Jestliže uvážíme, jak nemnoho peněz v České republice přichází do kultury ve srovnání s okolními státy Evropské unie, je překvapující, kolik se u nás každoročně pořádá nejrůznějších festivalů, včetně těch hudebních. I festivalů takzvané vážné hudby je u nás celá řada, většinou jsou více méně komerční, některé však usilují o soustředěnou dramaturgii a vyhraněnou programovou nabídku. Když byl před osmi lety uspořádán festival Janáčkovo Brno 2004, bylo již tehdy jasné, že festival musí do budoucna hájit své opodstatnění. Proč Janáček a Brno není nutné vysvětlovat, neboť je dobře známo, o jak pevné a zároveň výjimečné spojení jde. Janáček odešel do Brna ve svých 11 letech, zůstal mu věrný po zbytek života a město opouštěl jen na nezbytně krátkou dobu. Přitom měl díky svým všestranným aktivitám zásadní vliv na formování brněnské české hudební kultury. Místo konání festivalu je tedy více než opodstatněné. Festival věnovaný Janáčkovi, skladateli, který patří k nejpozoruhodnějším hudebním osobnostem 20. století, má také svou logiku. A protože je Janáček především operní skladatel a protože čistě operní festival u nás prakticky neexistuje, důraz na operu je také na místě. Tedy Janáčkův festival ano. Ale čím se má lišit od různých jiných hudebních festivalů? Odpověď byla nasnadě v roce 2004 a zůstává i dnes: koncentrovanou dramaturgií. V roce 2004, který byl oslavou 150. výročí Janáčkova narození a 100. výročí světové premiéry Její pastorkyně, byla dramaturgická příprava snadná: bylo rozhodnuto uvést veškeré Janáčkovo scénické dílo, což se podařilo s neobyčejným i mezinárodním úspěchem. Vždyť o kolika zdejších festivalech referoval New York Times. Daleko obtížnější se jevila situace od roku 2008, kdy padlo rozhodnutí provozovat festival jako bienále. Uvádět ob rok všechny Janáčkovy opery by bylo nesmyslné a prakticky nemožné. Jako dobrá volba se ukázala sázka na tematičnost a poctivé naplnění takového zadání. To už se u většiny českých festivalů jaksi vytratilo – tematické zadání je povětšinou jen prázdným gestem, jemuž obsah odpovídá jen náznakem. Ročník 2008 ještě tematické ohraničení neměl, ale festival Janáček Brno 2010 již přinesl značně náročné zaměření: Janáček a expresionismus. Festival byl koncipován tak, že vedle Janáčka zněla hudba Schönberga, Berga a Weberna a autorů ovlivněných jejich tvorbou. Program jistě nemohl hlouběji prozkoumat vliv expresionistů na Janáčka a doložit všechny tendence, které skladatelova tvorba směrem k expresionismu vykazuje, ale nabídl jakési sondy, které vedly ke srovnání i zamyšlení. Obava, zda bude takto náročný program rezonovat s posluchači, byla značná, zvláště když média zprvu nevěnovala festivalu velkou pozornost. 
To se změnilo až krátce před zahájením. Nakonec byl zájem o Janáčka a druhou vídeňskou školu překvapivě velký. Lidé se tísnili v bazilice na Starém Brně, aby slyšeli Janáčka a jeden ze zásadních „duchovních“ opusů hudby minulého století, trýznivou Schönbergovu kompozici Ten, který přežil Varšavu. Diváci nadšeně přijali vynikající inscenaci Bergovy Lulu stejně jako Schönbergovu tvorbu pro smyčcové kvarteto atd. Pochopitelně jistou výjimečnost dodává festivalu hostování zahraničních divadelních souborů i místní janáčkovská nastudování, která se snaží přinášet vždy něco nového; například v roce 2010 světovou premiéru původní samostatné verze Výletu pana Broučka do Měsíce či poprvé provedenou původní klavírní verzi Janáčkovy prvotiny Šárka .
Tento exkurz do nedlouhé minulosti je nutný pro pochopení dramaturgické koncepce celého festivalu Janáček Brno a především letošního ročníku. Zaměření je v jakémsi protikladu k mezinárodnímu tématu minulého ročníku, avšak o to je myslím zajímavější a pro mnohé objevnější. Téma zní Genius loci. Je tedy zcela věnováno Janáčkovi a jeho městu Brnu. Původně byl zájem představit hudbu, která zněla v Brně v době Janáčkova příchodu do Brna a krátce po něm, tedy díla tvůrců jako je Pavel Křížkovský či Josef Illner, kteří v Brně žili a jejichž tvorba mohla mladého Janáčka formovat. Nakonec jsme se ovšem rozhodli naopak zdůraznit hudbu Janáčkových žáků a sledování Janáčkovy skladatelské stopy až po současnost. To, že Janáček podstatně ovlivnil z institucionálního hlediska hudební dění v Brně víme, ale zajímavé je zamyslet se také nad tím, jak dalece ovlivnil hudební řeč svých žáků a dále jejich žáků atd. až po současnost.
Dramaturgie letošního festivalu Janáček Brno má tři základní vrstvy. První tvoří pochopitelně Janáčkova tvorba. V premiéře brněnského Národního divadla zazní Osud , skladatelovo snad nejkontroverznější operní dílo. Janáček, který po Její pastorkyni hledal nové možnosti hudebnědramatického žánru, usiloval o vytvoření „zcela moderního libreta“. To se mu příliš nepodařilo, avšak partitura tohoto díla patří ke skladatelovým nejzajímavějším a nejpůsobivějším hudebním počinům. Janáček zde experimentuje v instrumentaci – hrají zde varhany, klavír, viola d’amore, zajímá jej zvukovost smyčcových ploch – zkouší využití kombinace flagoletů a dalších technik, zavádí polymetrické vrstvy atd. Opera nebyla za skladatelova života hrána a později byla terčem dramaturgických i hudebních úprav. Tento rok zazní v Brně Osud nastudovaný v nové kritické edici, která se striktně vrací ke tvaru, jak jej Janáček v roce 1907 zanechal. 
Z dalších produkcí připomeňme inscenace, které přijedou ze zahraničí: Kaťa Kabanová z Maastrichtu v režii Harryho Kupfera a Věc Makropulos z Norimberku v režii Roberta Carsena . Právě tyto dvě opery v režii tak diskutovaných a oceňovaných tvůrců budou jistě velmi zajímavým momentem. Přijede však i Její pastorkyňa z Bratislavy či Káťa Kabanová z Ostravy. Vedle toho zazní pochopitelně na festivalu i Janáčkova neoperní tvorba; za všechny produkce bych upozornil alespoň na koncert v Památníku Leoše Janáčka, tedy v domečku, kde skladatel žil a tvořil, kde zazní na autentický Janáčkův Ehrbar v podání Jana Jiraského a Richarda Nováka. Vedle Janáčkovy klavírní tvorby také Čtyři písně na slova čínské poezie od Janáčkova snad nejnadanějšího žáka Pavla Haase, zkomponované v Terezíne v roce 1944.
Další podstatnou linkou festivalu je tvorba Janáčkových žáků a jejich následovníků. Z jeho přímých žáků zde budou uvedeny skladby Jana Kunce, Jaroslava Kvapila, Pavla Haase a Viléma Petrželky. Tyto skladby mimo jiné zazní na koncertě Pěveckého sdružení moravských učitelů – tělesa, pro nějž zkomponoval Janáček své vrcholné sborové skladby a u kterého je dodnes přítomná určitá interpretační autenticita. Janáčkovi žáci se rekrutovali ze tří hudebních učilišť: učitelský ústav (Kunc), varhanická škola (Kvapil, Petrželka) a konzervatoř – mistrovská škola (Haas). Dnes je těžké určit, jaký byl vlastně Janáček pedagog, ale faktem je, že většina jeho žáků hledala ještě další hudební vzdělání, především u Vítězslava Nováka. Významným Janáčkovým žákem byl nesporně Vilém Petrželka, který snad nejvíce reagoval na mezinárodní hudební dění. Takto v letech 1928–1929 zkomponoval kantátu Námořník Mikuláš pro vypravěče, sóla, symfonický a jazzový orchestr a smíšený sbor. Je to dílo, které reaguje na expresionistické tendence, ale i na jazz či čtvrttónovou kompoziční techniku. Jde nesporně o vrcholné dílo naší meziválečné kantátové literatury. Námořník Mikuláš zazní na symfonickém koncertě společně s Janáčkovým Šumařovým dítětem a Schönbergovou Zjasněnou nocí – která je jakýmsi ohlasem minulého ročníku. Ta bude provedena v baletní choreografii Rarfa Dörnena .
Velká pozornost bude věnována také skladatelům dalších generací, především Josefu Bergovi, od jehož úmrtí loni uběhlo 40 let. Přestože Berg zemřel mladý, zanechal za sebou co do množství a kvality ohromující literární i hudební pozůstalost. Je to nesporně jeden z našich nejzajímavějších tvůrců hudebnědramatického díla, jehož experimenty na poli tohoto žánru nás udivují a přitahují do dnešních dnů. Na festivalu zazní skladatelova vrcholná díla: Eufrides před branami Thymén , Johanes doktor Faust (malá verze) a Evropská turistika . K těmto komorním operám se přidruží Kráska a zvíře Miloslava Ištvána. Za pozornost jistě stojí i koncert souboru Miloslav Ištván Quartett , na kterém zazní díla autorů skupiny A: Josefa Berga, Zdeňka Pololáníka, Aloise Piňose, Jana Nováka a Miloslava Ištvána.
Třetí linií festivalu je osobnost Ericha Wolfganga Korngolda, který se v roce 1897 v Brně narodil. Jeho rodiště ani Janáček jej ovšem nestačili ovlivnit, jelikož ve čtyřech letech se odstěhoval do Vídně. Ale jako slavného rodáka, který proslul vedle filmové hudby také na poli opery, jsme jej chtěli uctít. Stane se tak především uvedením jeho ne příliš známé opery Zázrak Heliany z roku 1927 v nastudování brněnské opery v koprodukci s operou v Kaiserlautern. Zazní také jeho komorní hudba například na koncertě Korngoldova kvarteta .
K hlavnímu programu festivalu se pochopitelně přidružují mnohé doprovodné akce jako činoherní představení divadla Husa na provázku Leoš a neb tvá nejvěrnější z pera Miloše Štědroně a Milana Uhdeho, fotografická výstava Janáček v Brně či Druhotvary 3 – interpretace Janáčkových partitur významnými výtvarníky organizované Moravským zemským muzeem. Důležité je také mezinárodní hudebněvědné kolokvium zaměřené na stejné téma jako samotný festival, které pořádá Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Je zřejmé, že janáčkovský festival je výzvou pro diváka a posluchače, který chce objevovat něco nového. Podobných festivalů bychom v zahraničí našli jistě celou řadu, ale v našich vodách je to žel stále spíše výjimečné. Aby existoval kvalitní festival, je potřeba dvou stran; festival, který kvalitní program nabízí, a posluchači, kteří takový program přijmou za svůj. Z minulých ročníků jsem mírně optimistický už proto, že velkou část návštěvníků tvořili studenti i zahraniční hosté. Doufám, že si festival najde vnímavé posluchače i letos a že Janáček Brno nakonec neskončí jako většina festivalových podniků – tedy jako přehlídka běžně uváděného repertoáru a osvědčených kusů. I zde konec konců platí, že budeme mít takový festival, jaký si zasloužíme.
