Poprvé jsem jej „živě“ viděl a slyšel hrát v říjnu roku 2019 na koncertě vítězů soutěže Broumovská klávesa.
To mu bylo třináct let a sympatie publika si získal nejen skvělou technikou a přirozenou muzikálností, ale také tím, že z něho přímo vyzařovalo potěšení ze hry. Nebylo pochyb, že se jedná o talent, který bude stát za pozornost. Den po letošním slunovratu, 22. června 2022, oslavil Jan Schulmeister své šestnácté narozeniny. Mladý umělec je výrazně soutěžní typ, klavírních soutěží se účastní od svých sedmi let. Doposud jich absolvoval třiatřicet, z nich šestnáct v zahraničí, a z většiny z nich si přivezl první cenu. Ta byla mnohdy navíc spojena s titulem absolutního vítěze a nezřídka ještě s dalším speciálním oceněním. Tyto soutěžní úspěchy samozřejmě vynesly Janu Schulmeisterovi možnost koncertovat – jak doma, tak v zahraničí. Mnohokrát měl také příležitost zahrát si s našimi předními orchestry a s význačnými dirigenty. V roce 2018 se stal – jako dvanáctiletý – nejmladším členem PETROF Art Family a ve školním roce 2018/2019 byl stipendistou prestižní Akademie MenART. Ve svých životopisech Jan Schulmeister uvádí, že pochází z muzikantské rodiny s letitou a velmi zajímavou hudební tradicí. O rodinném zázemí a o mnohém dalším jsme si s Janem Schulmeisterem povídali jednoho podzimního odpoledne v poklidné kavárničce pražského knihkupectví Academia na Václavském náměstí.
Vaši rodiče jsou oba hudebníci? Ano. Maminka je klavíristka, hraje v Petrof Piano Triu a učí na kroměřížské konzervatoři. Taťka je houslista, spolu s maminkou hraje v Petrof Piano Triu, je členem Wihanova kvarteta a taky učí v Kroměříži na konzervatoři. Od minulého roku učí navíc na katedře umění Ostravské univerzity. Ale hudební tradice je v naší rodině hodně dlouhá. Já patřím už k šesté muzikantské generaci.
Co všechno víte o předchozích generacích? Jedná se především o taťkovu stranu, o rodinu Černých. Tam je těch muzikantů opravdu spousta. Dědeček byl houslista, učil na kroměřížské konzervatoři. Babička byla zpěvačka, učila v Olomouci na hudební škole Žerotín. Moje prababička byla učitelka klavíru. Její sourozenci byli všichni muzikanti. Violoncellista Váša Černý byl koncertní mistr České filharmonie, houslista Oldřich Černý byl koncertní mistr v SOČRu a další houslista – Josef Černý – byl koncertní mistr Moravské filharmonie. Cyril Černý byl klavírista a Fráňa Černý profesor houslí na ostravské konzervatoři. Jejich otec František Černý byl za Rakousko-Uherska kapelníkem v Budapešti. Po návratu domů založil v Olomouci první soukromou hudební školu. A jeho otec František Černý, můj praprapradědeček a zakladatel rodinné hudební tradice, byl trumpetista. Jako kapelník šel za výdělkem do Petrohradu, zanechal tu manželku se třemi dětmi a domů už se nikdy nevrátil. Ale všichni se chlubíme tím, že byl ve zlonické škole spolužákem Antonína Dvořáka.
Jak vidno, máte hudbu opravdu v genech. Pojďme si teď povídat o vás. Pamatujete se, jaké byly vaše začátky? Muzika pro mě byla samozřejmostí, protože oba rodiče jsou profesionální hudebníci a museli denně cvičit. Klavír byl pro mě jednou z hraček. Bavilo mě to s ním od začátku. Byl jsem schopný vydržet u něho denně i několik hodin, pokud jsem měl možnost improvizovat. Hrát si jen tak pro radost. A maminka se mnou brzy začala zkoušet hrát nějaké písničky.
Co vás ve škole nejvíc bavilo? Hudební výchova ne. To bylo hlavně poslouchání a zpívání populární muziky. Ale měl jsem období, kdy jsem úplně zbožňoval chemii a fyziku. Přestože jsem tomu moc nerozuměl (úsměv). Ale fascinovalo mě to. Pokusy, experimenty… A taky mě moc zajímala astronomie, i když se ve škole nevyučovala. Ta mě brala několik roků.
Měl jste doma dalekohled? Měl, takový malinký amatérský. Jeden čas jsem si zřídil ve svém pokoji se střešním oknem takovou domácí observatoř. Ale spíš mě bavila ta chemie. To jsem měl pro změnu laboratoř a dělal jsem pokusy. Naštěstí nic nebouchlo (úsměv), takže jsem vlastně byl docela úspěšný.
Zaujalo mě, že jste byl stipendistou Akademie MenART. Jak se vám to podařilo? Prvotní impuls přišel od Ivony Křivánkové, ředitelky kroměřížské ZUŠ. Kroměřížská zuška se totiž na MenARTu spolupodílí. Zájem o tyhle kurzy je obrovský. Napřed jsem musel napsat motivační dopis a poslat nahrávku. Pak si lektor, v tomto případě Ivo Kahánek, vybral šest dětí z celé republiky. Měl jsem to štěstí, že jsem byl mezi nimi.
Jaký je Ivo Kahánek jako pedagog? Mám s ním skvělé zkušenosti. Pomohl mi porozumět různým věcem z hudebního klasicismu, poradil mi, jak vylehčit prstovou techniku, zvýšit brilanci nebo zpřesnit artikulaci. Jeho hodiny byly pro mě přínosné.
A kdybyste si měl vybrat nějakého pedagoga v zahraničí? Já už jsem si vlastně vybral. Na loňské soutěži Concertino Praga jsem se seznámil s Ewou Kupiec, profesorkou klavíru na hannoverské Hochschule für Musik, Theater und Medien. Ewa Kupiec byla členkou soutěžní poroty Concertina. Pozvala mě do Hannoveru, abych jí přišel zahrát. A hned mi nabídla, abych přijel na její letní masterclassy, které vede v italském Rapiccianu, vesničce nedaleko Spoleta. Byl jsem tam u ní v srpnu, byly to čtyři dny nádherné, intenzívní denní práce. Domluvili jsme se, že na konci školního roku budu dělat přijímací zkoušky do programu pro výjimečně talentované děti, který předchází následnému řádnému pomaturitnímu studiu. Pokud budu úspěšný, nastoupím k ní do třídy.
Co děláte, když nehrajete na klavír? Když nehraju na klavír, tak nejradši ze všeho poslouchám nejrůznější nahrávky. Samozřejmě nejraději klavírní, ale taky miluju symfonickou tvorbu – nejvíce asi Brahmse a Mahlera.
A když už opravdu potřebujete relaxovat? Rád se dívám na televizní seriály, zvláště americké. Teorie velkého třesku, Přátelé nebo Dva a půl chlapa, to jsou moje srdcovky. A když už nemůžu ani hrát, ani poslouchat, ani se dívat na televizi, a bolí mě hlava, jdu si v létě lehnout na zahradu nebo si jdu zaplavat. Taky chodím občas na procházky. A moje vůbec nejzamilovanější výlety jsou do zlínské ZOO. To je pro mě nejkrásnější relaxace. Zlínská ZOO je u zámku Lešná, je krásně posazená do přírody a pořád se tam buduje něco nového. Nedávno tam například nově vznikly výběhy pro slony a pro levharty.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2023.
