Úvodní koncert 39. ročníku Janáčkova máje 22. června bude řídit u nás v podstatě neznámý Hernández – Silva Manuel. Nemáte obavu o Janáčkovu Sinfoniettu? Nebo bude hrát Janáčkova filharmonie sama? ☺ Nemám. K hudbě přivedl pana dirigenta Čech, který založil ve Venezuele hudební školu! Jedno z měst, ve kterém se hudebně pan dirigent vzdělával byla Vídeň – takže napůl české město. Navíc tuto Sinfoniettu napsal Janáček tak geniálně, že ji snad – pokud umí číst partituru – nemůže zkazit žádný dirigent. A navíc, dovolíte-li, umělci hostující na Janáčkově máji nejsou vybíráni náhodně a až na nepatrné výjimky nikdy nezklamali. Rodilý Venezuelan žijící ve Španělsku studující ve Vídni a přiveden k hudbě českým učitelem: těším se na letošní zahajovací Sinfoniettu!
Festival dává velký prostor mladým umělcům. Mimo jiné nabízíte koncert laureátů mezinárodních soutěží, koncert vítězů soutěže Pro Bohemia, prezentaci skladeb soutěže Generace, koncert jazzové formace Stryjo. Je to dlouhodobý záměr? A jak kvalitní je vůbec podle vás u nás podpora mladých muzikantů? Snažím se již poměrně dlouhou dobu, aby Janáčkův máj nezkostnatěl, nezestárnul, aby byl stále mladým, zajímavým a kreativním festivalem. A k tomu mládí logicky patří! Takže mladí umělci – interpreti a skladatelé – mají a budou mít na Janáčkově máji vždy zelenou. Jsem přesvědčen o tom, že i toto je cesta, jak přivést na koncerty tzv. klasické hudby mladé publikum. Podpora státu, to je na jiný rozhovor. V současné chvíli musím říci, že chybí zásadní koncepce, chybí spolupráce mezi ministerstvy kultury a školství a jejich společný tah na branku. Obecně řečeno: podpora vzdělání, vědy a umění je naprosto nedostatečná. Stále převládá zastaralý, zavádějící a v pravdě pobuřující názor, že nejlepší výkony podává hladový umělec a jedině z chudoby vznikají pozoruhodné objevy a mimořádná díla…
Program festivalu, asi víc než jindy, je protkán hudbou našich skladatelů – Filas, Slavický, Eben, Kurz, Mácha, Suk, Novák, Zouhar, Zelenka, ostravští autoři ad. Pamětliv slov svého velkého přítele a prvního čestného prezidenta “posametového” prezidenta Janáčkova máje Ilji Hurníka “nezavírejte nás pořád do rezervací” se snažím zařadit logicky současnou tvorbu do dlouholetého evropského kontextu. Není to snadné, to rozhodně ne, ale stojí to za to. A zase jedno z mých kréd: nesmíte podvést posluchače. Už když si kupují vstupenku, už když jdou na koncert musí vědět, že je to správně, že ten program je dobrý a že Báchorek nebo Klusák vedle Beethovena či Dvořáka obstojí… A soutěž Generace – to je má srdeční záležitost. V jednom z prvních ročníků jsem dostal čestné uznání za cyklus písní. Po premiéře mi jeden z členů poroty řekl: „To bylo hezké, v partituře to tak ani moc nevypadalo.” Od té doby jsem žádnou svou skladbu do žádné soutěže neposlal, ale mladé skladatele podporuji pokud to jen jde. Dokud neuslyší v reálném provedení co napsali – jak se budou vyvíjet, jak odhalí své slabiny či přednosti? A zase to ideální propojení: mladý skladatel – mladý interpret – mladý posluchač. Není to jedna z možných cest klasické hudby do budoucnosti?
Jaký je váš názor na oslavy výročí skladatelů, v tomto případě českých, a formát Roku české hudby 2014? Prožil jsem dost velkou část svého života v “reálném socialismu”, a tak jsem poněkud alergický na jakákoliv dogmata. Většina z nás českých umělců, managerů a pořadatelů hraje českou hudbu více méně stále.Ti vzdělanější, kreativnější a nezkostnatělí nehrají jen Novosvětskou a Mou vlast. Takže pro ně je výzva Roku české hudby poněkud zbytečná. Měli bychom si také uvědomit, že v historii měl Rok české hudby či festivaly propagující naši hudbu určitá historická a postupně s daty se proměňující poslání. Jaké bylo zadání Roku české hudby 2014? Jaká je jeho náplň a co má přinést české, evropské a světové hudební kultuře? Neumím odpovědět. Takže z pozice Janáčkova máje vnímám RČH jako možnost více zvýraznit již tak u nás preferovanou českou hudební kulturu, ale v konfrontaci se světem. Smetana – Liszt, Dvořák – Grieg, Kurz – Glass atp. Rok české hudby by měl být především vývozním artiklem českého tvůrčího a interpretačního umění do celého světa. I při určitém úpadku českého koncertního života nevěřím, že si mnoho posluchačů bude plést Smetanu s Mozartem…
Někteří interpreti jsou pro posluchače nepopsanou deskou – Zoran Dukić, Bergen Barokk, Sakata Tomoki. Mohl byste je čtenářům trochu přiblížit a proč přivážíte právě je? Nechť přijedou (nevěřící Tomáši) na jejich koncerty na Janáčkově máji. Ale samozřejmě přiblížit je mohu. Je to zase jedna z dlouhodobých festivalových koncepcí. Vedle známých a někdy i oblíbených jmen nabídnout jména neznámá (a toto je myšleno opravdu pouze ostravským fokusem). Zatím se tato metoda vždy vyplatila a já tedy věřím, že rok 2014 nebude výjimkou. Zoran Dukić patří dnes k evropské kytarové špičce (dokonce mladí ostravští konzervatoristé projevili velké nadšení nad jeho příjezdem) a jeho vystoupení s jubilujícím, byť generačně zcela obměněným Janáčkovým komorním orchestrem slibuje opravdu velký zážitek. Sakata Tomoki – objev roku! Patrně se nám jej již nepodaří za několik let, když se jej ujmou velké agetury, do Ostravy přivézt. Bude podle mě vedle jihoafrické sopranistky Pretty Yende ozdobou letošního festivalového ročníku. V minulosti se nám to již několikrát podařilo. Za všechny bych jmenoval fenomenálního trumpetistu Nakarjakova. Patrně zde je místo zdůraznit mou dlouholetou koncepci a mé vnitřní přesvědčení: Janáčkův máj má být místem setkávání ostravské, české a světové interpretační a skladatelské špičky, místem umělecké konfrontace v tom nejhezčím a nejčistším smyslu.
Jste nejen ředitel, ale také posluchač a hudebník. Viděno prizmatem vašich srdečních zálib, které akce Janáčkova máje byste speciálně doporučil? Ne, ne ne… Festival Janáčkův máj je jeden velký programový oblouk. Nestaví na hvězdách ani na prvoplánově oblíbených titulech. Vynecháte jeden koncert – festival začne napadat na jednu nohu, začne kulhat, upřednostníte jeden druh hudby či některé interprety – Janáčkův máj ztratí svou téměř čtyřicetiletou tvář. Kompromis? Ano i ne – konečně co toto slovo v uměleckém prostoru znamená. Patrně vyváženost: experiment či tvorba mladých skladatelů do třiceti let a trvalá, prověřená hodnota klasiky.
Mladí, neznámí interpreti a matadoři ověnčení triumfy soutěží a nejvěhlasnějších koncertních pódií… neexistuje recept kromě rady věrohodnosti, důvěřivosti a poctivosti. A s těmito pocity jsem připravoval i tento festivalový ročník: vyvážený, kvalitní, různorodý a plnohodnotný. Ale abych nebyl nařčen z alibismu: mými letošními favority jsou Julia Fischer ve svém skvělém houslovém recitálu, operní (Myslivečkův Montezuma) a baletní (Sólo pro tři) představení, komorní pěvecký (ne operní!) večer vynikající sopranistky Pretty Yende a jubilující padesátiletý Janáčkův komorní orchestr s exkluzivním hostem, kytaristou Zoranem Dukićem.
Program nevypadá, že byste šetřili síly a peníze na 40. ročník. Prozraďte aspoň něco z dramaturgické kuchyně jubilea v roce 2015? Letošní festival je motivován Rokem české hudby. Všimněte si, kolik soudobé české hudby a téměř nehrané české hudby minulých staletí na něm zazní a v jaké interpretaci. Jubilejní čtyřicátý ročník by se měl v rámci ekonomických možností naopak široce rozkročit do světa a přivítat symfonické orchestry z Velké Británie, Japonska, Polska a Skandinávie. A samozřejmě přivést i velké interpretační osobnosti z celého světa. Protože však součástí Janáčkova máje je i pokaždé české tvůrčí a interpretační umění, nebude chybět ani na jubilujícím Janáčkově máji. V čele s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Teď ale přijeďte do Ostravy mezi 22. květnem a 11. červnem letošního roku a posuďte sami, co nabízíme. Věřím, že nebudete litovat.
Psáno pro: HARMONIE 05/2014
