Oscarový režisér Jiří Menzel, který o sobě upřímně říká, že není operní fanatik a nemá rád vážné umění, inscenuje v divadlech u nás a v zahraničí především komedie. V létě se vrátil před Otáčivé hlediště, kde v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nastudoval s českým a zahraničním týmem Mozartovu operu Don Giovanni , kterou pro repertoárový provoz obnovil na podzim v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V jižních Čechách se cítí spokojeně a uvolněně, protože v souboru činohry i opery má řadu dlouholetých přátel…
Ve své divadelní dráze jsi vždy důvěřoval dramaturgům, ale jsou režiséři, kteří mnohdy navrhnou divadlu dílo, které by chtěli realizovat. Co tě vede k tomu, že si inscenace děl sám nevybíráš? Kdybych začal přemýšlet, že chci režírovat nějaké dílo, položil bych si hned otázku, proč zrovna tento kus a ne jiný. Nikdy jsem nebyl ten, kdo by si diktoval výběr svých režií. Vždy mám chuť pracovat, když mi ředitel s dramaturgem divadla nabídnou konkrétní dílo, o kterém se domnívají, že bych ho uměl inscenovat. Když uznám, že jejich návrh mi opravdu vyhovuje, tak mne práce baví. Také Smetanovu operu Dalibor mi v italském Teatro Lirico di Cagliari nabídli a dopadla slušně. Jsem nájemný režisér. Rád mám ale hlavně veselá díla.
Čím tě nadchla režie Mozartovy opery Don Giovanni? Opera Don Giovanni má hezké melodie a pěkné árie, které se nádherně poslouchají. S pěvci jsem ji secvičil, ale nesnažil jsem jim příběh během zkoušek vyložit. Nejsem umělec, který by vyjadřoval své pocity. Vždy mi bylo protivné, aby se dělala inscenace s nějakým posláním.
Proč jste nehráli finální Mozartovu a da Ponteho moralitu? Chtěli jsme zvolit pražskou verzi, která se většinou hraje. Moralitu jsem viděl inscenovanou jen jednou, část z ní jsem také chtěl realizovat, ale už bylo pozdě.
Z čeho pramení tvůj zlehčující vztah k opeře? K opeře i vážné hudbě přistupuji tak, že nejsem zatížen pověrami. Myslím, že člověk by se neměl tvářit, že dělá umění. Na operu se dívám jako laik, který občas poslouchá hudbu a něco o ní ví, ale nejsem operní fanatik. Na všech inscenacích, které jsem viděl, mi vadilo, že se opera hrála smrtelně vážně, a já nemám rád vážné umění.
Když jsem si prohlížel několik zahraničních inscenací opery Don Giovanni na videu, nelíbilo se mi, že z nich vyčnívá režisér, který působí silnějším dojmem než Mozartova genialita. Pro mě byla režie této opery osobní výzvou. Mozart byl přece také veselý člověk. Kompozice se mi líbí, i když jsou v ní vážné situace ve výstupech s Donem Ottaviem a Donnou Annou, ale Don Giovanni je rošťák a Leporello ještě větší a Zerlina s Masettem jsou hravé děti.
Při práci mi velmi pomohl Míla Veselý, umělecký šéf opery Jihočeského divadla, který se mnou režijně spolupracoval. S operou má velké zkušenosti, hudbu umí poslouchat a hodně mne naučil.
Co jsi se od něj během zkoušek naučil? Já například nemám rád, když se děj zastaví. A on mi říkal: „Tady se bude tleskat.“ V činohře i ve filmu nesnáším, když se nic na place neděje. Ať se tleská, ale nesmí se přestat hrát. Míla Veselý zná dobře regule oper.
Vybírali jste společně obsazení našich a zahraničních operních pěvců? Výběr zahraničního obsazení probíhal bez mé přítomnosti, protože nerozumím pěveckým nárokům, ale myslím, že všichni cizinci i naši pěvci byli skvělí. Členové poroty byli pracovníci z vedení Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov a Miloslav Veselý s oběma dirigenty Antoniem Allemandim a Martinem Peschíkem. Od nich jsem dostal finální obsazení, které mi nevadilo, takže jsem seznam pěvců přijal. Jsem zvyklý podobným způsobem režírovat i v zahraničí, kde si také nemohu diktovat, koho bych chtěl z interpretů. V cizině většinou o obsazení rozhodne intendant, který dobře ví, co divadlo potřebuje.
V čem bylo pro tebe přínosné pracovat s cizinci? Se zahraničním týmem se mi pracovalo výborně, protože pěvci byli velmi vstřícní. Líbilo se mi, že uvítali můj režijní styl. Představitelé Dona Giovanniho a Leporella se u toho dost bavili a dotáhli své výkony dál, než jsem si představoval. Řek Aris Argiris nastudoval roli už víckrát, a i když měl v sobě nanesené požadavky mnoha režisérů, choval se při zkouškách otevřeně. Američan Eric Jordan, který hrál Leporella, byl úžasný. Rád jsem je pozoroval, jak spolu hrají, zpívají a opravdu mi jejich souhra dělala radost. Je přece krásné, když vidíte herce nebo zpěváka v jakékoliv roli, že je na jevišti rád. A to je ten důvod, proč svou roli hrají, a ne že si ji jdou jen odzpívat.
Při letních zkouškách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově a na počátku nové sezony v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, jsi nechtěl, aby zpěváci hráli s afektem… Když je afekt předstíraný, tak je to znát. Ať se člověk soustředí na hudbu a moc nehraje. Je to ošklivější, když se předstírá. Hlavně jsem chtěl, aby kluci byli veselí. Třeba Don Giovanni je zlomyslný, ale nemá v sobě tragický rozměr, protože neví, co ho čeká. Dokonce jsem chtěl, aby Donna Anna své emoce příliš neprožívala. Jana Kačírková, která ji zpívá v obsazení Jihočeského divadla, měla pro můj záměr úžasný cit a uměla mu dát na jevišti přesnou míru.
Opera Don Giovanni byla napsána ve vrcholném klasicismu. V Jihočeském divadle jste ji přenesli do replik kulis zámeckého barokního divadla. Nevadí ti dobový scénický rozpor? Je mi to jedno a myslím, že barokní řešení je lepší než hrát operu třeba v secesi. Když je v blízkosti zámecké barokní divadlo v Českém Krumlově, tak se inspirace nabízela. Scénické řešení je čisté a k Mozartovi se hodí.
V kamenném divadle jste nechali stejné kostýmy jako na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Byl to již od začátku záměr výtvarníka? Výtvarník Tomáš Kypta je velmi šikovný a kostýmy už zamýšlel tak, aby se daly použít v přírodě i na jevišti v Českých Budějovicích. S pěknou scénografií Jaroslava Milfajta je vše barevně krásně vyladěné. Moc jsem z toho šťastný.
