chodí Anička do školky, a já se konečně můžu víc věnovat divadlu. Mám za sebou premiéru Vojáků od Bernda Aloise Zimmermanna tady v Kolíně, sice malou roli, ale ve velké a hodně zajímavé produkci, na podzim mě čeká Salome. Hodně teď pracuji na vokální technice, připravuji si repertoár. Je to pomalý návrat zpátky do byznysu. Čas letí rychle a konkurence je velká. Na druhé straně netoužím jezdit s kufrem po světě, spát v hotelech a vidět vyrůstat dcerku přes skype, rodina je něco, co vám divadlo nenahradí.“
A přesto je něco, co od divadla, potažmo od opery, třeba v budoucnu čekáš nebo sníš? „Rád bych si někdy zazpíval velké charakterní role z německého repertoáru, jako Mime a Loge z Wagnerova Ringu, Heroda ze Straussovy Salome, a moc mě lákají janáčkovské role. Jeho hudební jazyk je mi velmi blízký, a prakticky v každé jeho opeře se najde postava, která je jakoby psaná pro mě. Také bych si rád zazpíval Vaška s Ivankou jako Mařenkou. Jeníkem na jevišti asi nikdy nebudu, ale rád jím budu Ivance u nás doma.“ Jestli se Jano dočká Vaška s Mařenkou manželky Ivany, zatím nic nevím, každopádně je máte oba možno zažít v letní produkci otáčivé Lišky Bystroušky v Českém Krumlově, tak si je nenechte ujít.
