„Začínal jsem jako asistent sbormistra pražského Hlaholu,“ vzpomíná na první setkání s touto prací Jan Svejkovský. „Tam jsem poznal, jak krásné je dirigovat sbor. Objevil jsem také spoustu krásné literatury, o které se mnoho neví.“ Přesto má stále ambice řídit také orchestry. Tyto dva obory mají svá specifika, což si dobře uvědomuje.
„Interpretace sborové skladby je limitovaná kvalitou a charakterem hlasů, které do sboru přijdou. Na co je třeba brát ohled? Text, kterému by mělo být rozumnět, na akustiku koncertního sálu. Také se musí dát prostor pro nádechy. Když s tím skladatel nepočítá, musí se vytvořit. Přizpůsobuje se tomu také tempový průběh, je zde možnost větších rubat, což instrumentalisté neradi vidí,“ hovoří dirigent.
Narodil se před třiceti lety na Kladně a v rodině se prý nikdo hudbě nevěnoval jinak než amatérsky. „Že chci dělat hudbu profesionálně, jsem si uvědomil poměrně pozdě,“ přiznává. „Na konzervatoř jsem šel ťčástečně z donuceníŤ. Přesto jsem cítil, že je mi v hudbě dobře, že když se do ní ponořím, oprostím se od všech problémů.“
Na AMU byli jeho hlavními pedagogy profesoři R. Eliška a F. Vajnar. „V posledním ročníku dirigování jsem byl dotázán, jestli bych nechtěl přijmout místo druhého sbormistra u PFS a bez váhání jsem přijal,“ vypráví. Když měl pár let předtím poprvé možnost tento sbor řídit, netušil, že jde o jakési síto, z něhož vzejdou adepti na asistujícího sbormistra. Až když před tělesem stanul v této funkci, uvědomil si tíhu zodpovědnosti. „Poznal jsem, jaký ohromný potenciál toto těleso má a jak daleko se může v interpretaci dostat. I když už jsem u sboru třetí sezonu, pořád mě to překvapuje,“ říká. V této sezoně už absolvoval se sborem například zájezdy na Slovensko a do Bamberku.
Svůj zvukový ideál přibližuje Jan Svejkovský takto: „Mám představu celistvosti, podobně jako dirigent touží po tom, aby zvuk orchestru byl kompaktní. Jednolitosti se ovšem nedosáhne, pokud něco neladí. Takže se snažím, aby vše bylo intonačně přesné a nikdo z celkového zvuku nevyčníval. Dále považuji za zásadní, aby bylo rozumět textu, v tom cítím rezervy: čeština totiž svádí k jistému drmolení.“ Dá se zkušenost s vokálním tělesem přenést do orchestru? „Nejsem si vědom, že bych to přenášel, ale nevědomky mě to možná ovlivňuje: jsem vnímavější k hudebnímu proudu vnitřních hlasů, cítím větší ohleduplnost k dechovým nástrojům.“
Jeho absolutní sluch, který považuje za velký dar, mu prý pomáhá. Dokáže rozeznat, který hlas zpívá falešně. „Není to sice nejdůležitější věc, ale člověku to usnadní život. Asi bych jinak muziku nedělal: jako houslista, dirigent a jako hudební režisér už vůbec ne.“ Aby zpěvákům dokázal lépe tlumočit své představy, chodí na hodiny zpěvu.
Jan Svejkovský si uvědomuje, že ze sbormistrů se nestávají hvězdy. Oč usiluje, je etablovat se také jako dirigent orchestru. Dostudoval také hudební režii a tím pro něj akademické vzdělávání prozatím končí, prioritou je teď zapojit se do praxe. Zatím jej ještě pomáhá živit hra na housle. A příležitostnou práci režiséra bere jako vítaný odpočinek od stresu, „kdy na mě nevisí pohledy…“
