Podíváte-li se alespoň zběžně na výčet aktivit této výrazné osobnosti české hudební scény, dostanete pocit, že takové nasazení běžný smrtelník nemůže zvládnout. Jana Semerádová vyučuje hru na barokní příčnou flétnu na Karlově univerzitě, jako sólistka pravidelně vystupuje například s Akademie für Alte Musik Berlin nebo s Ars Antiqua Austria, je dramaturgem mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby a koncertního cyklu Barokní podvečery a stojí v čele souboru Collegium Marianum, o jehož čerstvě vydaném CD se sepolkry Jana Dismase Zelenky jsme si povídali.
Jak se na novou desku Collegia dostala právě Zelenkova sepolkra? Prováděli jsme se souborem tyto skladby již před devíti lety a s nápadem jejich natočení přišel Supraphon v době, kdy jsme v jejich řadě „Hudba Prahy 18. století“ měli už tři nahrávky, Rorate Coeli, Brentnera a Jiránka. Vzhledem k tomu, že v ní dosud nefiguruje Zelenka, jevila se jeho pražská díla nejen jako ideální titul, ale též jako jeden z nejreprezentativnějších dokladů provozování hudby v Praze, jmenovitě v jezuitské koleji v Klementinu.
Jak nahrávka vznikala? Nahrávalo se v maltézském kostele Panny Marie pod Řetězem, který má skvělou akustiku a inspiruje k výkonům přesahujícím nás samé. Osobně miluji spíš živé vystupování na koncertech, kde navazujeme bezprostřední kontakt s posluchačem, ale natáčení Zelenky mě v tomto směru překvapilo. Mělo výjimečně povznášející atmosféru a spoustu nezapomenutelných momentů. Nepřičítám to pouze Zelenkově geniální hudbě. Obří podíl na tom měli hudebníci, kteří nejenže dokonale zpívali a hráli, ale dokázali se navíc ponořit do hudebního zápisu a ztotožnili se se sdělením, které tato sepolkra přináší. Samozřejmě, že jsme jen lidé, a byť jsme byli naplněni transcendentními zážitky, občas se do nás pouštěla pořádná zima (natáčelo se začátkem května) a obavy z dodržení časového plánu. Nakonec jsme zvítězili jak nad chřipkami a nachlazením, tak nad špatně čitelným autografem a na světě je výjimečná nahrávka.
Jak si stojí vybrané skladby v porovnání s ostatním Zelenkovým dílem? Je zajímavé, že ačkoli jsou tyto tři velkopáteční kantáty napsány pro stejnou příležitost (první „Immisit Dominus pestilentiam“ napsal Zelenka v roce 1709 a sám řídil provedení v jezuitské koleji v Klementinu, další jsou z let 1712 a 1716), nejsou si nijak podobné. V době, kdy skládal první sepolkro, mimochodem je to vůbec první Zelenkova zachovaná skladba, působil ještě v Praze. Druhé „Attendite et videte“ je parodickou skladbou, kde použil materiál ze mše ke svaté Cecílii, kterou složil už v Drážďanech. (Možná tehdy neměl čas na napsání nové hudby, ale vzhledem k tomu, že se mu tato mše dost povedla, mohl mít příležitost jak se svým dílem pochlubit i v Praze, i když ho upravil a podložil jiným textem. Svému bývalému zaměstnavateli hraběti Hartigovi, jenž si u něho sepolkra objednával, pravděpodobně toužil posílat samozřejmě to nejlepší!). Poslední sepolkro „Deus, dux fortissime“ odráží naproti tomu jistý vliv italského stylu, závěrečné dvojsbory mohou konkurovat benátským vícehlasým mším, jednoduše na jednom koncertě vidíme proměny mladého Zelenky, jenž byl hotovým skladatelem ještě před studiem u Fuxe a jehož typické postupy slyšíme už v jeho první skladbě.
Co je na Zelenkově hudbě interpretačně nejtěžší? Čím je specifická? Osobně si nemyslím, že by byla Zelenkova hudba těžší než Bachova nebo Brentnerova. Úmyslně dávám posledně jmenované skladatele proti sobě. Ono je někdy paradoxně obtížnější zahrát jednoduchou barokní árii nebo koncert. Musíme totiž nejdřív pochopit a vstřebat ducha a jazyk dotyčného skladatele, nehledat zajímavé spoje tam, kde nemohou ani být, ale nechat mluvit text a respektovat účel dané skladby v kontextu tehdejší provozovací praxe. Zelenka se pro mimořádnou obtížnost některých skladeb vymyká domácí katolické hudební produkci a píše tak náročné až krkolomné pasáže až to houslisty opravdu „bolí“. Nepíše to pro ukázání virtuozity, ale všechny tyto prostředky používá k hudebnímu vyjádření své osobité umělecké a náboženské horlivosti, pokory a zároveň monumentální oslavy Trojjediného Boha. Pro zpěváky je tato hudba zvláště velkou výzvou. Vskutku neznám lepší zpěváky než Hanu Blažíkovou nebo Tomáše Krále, kteří by dokázali s takovou opravdovostí a naprostou samozřejmostí zazpívat Zelenkovu hudbu. Nestačí totiž dokonale zpívat, ale musí se ovládat nebo alespoň mít cit pro latinu a znát rétoriku, v níž Zelenka tolik vynikal. Ale tajemstvím, že „naši“ umí Zelenku nejlíp, je asi to, že jsme v jeho hudbě i v hudbě jeho českých současníků jako doma, že ji hrajeme a zpíváme víc jak deset let, že ji máme jednoduše „pod kůží“.
Proč se podle vás barokní hudba tak často zařazuje na „vánoční“ desky? Myslím i hudbu s nevánoční tématikou… Vánoce jsou spojeny s tradiční návštěvou kostela a jesliček, a ty jsou většinou barokní. Podívejte se na Ladovy obrázky, nemá tam gotický kostelík, ale barokní baňatou věž, a v době barokní se nábožensky horlilo též přes smyslové prožitky. A tak se pohledem na sochu světce v božském okouzlení doprovázeném hudbou z kůru v podobném afektu mohl povznést jak chudý, tak bohatý člověk.
Zlepšilo se za posledních pár let postavení méně známých českých barokních autorů (Zelenka, Jacob, Brentner, Jiránek, Reichenauer) v očích české veřejnosti? Co se týče Zelenky, jeho „hvězda“ stoupá stále vzhůru, zvláště díky nahrávkám. U ostatních domácích skladatelů bych mluvila spíše o obnovení jejich popularity, stejně tak jako byli oblíbeni ve své době, o čemž svědčí velké množství tištěných opusů vydaných ještě za jejich života. Před deseti lety byli zjevením a dnes je zařazují na program i jiné soubory skoro automaticky. Jejich hudba oživuje dramaturgii programů a ukazuje, zvláště v zahraničí, že poklady archivů mohou vydat ještě mnohá překvapení.
Jak ve srovnání se zahraničním publikem přistupuje český posluchač k neznámým, nedávno objeveným autorům? Přichází doba, kdy se tzv. stará hudba (pro mne stále ještě termín platný pro hudbu předromantickou), stává modernější než hudba 19. a 20. století. Toto hnutí už se tolik nesnaží odlišit od tradicionalistů hledáním pramenů, původního zvuku, nástrojů… Zdálo by se, že jsme možná už všechno vyzkoumali a našli, ale občas překvapí, že jsme nějaký podstatný fakt v historii opominuli a vzniklo klišé, přestali jsme si klást otázky a nechali se strhnout vlnou diktovanou hudebním trhem. Cítím, že zájem o znovuobjevené skladby u nás polevuje a nastupuje vlna velkých jmen, známých skladeb a obřích produkcí. V zahraničí se občas vyskytnou pořadatelé, kteří touží uvádět neotřelé programy a objevené skladatele, nicméně stává se to vzácností. Úplně ideální je, když známý umělec zariskuje a zařadí na svůj program novinku z archivu – to je potom svátek!
Jaké jsou v současné době aktivity orchestru? Musím říci, že jsem velice spokojená, jak se soubor za poslední léta vyprofiloval, a že touha po oživení hudby barokní Prahy přináší své plody; pozvání na festivaly či ocenění nahrávek a v neposlední řadě nadšené reakce publika. A když upřímné uznání přichází od samotných hudebníků jako Sergio Azzolini a špičkoví zpěváci nebo tanečníci a herci si nás žádají ke spolupráci, tehdy zaplesá i naše hudebnické srdce a v mysli se hned rodí nové nápady.
Vést soubor je práce na dva úvazky, někdy i tři. Kéž by tak stačilo jen krásně hrát a vymýšlet zajímavé programy! Součástí produkce je celý kolotoč administrativní činnosti. S dobrým týmem se však i kancelářská rutina může stát kreativní a zábavnou, a když máte ještě k tomu skvělé hráče a velké osobnosti ansámblu, každý projekt je nezapomenutelným zážitkem. Máme před sebou jak komorní koncerty s Hanou Blažíkovou v Praze a Bruselu, tak i velké akce příští rok. Na Barokních podvečerech oslavíme výročí Friedricha II., v létě Gloria se Simonou Šaturovou a samozřejmě se budou reprízovat Zelenkova sepolkra. Těším se zvláště na scénické produkce a nemůžu se dočkat vánočních představení 28. a 29. prosince s Buchtami a Loutkami! Ale předtím si ještě užijeme předvánoční atmosféru na koncertech po českých a moravských městech.
Jak jste spokojená s návštěvností uplynulého ročníku Letních slavností staré hudby? Letní slavnosti jsou vždy hojně navštívené, největší zájem bývá o taneční nebo divadelní představení. Letos jsme měli i Španělský sál vyprodaný. Je to velká satisfakce pro festivalový tým a výzva (stejně tak i závazek) pro další ročníky. Nastavili jsme laťku hodně vysoko a s tím souvisí i větší nároky na výběr interpretů a precizní organizační a produkční práce. Letní slavnosti jsou jedním z mála festivalů, jehož pořadatelé jsou zároveň hudebníky milujícími starou hudbu. To zaručuje pestrost ve výběru programů, ze skromných prostředků tvoříme „dobrotami přeplněnou slavnostní tabuli“.
Co pro vás osobně bylo největším zážitkem? Letošní ročník nesl podtitul Festa! a nabízel přehlídku rozličných podob hudebních produkcí pro slavnostní příležitosti. Příjemně jsem se rozptýlila v Trojském zámku s Musicou Tempranou a jejich živelnou peruánskou slavností. Ale to, co vyhledávám jako posluchač nejčastěji, je renesanční polyfonie, tehdy se ponořím do jiného světa a nechám se unášet čistotou kontrapunktu. Takto jsem se nechala hýčkat dokonalým souladem mužských hlasů vlámského souboru Capilla Flamenca v Anežském klášteře. A když jsem na závěrečném koncertě ve Španělském sále před sebou měla plný sál a jeho středem k nám na pódium přicházeli hobojisté hrající úvodní sinfonii Charpentiera, zamrazilo mě z tohoto nevšedního zážitku. Byla to akustika, nádhera sálu, hobojisté jak z kapely Ludvíka XIV., kteří nás přenesli do doby dávno minulé, nebo se stará hudba natolik zpřítomnila, že přesáhla naše chápání času?
Podle čeho vybíráte účinkující soubory? Výběr je dán nejen tématem, jež spojuje koncerty každého ročníku, ale též zajímavým programem, který třeba v Praze ještě nezazněl a hodí se do dramaturgie. Dalo by se říci, že známá jména a soubory jsou v rovnováze se zajímavými a objevnými projekty, které jsou pro festival prioritou.
Už víte, jak bude zhruba vypadat příští ročník? Příští ročník Letních slavností bude nést v podtitulu Metamorphosis. Inspirace Ovidiovými Proměnami se odrazí jak v metafoře a divadelní proměně v Purcellově Královně víl nebo Donu Quijotovi, tak ve stylových přerodech ve středověké, renesanční a galantní hudbě. Španělské a portugalské soubory přivezou různé zpracování tématu války a lásky v hudbě Iberského poloostrova, často v tanečních hudebních formách (Batallas, Fados a Fandangos).
Zvládáte se při tom všem věnovat sólové kariéře? Mám za sebou několik sólových koncertů, které jsem brala tak trochu jako přípravu na oslavy výročí Friedricha Velkého příští rok. Na nich jsem si opět uvědomila, jak moc miluji hudbu králových hudebníků Františka Bendy, C. Ph. E. Bacha a nakonec i králova oblíbence J. J. Quantze. Jeho poslední tři koncerty napsané pro krále Friedricha II., jenž byl výborným flétnistou, jsem na začátku listopadu nahrála s německým souborem pár kroků od zámku Sanssouci, kde se v roce 1773 prováděly. Překvapilo mne, jak je to dobrá hudba plná nápadů a galantní „citovosti“, která byla dosud opomíjena, protože tyto koncerty Pour Sanssouci byly určeny jen pro krále a nikdo jiný je prý nehrál. A abych se nenudila, tak v prosinci nahrávám svou první sólovou desku. Nesmírně se na to těším, protože Supraphon mi umožnil nahrávat jak v inspirujícím prostředí Anežského kláštera, tak s mým nejmilejším týmem, režisérem Jiřím Gemrotem a zvukařem Miroslavem Marešem. Nahrávka bude nejen profilovým CD s hudbou C. P. E. Bacha, Fr. Bendy, J. S. Bacha a J. J. Quantze, ale též pozvánkou na mé koncerty příští rok v Postupimi a na koncert s Akademie für Alte Musik Berlin v Praze v červenci.
