„Prosím, pojďme si tykat!“ požádá mě Javier Lupiáñez okamžitě, jakmile se objeví jeho tvář na monitoru. Sympatický Španěl vystoupil v říjnu se svým Ensemble Scaramuccia na Lednicko-valtickém hudebním festivalu, kde prezentoval své vivaldiovské objevy z takzvané Pisendelovy sbírky, uložené přes dvě století v nenápadném Kabinetu č. II v Drážďanech.
Jak to, že Pisendelovy rukopisy ležely v Kabinetu č. II tak dlouho bez povšimnutí? Narážíš na to, že sbírka byla uložena kolem roku 1760 a objevena až přibližně v roce 1786? Je pravda, že se to může zdát poněkud divné, ale po skončení vlády Augusta II. Silného a po válce o Rakouské dědictví zažívaly Drážďany úpadek. Chyběly peníze a je docela normální, že kvůli těmto sociálně-ekonomickým problémům se na ni trochu pozapomnělo. To, co se ale obecně dělo s tímto archivem, je velmi, velmi zajímavé. Za prvé, aby ho uchránili před pruskou invazí a bombardováním, strčili ho do skříně, které si nikdo zas až tak moc nevšimne. Když byl poté objeven a odeslán do drážďanské knihovny SLUB (Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek, pozn. red.), která se nachází v Japonském paláci v srdci Drážďan, tak přesně v momentě, kdy se o sbírku začal někdo zajímat, vypukla druhá světová válka a Drážďany byly opět bombardovány, včetně Japonského paláce. Z té doby pochází velmi působivá fotografie pořízená těsně po bombardování, na které celý palác hoří. Bylo to ve chvíli, kdy všechny partitury, které jsme hráli ve Valticích, byly uvnitř. Když jsem to viděl, zakřičel jsem jen: „Uááááá!“ Když jsem pak přijel poprvé do Drážďan, abych sbírku viděl, byl jsem opravdu velmi rozrušený a dojatý, protože většina notového materiálu měla neuvěřitelné štěstí. Jen opravdu malá část byla zničena. Jistěže jsou tam archy poničené vodou, jak se hasil oheň, takže s jistotou víme, že ztráty vznikly, ale i to přispívá k tomu, že tato sbírka má opravdu fascinující historii. Období absolutního zapomnění, přeživší bombardování a v posledních čtyř, pěti letech máme obrovské štěstí, že se začala digitalizovat.
Kolik obsahuje rukopisů? Tahám to z paměti, ale nějakých 1785 nebo 1786? Přibližně dva tisíce rukopisů a ve všech případech se jedná o hudbu instrumentální. Najdeme zde skladby, které se hrály na drážďanském dvoře, když zde byl Pisendel koncertním mistrem, ale obsahuje také – a to je ještě mnohem zajímavější – mnoho rukopisů osobního charakteru. Pisendel přišel na drážďanský dvůr podle oficiálních pramenů někdy kolem roku 1713, jeho koncertní cesty se započaly kolem roku 1717, sbírka obsahuje koncerty z roku 1728. Jsou zde ale i rukopisy jako například Triová sonáta a, kterou Pisendel okopíroval přibližně kolem roku 1705, když studoval v Ansbachu. A to je velmi unikátní věc, protože většinou uloží skladatel do archivu pouze dílo, kterému přikládá nějakou důležitost a chce, aby se uchovalo. Mít ale v ruce rukopis, který kdysi kdesi sebral malý chlapec-student, je opravdu velmi unikátní. A právě takové skladby zde najdete: skladby, které Pisendel sbíral ještě jako student, protože si jich z nějakého důvodu cenil, a náčrtky jeho vlastních skladeb, s čímž se také setkáváme jen velmi zřídka.
Je již celý archiv prozkoumán? Ne. Je zde stále ještě 168 anonymních rukopisů, u kterých zatím neznáme jejich autora. To číslo dobře vím, protože jsem před třemi dny obhajoval svou dizertační práci.
Gratuluji! Moc děkuji! Proto takhle rychle tahám čísla z rukávu, jinak bych si je určitě nepamatoval. Jako kdybych byl na pláži! Hm, kolik rukopisů má Pisendelova sbírka? 1786! Ale k věci. Je zde tedy ještě oněch 168 anonymních skladeb. Mně se podařilo z této kolekce identifikovat dvě, jejichž autorem je Antonio Vivaldi a které zahrajeme také na festivalu, plus jednu Vivaldiho kadenci. Také jsem určil několik Pisendelových skladeb (Pisendel se nepodepisoval), pár skladeb od Jeana-Marie Leclaira a několika dalších. Jsem si téměř jistý, že v budoucnu bude i těchto zbývajících 168 anonymních děl odhaleno a Pisendelova sbírka tak bude kompletní.
Budeš ve svém objevování této sbírky pokračovat? Určitě! Stejně jako řada dalších vědců, kteří se o tento archiv zajímají, protože jak jsem již řekl, je naprosto fantastický, neuvěřitelně bohatý. Teď nevím, zda si to číslo pamatuji úplně správně, ale obsahuje skladby od dvou set autorů: Telemanna, Bacha, Heinichena, Fasche… Vivaldiovský archiv je asi druhým nejobsáhlejším po archivu turínském a vyčteme z něj obrovskou spoustu informací, které nikde jinde nenajdeme. Konkrétně v případě Vivaldiho nám Pisendel například zanechal neuvěřitelné informace týkající se zdobení, kterému jsem se věnoval ve svém doktorátu. Téma super zajímavé. Proč? Je to jako kdybych se zeptal přímo Pisendela: „Co právě děláš?“ A on mi řekl: „Právě připravuji koncert, na kterém budu hrát Vivaldiho, a pracuji na zdobení druhé věty.“ Což je pro nás hudebníky, jako kdybychom spadli z nebe. Každý z těchto rukopisů má za sebou nějakou historii, nějaký příběh, a byl by hřích tohle všechno neobjevit. Studuji tento archiv skoro osm let a pokaždé v něm najdu něco nového. Vrátíš se k jednomu a tomu samému rukopisu Vivaldiho skladby a zjistíš, že pokud ji srovnáš s rukopisem z Turína, je tam dalších x informací. Myslím, že bude trvat mnoho let celou tuto sbírku rozklíčovat a důležitá bude také cesta, jak se k tomu bude přistupovat, abychom se dobrali něčeho skutečně fixního. Nestudujeme pouze Pisendelův pohled na Vivaldiho, ale také na ostatní autory, na způsob, jakým se prováděla hudba na drážďanském dvoře, jak fungoval orchestr, zkrátka i na řadu obecných věcí, které se váží na interpretaci hudby první poloviny 18. století. Je to archív, který mě asi bude bavit celý život.
„Podívejte, co si to ten německý houslista dovolil!
On řekl Italům, že neumí držet tempo?!
Že nehrají správně?“
Mnohokrát jsme zde skloňovali jméno Johanna Georga Pisendela. Kdo to tedy vlastně byl? Německý houslista, který se narodil v roce 1687 v Cadolzburgu, velmi záhy začal studovat housle u svého otce Simona a poté odjel do Ansbachu, kde se stal žákem Giuseppe Torelliho a Francesca Antonia Pistocchiho, což byli super proslulí kantoři té doby. Torelli byl jedním z nejslavnějších houslistů a skladatelů, Pistocchi jeden z nejdůležitějších mistrů pěveckého umění. Například Quantz (Johann Joachim Quantz, pozn. red.) ve své metodě píše, že díky Italům se technika zpěvu dostala na takovou úroveň a právě Pistocchi byl tím, kdo italský způsob zpěvu zpopularizoval. Po pobytu v Ansbachu odjíždí Pisendel do Lipska, kde se stává členem uskupení Collegium Musicum a velmi se zde spřátelí s Georgem Philippem Telemannem. Dochovala se mezi nimi velmi krásná korespondence. Telemann sbíral květiny a Pisendel mu je velmi často posílal, a nejenom jako semínka, ale dochoval se dopis, ve kterém píše: „Posílám ti celou kytku.“ Madre mia! Zajímal jsem se, o co šlo, a byl to kaktus! Jakási odrůda aloe vera. Předpokládal jsem, že to bude nějaká kvetoucí květina, ale byli to skutečně vášniví milovníci kaktusů. Z Lipska se také dochovala vůbec první zmínka o průběhu Pisendelovy první veřejné audice. Píše se v ní, že v orchestru seděl profesor, který, když přišel Pisendel na scénu, měl poznámky typu, že je špatně oblečen, že není příliš koncentrovaný, zkrátka postoj: „Tak teď chlapče ukaž co umíš, ty dítě, ty mlaďochu!“ Nepamatuji si přesně, kolik tenkrát Pisendelovi bylo. Začal hrát a když přišla druhá věta, profesor se zvedl, strhl svou paruku, zahodil ji na zem, odložil svoje cello a začal Pisendela objímat se slovy: „Jak nádherně hraješ! Jak krásné!“ Ano, už jako velmi mladý byl velkým houslistou. Jeden z těchto koncertů zřejmě slyšel někdo z Drážďan a okamžitě Pisendela draftoval do drážďanské kapely. Mezi tím se v Lipsku určitě stihl potkat s Bachem.
Říká se, že Bachovy sonáty a partity pro sólové housle jsou inspirovány Pisendelovým houslovým uměním a že houslové sólo ve Mši h moll napsal pro Pisendela. Pisendel měl vazby na obrovské množství skladatelů. Když přijel do Drážďan, nebyl sice ještě v pozici koncertního mistra, ale koncertní mistr si ho posadil vedle sebe a řekl: „Když nebudu moci hrát já, tak to vezmeš za mě,“ což bylo velmi neobvyklé, normálně jste začínal někde vzadu u posledního pultu a postupně jste se posouval na přední pozice. A právě v momentě, kdy Pisendel přijíždí do Drážďan, rozhodl se August III., nástupce Augusta II. Silného, vyjet na velkou cestu po Evropě a samozřejmě ho museli doprovázet nejlepší členové jeho kapely včetně Pisendela. Takže se dostal do Berlína, do Paříže a také absolvoval pravděpodobně nejzajímavější část celé cesty v Itálii mezi léty 1716–1717, kde se podle všeho setkal poprvé s Antoniem Vivaldim. Jsou zde různé teorie, které říkají, že se potkali již dřívě v Ansbachu, ale to nevíme jistě. Co ale jistě víme, že když Pisendel přijel do Itálie, s Vivaldim se skutečně potkal a bral u něj lekce houslí a kompozice. O tom existuje velmi zajímavý záznam v jednom z Pisendelových houslových koncertů, který napsal v Benátkách, jenž obsahuje poznámky a korekce přímo od Vivaldiho tohoto typu: „Hm, tahle část houslového partu se mi nelíbí. Podíváme se na to.“ A to je velmi kouzelné, protože držíte rukopis v ruce a vidíte, jak pracoval Pisendel a jak uvažoval Vivaldi. Pisendel se u Vivaldiho neučil pouze kompozici a hru na housle, ale i teorii ornamentace, takže víme, že v tomto období zdobil pod vlivem Vivaldiho. Tato cesta do Itálie je olemována řadou anekdot, například na jednom koncertě, kde měl hrát Vivaldi sólo na housle, si zavolal Pisendela a řekl mu: „Dneska to za mě vezmeš ty,“ což se neobešlo bez následků, protože část italských hráčů orchestru se rozhodla koncert bojkotovat. No nesměj se! Píši o tom ve své doktorské práci! V koncertu, který se hrál, je jedna pasáž (začne zpívat), ve které hrají jen sólové housle a basso continuo. Housle tam mají velmi, velmi rychlé běhy. A přesně v tomto místě začal continuista zrychlovat! A to až do takové rychlosti, že už to nešlo zahrát! V ten moment začal Pisendel dupat nohou o podlahu se slovy: „Tohle je správné tempo, tohle je správné tempo!“ (směje se)
Upřímně, zřejmě i proto v Itálii zůstával, že tak trochu soupeřil s Italy jako Němec a studovat u nejlepšího italského houslového virtuóza ho velmi bavilo po všech stránkách. I proto se dochovala tato historka, protože si o ní povídaly celé Benátky! „Podívejte, co si to ten německý houslista dovolil! On řekl Italům, že neumí držet tempo?! Že nehrají správně?“ Mluvím o Pisendelovi opravdu obšírně, ale na závěr: je to figura velmi, velmi důležitá, velký přítel Telemanna, Bacha, Vivaldiho. Poté, co se vrátil z Benátek jako Vivaldiho bývalý žák, inicioval v Drážďanech úplnou vivaldiovskou horečku a změnil drážďanský hudební vkus, doposud tak trochu francouzský, na mnohem více italský v čele právě s Vivaldim a dalšími italskými skladateli. Z Drážďan posléze Pisendel ovlivňoval celou hudební Evropu. Nebyl v kontaktu jen s velikány typu Vivaldiho, ale i dalšími Italy: Albinonim, Montanarim, ovlivnil Quantze a jeho pojetí „smíšeného vkusu“, protože Quantz byl Pisendelovým žákem. Ovlivnil Bacha, Heinichena, Fasche. Je škoda, že je tak málo znám nejen jako skladatel, ale i jako interpret, protože to byla velmi, velmi, důležitá, troufl bych si říci klíčová figura evropské barokní hudby.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2022.
