V pátek 23. ledna 2003 se uskutečnila předpremiéra hudebního dokumentu Zápisník zmizelého s Ianem Bostridgem o stejnojmenném díle Leoše Janáčka a tajemných okolnostech jeho vzniku. Koprodukční film vysílala Česká televize o den později na programu ČT2. Autorem scénáře a režie byl anglický tvůrce DENNIS MARKS, jenž poskytl HARMONII rozhovor. Absolvent Trinity College v Cambridge, bývalý ředitel English National Opera a někdejší šef hudebních programů Televize BBC, působí momentálně jako nezávislý režisér, producent a hudební publicista.Jak jste se dostal k myšlence natočit dokumentární film o díle Leoše Janáčka? Chtěl jsem natočit dokument o Janáčkovi již drahnou dobu. V osmdesátých letech jsem napsal scénář pro sedmdesáti minutový film postavený na dramatizaci korespondence mezi Janáčkem a Kamilou Stösslovou. Bohužel film nebyl nikdy realizován. Ale můj zájem o Janáčka pokračoval. Když jsem byl pracovníkem BBC, přišel mne navštívit mladý student s doktorátem z historie. Byl to Ian Bostridge. Později, když nahrával Zápisník zmizelého pro společnost EMI, jsme se domluvili, že by bylo zajímavé natočit dokument kombinující pozadí vzniku díla s provedením některých jeho částí. Později jsem si uvědomil, že existuje mnoho nejasností kolem vzniku Zápisníku ve vztahu k jeho osobnímu životu. Tak mne napadla myšlenka detektivního příběhu, který by se snažil postupně odhalovat alespoň některé z těchto otazníků. Taková myšlenka mi připadala vhodnější než sledování nějaké abstraktní linie.
Souvisel nějak váš zájem s oblibou Janáčkovy hudby na britských ostrovech? Ano i ne. Angličany, kteří mají sice vášnivou povahu, ale úspěšně ji skrývají, Janáček skutečně fascinuje. Jeho hudba je přesně opačná, než jsou oni. Pravdivost a slovanská přímočarost doslova srší z jeho díla. To je něco, co sami Angličané jen těžko vyjadřují. Natáčení se nabízelo i proto, že předními janáčkology jsou třeba i Sir Charles Mackerras nebo John Tyrrell, který momentálně dopisuje jeho rozsáhlou biografii. Zájem o Janáčkovo dílo byl v Anglii zřejmý mnohem dříve než jinde v Evropě, proto byla jeho hudba pro mne již v šedesátých letech vcelku dostupná. Janáčka si osobně řadím mezi tři nejdůležitější hudební skladatele 20. století. Těmi zbylými dvěma jsou Bartók a Stravinskij. Všichni tři z oblasti střední nebo východní Evropy.
Je to vždycky pouze hudba, která vás zajímá, nebo třeba jeho smysl pro výstavbu dramatické linie? Pochopitelně Janáčkova dramatika mě vždy fascinovala. Podle mne existují pouze dva hudební dramatici, kteří jsou podobní Janáčkovi: Puccini a Britten. Ale samozřejmě smysl pro drama může fungovat jen ve spojení s hudbou, která je ovlivněna rytmem českého jazyka, tradiční lidovou hudbou a slovanskou uměleckou hudbou. Specifická je jeho schopnost krátit hudební obsah. Někdo takové hudbě vůbec nerozumí, protože nerozvíjí své myšlenky v typicky německém stylu tak, jak to dělá třeba Smetana. Janáček redukuje hudební obsah do malé plochy. Proto k nám promlouvá s velkou bezprostředností a naléhavostí, a tím se stává velmi dramatickým.
Proč jsou pro vás tak důležité intimní vztahy skladatele? Janáček zřejmě potřeboval nějakou předlohu nebo důvod ke komponování. Životní osudy nevysvětlují hudbu, ale spíše napovídají, proč má Zápisník takovou naléhavost. Pro mne je velmi těžké oddělit Janáčkovy životní osudy od jeho hudby, protože sám Janáček to nedělal. Pro Janáčka bylo prostě důležité mít citový vztah, který by uplatnil při tvorbě. Sice neporozumíme procesu vzniku, ale můžeme alespoň tušit, jak zapadá do jeho osobního života. Navíc starší generace v dobách komunistického Československa vytvářela trochu zkreslený obraz svého hrdiny. Janáček byl v jejích očích velkým hudebním skladatelem, dramatikem, velkou kladnou osobností. Proto se myšlenka, že nebyl nejobdivuhodnějším člověkem nemohla příliš zamlouvat. Mám pocit, že tento fakt byl poněkud potlačován. Proč zmizel ten dopis, který údajně viděl Miloš Štědroň dokládající Janáčkův intimní vztah s Kamilou Stösslovou? Raději se nechci ptát. Asi by se mi nedostalo žádné odpovědi. Paměti manželky Zdenky očima Marie Trkanové nebyly vydány po celá léta a někteří brněnští janáčkologové je vůbec nemají v oblibě a dokonce si myslí, že neměly být vůbec kdy vydány. Neznám žádného jiného operního skladatele, který by se dokázal tak přiblížit vnitřnímu světu lidí a doslova obsadit jejich duši, jako to uměl Janáček. A především nechápu, jak to dokázal sociálně a emotivně méně kompetentní člověk z menšího provinčního města. Nemyslím si, že na to kdy kdo přijde, ale pokud se budeme snažit pochopit tuto sociální a emotivní rovinu, pomůže nám to osvětlit proces vzniku Janáčkovy hudby. A o to jsme se snažili.
Ve svém dokumentu věnujete velký prostor romské tématice. Proč? Britové jsou aktuálně zaplaveni zprávami bulvárního tisku, které démonizují hrozbu možných nájezdů východoevropských Romů za lepšími sociálními jistotami. Mediální běsnění zkresluje náhled na Romy stejně jako staromódní představa, že je něco romantického na jejich životě. Zde ve střední Evropě je realita romské existence přítomná po staletí. Je to součást vašeho života. Když Kalda psal verše a Janáček tvořil své dílo, intimní vztah s cikánkou asi znamenal něco více, než jen romantický výjev z 19. století. Mohlo to symbolizovat zločin, nemoc, sociální ostrakismus. John Tyrrell říká přímo ve filmu: „Byl to únik do světa, ze kterého nemuselo být návratu.“ Právě to chtěl Janáček celý život udělat, přestože toho nikdy plně nedosáhl. Nechtěl jsem, aby cikánka v Kaldově příběhu byla postava nějak romantizovaná. Zvolili jsme natáčení v brněnské čtvrti s početnou romskou komunitou a navštívili jsme Muzeum romské kultury v Brně. Šlo o to ukázat, jak místní lidé nahlížejí na romské spoluobčany, raději než abychom se snažili o vlastní interpretaci. Myslím, že pro českého diváka Zápisníku zmizelého je tato část méně podstatná, ale je důležitá pro diváka anglického.
Pro koho byl tedy dokument natočen? Komu byl určen? Je to především určeno divákům v zahraničí mimo Českou republiku. Dokument vznikl v přímé koprodukci s ČT Brno. Nepovažuji tento film za film BBC pro BBC, spolupráce byla padesátiprocentní a Marie Kučerová z ČT Brno našla ideální protagonisty pro naše společné potřeby. Ale samozřejmě je to primárně produkováno pro Británii. Ale nemyslím si, že by existovalo něco, co by český divák na filmu vysloveně odsoudil, přestože je jasné, že část o Romech je pro českého diváka poněkud zbytečná. Pro ostatní diváky to ale smysl má.
Myslíte, že váš dokument je typicky anglický, tak jak je známe z jiných produkcí společnosti BBC? Přál bych si, aby takový byl. Můj někdejší velký projekt „All the Russias“ (Všechna ta Ruska) plný hudby Čajkovského a Šostakoviče s Valeriem Gergijevem a dalšími, nemohl být promítán na terestriální stanici BBC2, což vypovídá o situaci, v jaké se nachází kultura na britských ostrovech. Tady na Moravě je situace mnohem příznivější. Máte obrovskou snahu a málo peněz, na rozdíl od BBC, která má mnoho peněz a málo úsilí. Kdybych přistoupil ke skutečné dramatizaci Zápisníku zmizelého, bývalo by to ještě populárnější, ale tato realizace má v sobě jistý akademismus díky detektivnímu charakteru dokumentu. Tony Blair tvrdí, že chce dostat 50% populace na univerzitní půdu, a přesto kultura terestriálních stanic BBC nepřekračuje inteligenční a kulturní horizont lidí starších šestnácti let. To je značný společenský rozpor a já si myslím, že naši diváci jsou mnohem vzdělanější. Dříve se v BBC říkalo: „Nikdy nepřeceňujte informovanost publika a nikdy nepodceňujte jeho inteligenci.“ Dokument je tedy určen pro mírně obeznámeného diváka.
Nemyslíte, že je dokument místy příliš romantický? Jak jste postupoval při spojení zpívaných a dokumentárních částí filmu? Když děláte film, netvoříte akademickou přednášku, chcete se dostat divákovi pod kůži, emotivně ho zaujmout. Osobnost Iana Bostridge k tomu navíc vybízí, protože on sám působí velmi romanticky. Spojení těchto dvou složek jsme necítili jako problém.
Nabízí dokument odborné veřejnosti něco nového? Myslím, že se jedná především o detaily, části biografie, které zatím nebyly známy. Vycházíme z výzkumů, které nebyly publikovány v České republice. Ve filmu se nevyskytuje nic, co by nebylo potvrzeno muzikologickým bádáním.
A co myšlenka Horvátové jako přehrady mezi Janáčkem a Kamilou? To je nová hypotéza Johna Tyrrella. Ne každý s ním souhlasí. Například muzikoložka Alena Němcová ji kritizuje. Nechť je pokračováno v kritice těchto myšlenek. Takový proces se mi líbí. Existuje mnoho filmů, které jsou vystavěny na životopisech umělců tak, že již není pro nic jiného místo. Doufám, že film stojí někde uprostřed mezi příběhem autorova života a prezentací samotného díla. To má velký význam při oslovení širšího publika. V Anglii odborné publikum přesně ví, co by měla Janáčkova hudba tlumočit. Myslím, že životopis dělá hudbu přímočařejší, srozumitelnější a hudba zase strohá fakta naléhavějšími.
