Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj oslavil svou 32. sezonu a během dlouholetého kulturního působení se dostal do popředí zájmu mnoha milovníků kvalitního umění. Svým hodnotným programem zaujímá prestižní postavení nejen v rámci české hudební kultury. Ostrava se tak prezentuje jako místo jedinečných hudebních zážitků, a to díky účasti významných domácích i zahraničních interpretů.
Festival slavnostně zahájil Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu Katovice s dirigentem Chmurou Gabrielem. V rámci bohatého programu se dále představily: Komorní filharmonie Pardubice, Filharmonie Brno s dirigentem Petrem Altrichterem, Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy, Camerata Baltica a Gidon Kremer, Symfonický orchestr hlavního města Prahy F.O.K. pod taktovkou Serge Baudo, Janáčkova filharmonie Ostrava s dirigentem Tomášem Netopilem, Ostravský dětský sbor, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín s šéfdirigentem Jakubem Hrůšou a závěr patřil České filharmonii pod vedením šéfdirigenta Zdeňka Mácala. I přes to, že Janáčkův máj je festivalem hudebním, neuzavřela se dramaturgie ve své realizaci pouze na hudbu, ale také dala prostor tanečnímu umění, které obohatilo již tak špičkově připravený program.
Kromě Domu kultury města Ostravy, kde jako tradičně našly zázemí symfonické koncerty, byly vybrány prostory protknuté jedinečnou atmosférou svého místa: Janáčkova konzervatoř, chrám sv. Mikuláše v Ludgeřovicích, Divadlo loutek Ostrava, Divadlo Antonína Dvořáka, Slezskoostravský hrad a Hornické muzeum.
Festival se může chlubit účastí sólistů, jako jsou mezzosopranistka Karolína Bubleová-Berková, Veronika Hajnová, tenorista Jaroslav Březina, harfenistka Kateřina Englichová, houslisté Hana Kotková, Gidon Kremer, klarinetistka Kateřina Váchová spolu s Alexander String Quartet, varhaník Petr Čech, klavíristé Boris Giltburg, Adam Skoumal, Ivan Klánský, Martin Kasík, Boris Urbánek a jazzová kapela TUTU a jiní.
Dne 23. května se uskutečnil v pořadí třetí festivalový koncert. Na programu zaznělo Beethovenovo Stvoření Prométheovo , Koncert pro housle D dur op. 4 Josepha Boulogneho, Mozartův Koncert pro housle D dur KV 218 a Schubertova Symfonie č. 3 D dur D 200 . Uvedla se tu Komorní filharmonie Pardubice za řízení Leoše Svárovského se sólistkou Hanou Kotkovou.
Komorní filharmonie podala úctyhodný výkon. Upoutala plným zvukem, sehraností, jako doprovázející či samostatné orchestrální těleso. Vyzdvihnout je třeba sekci dechů, která zazářila v Schubertovi, především líbezný tón klarinetu. Hana Kotková předvedla svou vytříbenou techniku spojenou s celkovou lehkostí svého projevu. V obou skladbách se však objevovaly drobné intonační problémy a místy pak mohla působit poněkud nervózně. Domnívám se, že Kotkovou velice podpořila pardubická Komorní filharmonie a tento celek pak zněl velmi přesvědčivě.
Jeden z festivalových koncertů se již druhým rokem přesouvá za hranice Ostravy, do chrámu sv. Mikuláše v Ludgeřovicích. Loni se dočkaly místní varhany z roku 1931 generální opravy, neboť jde o nejvzácnější a největší nástroj svého druhu na severní Moravě. O výjimečný hudební zážitek se postaral varhaník Petr Čech, laureát mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2006 a komorní orchestr Camerata Janáček pod vedením dirigenta Tomáše Hanáka. Koncertní dramaturgie byla francouzsky laděná a směřovaná k Paříži, hlavnímu kulturnímu centru 20. století. Na úvod zazněla Serenáda pro dvoje housle a violu č. 2 Bohuslava Martinů. Drobná skladba, zahraná s působivou zpěvností a rytmickou přesností. Ze všech částí dýchala jásavá svěžest a přesvědčivá lehkost. Následovala Symfonie pro varhany č. 5 f moll Ch. M. Widora. Toto dílo bylo napsáno pro mnohem větší nástroj, s většími možnostmi variability rejstříkování a využití pomocných zařízení. Přesto skladba vyzněla na ludgeřovických varhanách v celé své podstatě, zvukové mohutnosti i jemnosti vhodnou volbou varhanní registrace. Spolu s akustikou chrámu jsme dostali jasný, konkrétní hudební obraz, zvláště rychlé části symfonie vyzněly srozumitelně. Varhanní výkon Petra Čecha, který podal se svou virtuózní vybaveností a osobitou interpretací, vnitřním nasazením a procítěním své hry, zůstane dlouho nepřekonatelným zážitkem nejen pro přítomné posluchače. Koncert mohli sledovat díky přenosu TV Noe i televizní diváci.
Poslední dílo, které zaznělo v ludgeřovickém chrámu, nemělo v českém hudebním světě obdoby. Měli jsme jedinečnou možnost slyšet nepříliš známý a hraný Koncert pro varhany, smyčcový orchestr a tympány g moll F. Poulenca. Jednovětý koncert, vnitřně členěný na sedm attaca částí, byl bohatý na mistrovsky zvládnuté virtuózní technické pasáže varhanní hry, doplněný rovnocenným dialogem smyčcových nástrojů a tympánů. Vše celkově vyvážené, zvukově barevné a tematicky neustále něčím zajímavé. Bouřlivá a nadšená odezva posluchačů byla adekvátní nezapomenutelným výkonům interpretů a výjimečnosti přednesených skladeb.
Vystoupení komorního souboru Kremerata Baltica, který koncertuje pod vedením proslulého houslisty Gidona Kremera již desátý rok, přinesl posluchačům festivalu silný a hluboký všeumělecký zážitek. Záměrně nemluvíme o koncertu, neboť celovečerní setkání nebylo „pouze“ dokonale zvládnutou hudební hrou, nýbrž působilo snad na všechny lidské smysly a troufám si tvrdit, že jde o profesionální odevzdanost hudebnímu umění vůbec. Velmi omlazený orchestr, sršící radostí a chutí si zaslouží vyslovení všech kladných superlativ, která plně hodnotí jejich desetiletou práci. Rozmanitost zvoleného programu mohla zaujmout různorodé posluchačské publikum, ale již po zaznění prvních tónů Rakastavy Jeana Sibelia celý kulturní dům dychtivě sál jedinečnou atmosféru vyvěrající z jednoty uměleckého nasazení, jež dokázala rozprostřít vroucí čistotu severského života i v tak vzdáleném prostředí. Emocionálně až expresivně vyjádřenou mluvu Dmitrije Šostakoviče přednesl Gidon Kremer v orchestrální verzi Sonáty G dur . Bojovný nádech společně s životním smutkem tak typickým pro sovětského skladatele probouzel v dokonale vykreslených hudebních náladách sólisty i orchestru představu urputného a těžkého životního souboje. Čajkovského Smyčcový sextet uvolnil svým salónním charakterem atmosféru Domu kultury a přenesl nás k hravě míněným, avšak kompozičně dokonale zvládnutým fragmentům hudebních děl, jenž byly protknuty tématem „Jara“. Závěrečné rozloučení v podobě lehce jazzově pojaté improvizace sólového vibrafonu společně s orchestrem umocnilo celovečerní prožitek, jenž se nesl v duchu dokonalosti, uvolněnosti a naprosté umělecké profesionality.
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK přivezl do Ostravy program velmi barevně laděný. Serge Baudo, dirigent francouzského původu, přenesl svou jasnou představu o impresionistické kompozici i do svých gest, která se na úvod podřídila náladové atmosféře hudební básni Faunovo odpoledne Clauda Debussyho. Počáteční nepřesnosti a nepotřebné konkrétnosti orchestru se během večera vytratily a jako celistvé těleso vystoupilo společně s klavíristou Adamem Skoumalem v Ravelově Koncertu pro levou ruku . Kompozice psaná původně pro zraněného umělce Wittgensteina přináší pro zdravého hráče překonávání mnohých momentů tradiční a zvyklostní hry. To Adamu Skoumalovi nečinilo zjevné problémy a naopak hra působila velmi barevným dojmem, kdy jednotlivé hlasy zněly kompaktně, avšak odstíněně, jako by byly hrány oběma rukama. Fantastická symfonie Hectora Berlioze datem svého vzniku nezapadá do období impresionismu, ale výrazným uplatněním a zdůrazněním témbrové složky orchestrální hry již předjímá mnohé z éry „náladářů“. I přes technicky nezvládnuté momenty vystihlo hudební těleso atmosféru milostného příběhu a respektování požadavků skladatele, jako například hoboj za scénou, jen potvrdilo dobrou pověst a úroveň pražského orchestru.
Pod záštitou Janáčkovy konzervatoře se do programu festivalu již podruhé začlenil příjemný večer s názvem Múzy mají mnoho tváří. Vystoupili zde posluchači ostravské konzervatoře, žáci Lidové konzervatoře, múzické školy se speciálním zaměřením na zdravotně postižené děti a taneční soubor Setkání.
Program byl rozdělen do dvou částí. První, hudebně-dramatická, byla koncipována v duchu pomoci, pochopení a uvědomění si životních priorit. V úvodu zaznělo dílo Pavla Helebranda Mnoho tváří, pohádka o Slepičce a kohoutkovi a v závěru jsme mohli shlédnout krátké představení Mezi námi , které nemohlo nechat chladnou snad žádnou osobu v sále. Soubor Setkání pod vedením Terezy Nejsadové uvedl velmi emotivně založené představení o vzájemném soužití dvou světů – světa „postižených“ a „zdravých“ lidí. Otázka, který z těchto světů je lepší, komu se žije lépe, napadla snad každého. Diváci pak autorku a herce odměnili upřímným a intenzivním aplausem. Po přestávce se představili jak zrakově či tělesně postižení interpreti, tak i posluchači Janáčkovy konzervatoře. Šlo o předvedení jejich schopností, které je třeba vyzdvihnout vzhledem k jejich handicapu. Vládla uvolněnější nálada, a to jistě díky moderátorovi Aleši Juchelkovi, který sršel vtipem a pohotovými reakcemi. V závěru programu zazářil Big Band Vlastimila Ondrušky Kulaté krychle a talentovaná třináctiletá Monika Foltýnová se skladbou Cola Portera Night and Day . Na svůj věk překvapila velmi vyzrálým hlasem. Cíl večera tkvěl v myšlence, že jakkoliv handicapovaný člověk může v naší společnosti působit, zařadit se do ní a spolupracovat se „zdravými“ stejně, ne-li dokonce lépe.
European Dance Laboratory No. 1 aneb taneční umění XXI. století. Večerem nás provázely tři tanečnice s naprosto rozdílným představením. Nelze již mluvit o pouhém tanci, ale o aspektech moderní umělecké scény – tematické prvky, hudba, kulisy, ztvárnění. Vše se nese v duchu individuálního a jedinečného uchopení. Španělka Roser López Espinosa se svlékala z ještěrčí kůže. Velmi efektní provedení ještě znásobovalo téměř úplné ticho, které umocňovalo umělecký projev. Hlasy z hlediště zněly ve smyslu sexuálního podtextu tohoto tance, o čemž samozřejmě moderní umění vůbec neuvažuje. Dora Hoštová, výrazná česká umělkyně, předvedla skutečně moderní tanec se vším všudy – hra světel, drsná hudební kulisa, nápaditá choreografie a dokonale technicky zvládnutý tanec. Na rozdíl od předešlých dvou vystoupení nesoucích se v tónu uměleckého tance se třetí performance zcela odlišovala. Susanne Martin podala skutečně obdivuhodný výkon, v němž neskrývaně otevřela realitu seniorského věku, se kterou jde ruku v ruce smutek, pesimismus a beznaděj. Vystoupení však mělo ukázat záblesky optimismu a znovu nabyté chuti do života na jedné straně a na té druhé náročnost tanečního převtělení. Tvůrčí inovace jsou však zatím pro mnohé kulturní diváky nesrozumitelné. Sice soudobé, moderní, leč stále nepochopené umění.
Souhra dokonalých prvků umocňuje dokonalost celku. Orffova Carmina burana, kantáta na slova středověké poezie, v sepětí s dirigentem Tomášem Netopilem, Janáčkovou filharmonií Ostrava a Českým filharmonickým sborem Brno (sbormistr Petr Fiala), musela zapůsobit na všechny zúčastněné. K vyznění kompaktního, leč vnitřně rozmanitého díla nezanedbatelnou měrou přispělo charakterově výstižné prostředí Slezskoostravského hradu. Na nádvoří se setkalo velké množství příznivců kvalitní hudby, a to i přes ne zcela příznivé povětrnostní podmínky. Tomáš Netopil se předvedl v roli mistrného vůdce, který přesně ví, co chce. I přes jeho výmluvná gesta jsme však museli v některých místech přihlížet apatii orchestru. Sólisté (Agnieszka Bochenek-Osiecka – soprán, Otokar Klein – tenor, Alexander Podolkhov – baryton) se snažili vykreslit náladu jednotlivých částí kantáty, avšak pouze sopranistka Osiecka podala vskutku umělecky přesvědčivý výkon. Krásu dokonalého vyznění ovšem výrazně narušovalo ozvučení, jež hudební provedení doprovázelo častými nezvukovými a hlavně rušivými momenty.
Koncertem české symfonické hudby se v Ostravě představila Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Nastudování skladeb se ujal její šéfdirigent Jakub Hrůša. V úvodu zazněla Pohádka. Fantazie pro orchestr Václava Trojana. Tato skladba si zasloužila větší pozornosti Českého rozhlasu pořízením záznamu z koncertu, neboť byla po 60 letech provedena v obnovené premiéře a tím vlastně i vzkříšena. Avšak pozornost orchestru byla v úvodních taktech poněkud nesoustředěná, což přineslo několik rozpačitých a nejasných počátečních tónů. Přesto nebyla celá skladba v ohrožení díky výborně zvládnutému dirigentskému řemeslu Jakuba Hrůši. Celkově vyzněla lehce, nezatíženě až snově, s jistým navozením fantazie, což je pohádkové hudbě vlastní. Další skladbou byla suita ze scénické hudby k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena op. 16 Josefa Suka. Po procítěně vyznělé první větě o věrném milování následovala skotačivá a hravá část, melodie vedená ve smyčcích byla místy v unisonu nejednotná. Smuteční hudba třetí věty postrádala klid, spíše působila ospale. Vypjatou část v závěru smutečního pochodu výrazně podpořily bicí a žesťové nástroje a následně vygradovaly do poslední věty. Sólové vstupy prvního houslisty Pavla Mikesky přinášely vždy čisté a lyrické melodie. Stejně tak v poslední skladbě, rapsodii Taras Bulba Leoše Janáčka, si zaslouží vyzdvižení především výkon prvního houslisty a skupiny dechových nástrojů. Na nich stálo úspěšné provedení celého orchestru. A především na skvěle odvedené práci dirigenta Jakuba Hrůši. Jeho gesta, výraz a strhující mladistvá energičnost byly hnacím motorem celého koncertního večera. Podal fascinující dirigentský výkon.
Závěr festivalu uzavřel koncert České filharmonie pod vedením dirigenta Zdeňka Mácala. Podobně jako první koncert, tak i poslední patřil jednomu z nejlepších evropských orchestrů. Vyslechnout Českou filharmonii bylo opravdu skutečnou hudební lahůdkou, rovněž vychutnávat si vysoce kvalitní zvuk orchestrálního tělesa. Nejdříve zazněla skladba Otmara Máchy Variace na téma a smrt Jana Rychlíka . Autor do ní vložil svou bolest a úctu k blízkému zemřelému příteli. Posmutnělá melodie sólových vstupů fléten a hobojů v úvodu a závěru díla byla střídaná se vzrušenou střední částí. Dechové nástroje společně s témbry smyčců vypjatě sdělovaly rytmicky proměnlivá témata Jana Rychlíka. Významnou hudební událost přineslo provedení Mahlerovy Symfonie č. 1. „Titán“ . Znamenitá byla dokonalá souhra, zvláště v úvodních fanfárách, kdy se z prostoru před sálem ozývalo echo trumpet. Česká filharmonie podala obdivuhodný výkon, vyznačující se perfektním a křišťálově jasným zvukem orchestru, ukázněnou dynamikou a skvostnými sólovými vstupy.
Ostrava opět na sebe upozornila v tom nejlepším slova smyslu. Již desítky let dokazuje, že patří mezi města kulturně soběstačná, která však spoluvytváří profesionální úroveň hudebních festivalů v České republice. Nad perfektní prací organizačního týmu ještě vyzdvihněme promyšlenou propojenost dramaturgie s místem konání koncertu.
