Hudební skladatel Jan Trojan… Skladatel? Vzděláním určitě ano, pravidelně ho můžeme spatřit, jak se jde děkovat na koncertní pódium po premiéře své skladby, ale lze ho potkat – podotýkám, že v hudební akci – i tam, kde by člověk konvenčního skladatele věru nečekal – třeba na Liptické vyhlídce u duchcovské výsypky, ve štole Josef na Příbramsku nebo v podstatě kdekoli v terénu, jak se skupinkou mlčících lidí neuspěchaně prochází ulice či krajinu na zvukové procházce. Rozhovor vznikl v bistru Santinka v pražských Dejvicích.
Je to, co děláš, pořád ještě komponování hudby? Asi poukazuješ ke specifikům práce s tónem a zvukem. Nevidím v tom velký rozdíl. Tón je v akustice něco, co má přesnou frekvenci, zvuk je něco, co může být variabilní, vyskytuje se mezi námi v prostoru a ten prostor také utváří (i když tón samozřejmě také). Tón v tradičním pojetí mě odvádí někam, kde se necítím úplně dobře. Snažím se vyhnout situaci skladatele, který sedí za stolem a píše noty do partitury uzavřen do jakési bubliny s pocitem, že teď musí něco napsat – jako dítě, které má psát domácí úkol. Už jako kluk jsem to neměl rád. Mám rád živost, aktivní vznikání věcí nejlépe přímo na místě nebo s vizualizací toho místa. Vědět, pro jaký prostor píšu, je pro mě hodně důležité. A také pro jaké lidi. V současné době partitury už vlastně nepíšu – třeba u skladby, kterou jsem připravil loni pro Pražské jaro, jsme se předem domluvili, že to nebude skladba pro orchestr nebo pro nějaké tradiční obsazení. Pak už jsme se jen snažili najít kompromis mezi tím, co si stanovíme, co bude jakoby nakomponované, a tím, co necháme vznikat na místě. V takové situaci jsem se cítil dobře. Věděl jsem, že mám věci připravené, interpreti do toho šli s tím, že věděli, co budou dělat, ale zároveň vznikl prostor pro svobodu vytvářet dění přímo na místě.
Svět zvuků nejen reflektuješ, ale i do něho vstupuješ – mám na mysli tvé číslované plechy. Baví mě aktivně něco vytvářet. Mám zvukovou instalaci a různé nástroje, které jsem si postavil – a to jsou plechy. Pro mě důležitý projekt. Plech je neživé těleso, neopracované, jen vyříznutá plechová tabule, a přitom může být hudebním nástrojem! U plechu č. 1, který vznikl po mém návratu z Berlína (kde jsem byl na stáži na univerzitě) pro skladbu Rezonance pro Orchestr Berg a soubor 420people (na Nové scéně ND), jsem vlastně využil chyby. Zpětné vazby, kterou by zvukař nazval chybou. Já tuto chybu využívám k tomu, abych z plechu získal tóny. Baví mě hrát na plech elektroakusticky i akusticky, baví mě vzít ho jen tak, někde na něj zahrát a užít si ten zvuk. Chápu, že někomu to může připadat těžko pochopitelné, protože to přece jenom není čistý tón. Chápu, že lidé, kteří jsou zvyklí na tradiční nástroje, které mají už nějakou historii a také si procházely vlastním konstrukčním vývojem, teď hledí na nástroj, který jsem postavil na půdě neorané a poslouchají něco jakoby napůl – mezi tónem a ruchem. A nevědí, co s tím – když mě vidí hrát na to podobně jako na bicí nástroj a zároveň podobně jako na hudební nástroj.
Ono to není jen o tom, že je to jiný hudební nástroj – jiný zvuk. Ono je to i o strukturaci. Přece jenom skladba složená z tónů – alespoň z větší části – má už jakoby z tradice zdrojů těch tónů nějakou uchopitelnější strukturu. Zatímco ty vysloveně zvukové skladby jsou formou méně určité – rozumíš mi? Chápu, co myslíš. Jde o jiné plynutí času. Čas se projevuje jinak v práci s hudebním zvukem a jinak v práci s tónem. Zvuk funguje v jiných časových parametrech. Učit se pracovat s časem je pro mě hodně důležitá otázka, možná by mi v tom víc pomohla i partitura. Performance, které dělám, si zpětně analyzuji, poslouchám si je a vyplývá mi z toho zkušenost, že čas je potřeba zkracovat. Když jsme s Ladislavem Železným, Michalem Ratajem a dalšími hudebníky-performery měli otvírat Studio 7 v Českém rozhlase, řekli jsme si, že to uděláme tak, že ve studiu nahrajeme své performace. A Michal tenkrát navrhl, abychom zahráli několik miniatur, z nichž každá bude mít okolo minuty. To byl pro mě důležitý moment – v tom krátkém čase kolem minuty jsme měli vytvořit miniaturu, která bude mít nějakou konkrétní strukturu. Protože když hrajeme někde volně, na festivalech nebo akcích, kde nepotřebujeme tak úplně dodržovat čas, tak se to opravdu může rozpliznout do velké plochy – třicet, čtyřicet i víc minut. A my si to užíváme – ale lidé, kteří tam přijdou…? Nevím. Samozřejmě když si dají pivo nebo sklenku vína, užijí si to podobně jako my, ale když si tam přijdou jenom sednout, tak to na ně asi působí jinak. Od té chvíle, kdy jsme nahráli ty miniatury, o čase hodně přemýšlím. S časem asi souvisí i hlavní rozdíl mezi kompozicí a performancí. I při performanci by měl člověk dodržovat nějaký horizont času, ale snáze se tam stane, že ulítne.
PKF chystá tvůj autorský večer, ale nedaří se jí specifikovat jeho obsah – čeká nás „zvukově-experimentální program sestavený speciálně pro tento večer“. Překvapení? Měly by se tam propojit všechny věci, které v životě dělám. V cyklu Krása dneška se představují jednotliví skladatelé. Já tam budu v roli skladatele, ale zároveň i jako hráč na hudební nástroje, které si vyrábím. Bude tam komorní sestava složená z hráčů PKF a já bych rád přenesl něco ze svých zkušeností z performance a konceptuální improvizace, což ale s takto standardně nastaveným orchestrem není možné. Takže jsme se dohodli, že si přivedu trio, se kterým rád pracuji – skladatele a saxofonistu Miroslava Tótha, který se mnou dělal řadu projektů včetně toho pražskojarního, a dva kluky z Budapešti, s nimiž Miro hraje v kapele Thisnis a velmi dobře se umí zapojovat improvizovanou formou na bázi nějaké konceptuální zkušenosti. Plus k tomu hudebníky z PKF, o kterých vím, že mají s performancí také zkušenost. Třeba David Danel, Adorján Balász, Jindřich Pavliš. Rád bych do NODu přinesl i speakerhead a vytvořil nějak jednoduše multikanálový zvuk. Zároveň chci zahrát na plech a celý večer takto prokombinovat. Plánuji uvést Cirkulaci, možná v trochu jiném obsazení…
S autíčky? Řešíme jedno autíčko, ale určitě bych chtěl použít čtyřkanálový zvuk se speakerheadem. Rád bych představil všechny tyto věci, které se mého života v posledních letech dotýkají, spoluutvářejí ho, a zároveň v NODu budu jako skladatel, kterého PKF přizvala. Půjde o improvizovaný večer. Chtěl bych, abychom se setkali jako lidé, kteří společně něco vytvářejí, a aby náš „produkt“ vznikl přímo na místě v prostoru, ve kterém budeme. A aby k nám patřili i lidé v publiku… a možná se nám i podaří zavěsit Miro Tótha na lano…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2018 (koupit)
