Jediná česká laureátka a dlouho už také porotkyně největších mezinárodních harfových soutěží, žádaná sólistka světových pódií, sóloharfistka České filharmonie, profesorka Královské konzervatoře v Bruselu, tvář předního světového výrobce harf Lyon & Healy… Ve vlasti „Talent roku 1996“, první interpretka ze sféry klasické hudby vyznamenaná cenou „Lady Pro“, docentka na Hudební fakultě Akademie múzických umění… a v roce 1999 umělecká ředitelka VII. světového harfového kongresu v Praze. Jana Boušková se objevuje v zajímavých souvislostech na komorních i symfonických koncertech, naposledy například s pianistou Lukášem Klánským nebo se sborem Kantiléna, má za sebou lednové sólové vystoupení s Českou filharmonií, chystá se na koncert Českého spolku pro komorní hudbu a na kraji léta na Smetanovu Litomyšl… S filharmonií i sama cestuje po celém světě. Nejvíc vzdušných mil ale nalétá na nesmlouvavě časté pravidelné trase – mezi Čechami a Belgií.
Natočila jste komplet Krumpholtzových harfových koncertů. Je z té doby ještě nějaký další autor, z jehož hudby byste mohla pořídit takový doposud nenatočený soubor? Mám v plánu úplně stejně natočit Krumpholtzova současníka Jana Ladislava Dusíka. Ostatně – právě on byl svým způsobem příčinou toho, proč si Krumpholtz sáhl na život skokem do Seiny. Takže jde o dva autory, kteří jsou si svým způsobem docela blízcí…
Bude třeba učinit ještě nějaký výzkum? Nebo se skladby hrají a jsou dostupné? Hrají se, ale některé nejsou dostupné, co se týče orchestrálních partů. Něco se tedy ještě dohledává. Stejná situace byla s Krumpholtzem. Některé hlasy chyběly, tak se musely dopisovat.
Hrajete také hodně úprav. Uchylujete se k nim ze zvyku, nebo jde o nutnost? Originálního materiálu není dostatek? Repertoáru je hodně, ale ne vždy je tak kvalitní, jak bychom si přáli. Často psali pro harfu harfisté, tedy nejčastěji autoři, kteří nebyli úplně skladatelé, ale spíše především instrumentalisté. Ostatní se jí mnohdy obávali. Máme tedy řadu skladeb, které nejsou zas až tak úžasné, třebaže pro harfu jsou napsané výborně. Vybírám proto díla kvalitní po stránce skladatelské, taková, která by publiku harfu dobře představila pomocí známých autorů. Třeba u houslí je to snazší: jde o běžnější nástroj a lidé mají o repertoáru větší přehled.
Hovořili jsme spíše o hudbě 18. a 19. století. Je i v hudbě 20. století něco, co byste chtěla natočit? Repertoáru z této doby je mnohem víc. A velmi zajímavého. Skladatelé shledali harfu inspirativnějším nástrojem. Kdo ji začal hodně používat, byli Debussy a Ravel. I skladby dalších francouzských autorů, píšících pro soutěže konzervatoří, jsou krásné. Ale řekla bych, že jsou nahrané snad úplně všechny… Nemění to ovšem nic na tom, že i já bych se ráda jednou pustila do natočení takové desky, kde bych uplatnila i další, mnou ještě nenahraná díla z tohoto období. A pokud existují věci, které zaznamenány nebyly, nejsou ani často hrané – a tak je člověk opatrný, aby nenarazil a nemusel čelit kritice, že nejde o kvalitní skladby.
Takže v archivech už nic nebude? Nějaké perly, ještě nedotčené, by se určitě našly…! Mohlo by jít i o docela malé věci. Tvůrci se často trochu báli, a tak se snažili třeba spolupracovat s nějakým harfistou a zjistit od něj, co nástroj přesně dokáže; z jejich hudby je ovšem cítit, že byli opatrní. Nedali do harfových děl tolik, co dali do skladeb pro jiné nástroje. A to mě mrzí. Napadá mě jako příklad Darius Milhaud. Máme od něj sonátu i harfový koncert. To je přece skvělé. Ale ve skutečnosti je konkrétně ta sonáta hodně odlišná od jeho ostatních děl – je téměř nepoužitelná. Dali ji teď sice na program světové soutěže v Izraeli, udělali pokus, jestli se dá oživit a hrát, ale moc to nevyšlo… A přitom jde o dobrého a známého autora, od něhož by si člověk sliboval opravdové krásné zpestření repertoáru. Škoda.
A jak je to se současnými, úplně novými díly? Máte nějakého kamaráda, který by vám něco měl napsat? Velikou radost mám ze sedm let staré věci od Kryštofa Mařatky, který mi napsal koncert s názvem Praharphona. Má své opodstatnění a svou váhu, bude mít přínos i pro další generace. Nejnovější kompozicí, která vznikla a dokonce ještě ani neměla premiéru, je dvojkoncert s doprovodem komorního orchestru, který pro mě a hornistu Radka Baboráka napsal Jiří Pazour. Pro toto obsazení vím už jen o jednom jiném koncertu, o díle z devatenáctého století. A další sólový harfový koncert, osm let starý, krásné zpestření, mám od báječného a úspěšného mladého skladatele Lukáše Sommera.
Do orchestru – do České filharmonie – jste přišla až po víceleté sólové činnosti. Byla to výhoda? Jsem ve filharmonii jedenáctou sezonu. Ano, nenastupovala jsem jako studentka, ale jako někdo, kdo už musí uvažovat, jestli se mu takový krok vyplatí z hlediska sólové dráhy nebo kariéry… Nelituji toho. Měla jsem nejistoty, jestli si neuškodím, protože by se mohlo na takového sólistu, který jde do orchestru, nahlížet ve smyslu, že nechce nebo nemůže hrát sólově, že už na to nemá. Ale filharmonie mi vyšla vstříc, že jsem nemusela začít omezovat sólové aktivity. Vidím dnes orchestr jako krásné obohacení sólové dráhy. Dává mi nesmírně moc díky spolupráci s vynikajícími dirigenty, dává mi úplně jiný pohled na veškerou práci. Jsem součástí tělesa a poslouchám hudbu úplně jinak, zvenčí. Získávám přehled o skladbách, které bych jinak nehrála, o skladatelích, k nimž bych se nedostala. Tenhle můj pohled na práci v orchestru se nemění. A jsem ráda, že je respektován fakt, že mám dvě stránky své kariéry. Stejně tak se vychází vstříc třeba Josefu Špačkovi – že může dál vykonávat vše, co souvisí se sólovou kariérou.
Cítíte se víc jako sólistka, nebo jako filharmonička? Nejsem filharmonik, který navíc také hraje sólově. Mám určitě koncerty, které bych v takovém případě asi neměla. Ale když říkám, že se cítím jako sólistka, která hraje ve filharmonii, neznamená to, že bych filharmonii dávala na druhé místo.
V uplynulém roce jste hostovali také v Číně. Co je silnější vzpomínka: únava, nebo zážitky? Na to, že Čína není zas až tak obvyklou destinací, je pozoruhodné, že jsme tam byli s Českou filharmonií během jednoho roku dokonce dvakrát. S novoročními koncerty s Petrem Altrichterem a pak ke konci roku s naším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Máme krásné zážitky z důvodu výborné organizace koncertů, jejich umělecké kvality i zájmu o ně. Vyprodat úplně tamní obrovské koncertní sály je výjimečné. Říkali nám, že pokud lidé v Pekingu vstávali a křičeli, že to byl opravdu veliký úspěch, jehož se dosáhne málokdy. A my jsme takový úspěch skutečně měli. Cestování samozřejmě bylo únavné, to nemohu popírat. Ale já jsem na to zvyklá, nejsem tedy člověk, který by třeba tohle kritizoval. Někdy se něco musí obětovat. Ale jinak jsme měli vše krásné, včetně ubytování a další péče – já jsem si zájezd užívala.
Vztahuje se Čína k Západu? Jak na vás působila? Opravdu to není kapitalistická země. Když si uvědomíte, co tady bylo dřív, a jaký tam je vojenský stát… Řád tam pořád přetrvává a někdy z něj jde člověku mráz po zádech. Na druhou stranu, aby tak velký stát fungoval, tak se asi nějaký řád udržovat musí… Sortiment zboží je západní, ale západní země to není. Lidé jsou ovlivněni systémem, který jsme dříve zažívali také. My, kteří si vzpomeneme, jak to u nás vypadalo před rokem 1989, se v Číně trochu vracíme do dob minulých. Vidět transparenty, které tu minulost silně připomenou, není nic příjemného.
Koncert západní symfonické hudby je v Číně ještě stále spíše něčím exotickým? Když jsme hráli před rokem novoroční program, všimli jsme si, že tam jsou uvedeni také Vídeňští filharmonikové a další známá tělesa. Západní kulturní svět se do Číny dostává už často. Sály tam zároveň určitě využívají i na jiné věci, včetně zasedání komunistické strany.
Máte po světě hodně přátel, ráda se setkáváte s lidmi… Jste opravdu osobně tolik společenská? Nevím, každopádně mám ráda lidi. Myslím, že nejsem konfliktní člověk, a ráda s lidmi komunikuji, moje povolání mi to ostatně nějakým způsobem předurčuje. Každou chvíli potkáte někoho neznámého, kdo se ale zná s někým, koho vy znáte… Někdy je to až neuvěřitelné, jak je svět malý…! Je také řada lidí, které já neznám, ale oni poznají mě, takže jde spíše o jejich vztah ke mně než naopak, a já se snažím dát najevo, že jsem také člověk, a ne jen nějaká ikona z pódia. Zároveň mám ovšem své soukromí a snažím si ve svém životě udržet od okolí i určitý odstup.
Nepřepadl váš někdy při sebereflexi pocit vyhoření? Člověk zraje. Životní zkušenosti se promítají i do hudby. Když jsem měla první dítě, cítila jsem, že nastal zlom. Že na interpretaci nahlížím náhle jiným způsobem. Pohled na hudbu mi změnily i lidské bolesti, kterých v životě také nebylo málo. A další obrovskou lekcí a přínosem je učení. Učím už třiadvacet let… Práce a starostí je hodně a na konci sezony se stává, že je člověk tak vyčerpán, že si říká: hlavně ať už mám chvilku dovolenou. Ale velký problém, abych měla pocit, že už to opravdu nezvládnu, nenastal, nic takového neznám.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 1/2017 (koupit)
