Každý den nořím své ruce do esence, která patří mezi nejkrásnější výtvory lidského ducha
Rozhovor s Jeanem-Efflamem Bavouzetem mi vnesl do zářijového odpoledne neočekávané emoce. Údiv i obdiv smíšené s radostí nad tím, že osobně potkávám muzikanta, pro kterého prakticky neexistují hranice mezi žánry. Hudba je buď dobrá, nebo špatná a je úplně jedno, jestli se jedná o hudbu klasickou, jazzovou či rockovou… Po rozhovoru mi tento pozoruhodný a mimořádně zajímavý klavírista posílá na WhatsApp odkazy na hudbu fusion jazzové kapely Yellowjackets. Právě teď, když dokončuji toto interview, mi Yellowjackets zní v pozadí. Poslechněte si je také, a třeba bude váš den jiný. Takový barevnější a s nečekanou inspirací. Po Yellowjackets si můžete pustit Debussyho a potom si jít pražský listopadový recitál Jeana-Efflama Bavouzeta poslechnout!
V listopadu vystoupíte v České republice v rámci Mezinárodního klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Opakovaně jste v Praze vystoupil s orchestrem, ale bude to váš první recitál v Česku?
Bude to mé první účinkování na Firkušného festivalu, ale již několikáté vystoupení ve vaší zemi. Byl jsem u vás nedávno, tuším, že zrovna v minulé sezoně. Vystoupil jsem se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Rudolfinu a hrál jsem Ravelův Klavírní koncert G dur. Dva roky předtím jsem s tímtéž orchestrem vystoupil také. Ale recitál jsem měl v Praze opravdu v dávné minulosti, někdy v devadesátých letech.
Rudolfinum tedy znáte…
Úžasný sál. A ten sólistický salonek s výhledem na řeku, s klavírem a kanapem… To je něco jedinečného!
Vracíte se s radostí?
S obrovskou. Nesmírně rád vystupuji ve střední Evropě.
Pravděpodobně to však bude vaše první interview pro český hudební časopis. Mohl byste našim čtenářům trochu přiblížit vaše hudební začátky? Vím, že jste původem z Bretaně. Pak jste odešel studovat do Met v Lotrinsku, což je diametrálně odlišný svět než Bretaň.
V Bretani se mi stala jedna jediná událost, a tou je můj příchod na svět. Vše ostatní se událo jinde. Vyrostl jsem v Metách a strávil jsem tam celé dětství. Velmi záhy jsem začal intenzivně poznávat soudobou hudbu, protože v Metách se v sedmdesátých a osmdesátých letech každoročně konal velmi významný festival soudobé hudby. (Jednalo se o festival Rencontres internationales de musique contemporaine v letech 1972–1992, pozn. aut.) Tam jsem poznal Stockhausena, Kagela, Beria, Messiaena, Bouleze a spoustu dalších skladatelů, kteří mne zásadně ovlivnili. V první řadě mi poznávání této hudby, jak to říct, „vyčistilo uši“. Navíc se to odehrávalo každý rok. Kromě toho jsem v Metách studoval. Vedle klavíru jsem se věnoval ještě několika oborům. Studoval jsem hoboj, bicí a elektroakustickou hudbu.
Právě na to se chci zeptat. Váš hudební profil je u klasiků značně neobvyklý. Máte kvalitní multižánrové vzdělání, tedy obrovský vhled a pochopení do rozmanitých typů hudby, což se vám musí celoživotně pozitivně vracet.
Kdybych měl definovat, jak má vypadat ideální středoškolské hudební vzdělání, rozhodně bych do takového studia zahrnul i elektroakustickou hudbu. Je totiž spousta muzikantů, kteří vlastně nemají tušení, z jakých parametrů se skládá zvuk. Těch parametrů je pět. Nestačí je jen vyjmenovat, ale je nutné je umět rozlišit a rozumět jim v kontextu akustiky. V Metách se mi dostalo velmi všestranného hudebního vzdělání, za což jsem dodnes nesmírně vděčný.
Do jakého věku jste zůstal v Metách?
V sedmnácti letech jsem odešel na Pařížskou konzervatoř, což byl velmi důležitý moment, protože od té chvíle jsem se začal specializovat výhradně na klavír. V porovnání s dnešní dobou je to relativně pozdě. V současnosti potkávám sedmnáctileté klavíristy, kteří již mají naplno rozběhnutou mezinárodní kariéru.
Bylo tam určité zaváhání, zda klavír je ta správná cesta? Po zkušenostech s hobojem, bicími i neklasickými žánry jste byl o klavíru pevně přesvědčen či ne?
Máte naprostou pravdu. Již od dětství jsem cítil, že budu muzikantem, ale nebylo mi úplně jasné, kterým směrem se vydám. Možností byla spousta. Mohl jsem se stát bubeníkem v jazzové nebo rockové kapele. Mohl jsem se dát na skladatelskou dráhu. Také jsem se mohl vydat cestou dirigování. Pro tohle všechno jsem měl s mým vzděláním předpoklady.
Neměl jste to lehké, protože jste se rozhodoval v době, která byla z hudebního hlediska jedna z nejzajímavějších. Exploze progresivně rockových kapel v sedmdesátých letech 20. století vás asi musela hodně ovlivnit…
Přesně tak! Z mého pohledu se progresivnímu rocku té doby dosud nic nevyrovnalo, myšleno ve svém žánru. Až do dneška poslouchám některé tehdejší věci s obrovskou radostí.
Například?
Například Yellowjackets z Kalifornie. Ti jsou opravdu mimořádní. Mají tak vynalézavé hudební konstrukce z hlediska harmonie a melodiky! Nebo Chick Corea. Herbie Hancock. Weather Reports. Samozřejmě také Emerson, Lake & Palmer. Znáte je?
Skoro všechny znám. Je to i hudba mého srdce. Před nějakým časem jsem učila na hudební fakultě v Bratislavě. Vedla jsem tam seminář zaměřený právě tímto směrem a progresivnímu rocku jsme se tam hodně věnovali. Znáte tu skladbu, ve které se Emerson, Lake & Palmer inspirovali Janáčkovou Sinfoniettou?
Samozřejmě! Takových inspirací je hned několik. Emerson, Lake & Palmer zaranžovali i Bartókovo Allegro Barbaro. Také musím jmenovat Preludium a fugu od Friedricha Guldy, Musorgského Obrázky z výstavy nebo Coplandovu Fanfáru pro obyčejného člověka. Tyhle všechny skladby inspirovaly progresivně rockové muzikanty k novému zpracování. Zkrátka byla to úžasná doba se skvělou hudbou. Pošlu vám něco od Yellowjackets a určitě v tom najdete něco zajímavého. Ještě musím zmínit Franka Zappu, který taky vytvořil báječné věci. A samozřejmě Genesis! Jejich introdukce k písni The Lamb Lies Down On Broadway, to je prostě úžasná muzika. Musíme však dodat, že z kompozičního hlediska je tato hudba relativně nekomplikovaná. Mám na mysli ve srovnání například s Ravelem, Debussym, Bergem nebo Schönbergem. Nicméně úroveň kompozice nebrání tomu, aby nás tato hudba obohacovala velkou radostí.
S kompoziční technikou máte jistě pravdu, ale účel této hudby je úplně jiný, než když chcete poslouchat Debussyho nebo Schönberga. Když jdete na dort do cukrárny, tak máte také úplně jiná očekávání a potřeby, než když jdete třeba do knihovny.
Máte úplnou pravdu, také to často přirovnávám k jídlu. Nějak jsme odbočili od tématu, takže to shrnu. Hudbu, o které nyní mluvíme, nelze označit za taneční. Není to ani hudba do nočního klubu. Je to v každém případě hudba k poslechu. Na taneční hudbu je příliš komplikovaná, ale zároveň je příliš svébytná na to, aby se zařadila do proudu populární hudby. Obávám se, že z publika této hudby se stal ohrožený druh a postupně mizí. V dnešní době už prakticky neexistuje. Potkávám buď velké znalce hudby, nebo naopak lidi, kteří nevědí vůbec nic. Podle mých zkušeností posluchači progresivního rocku a jazzu jsou naprosto vzácní. Přitom je to veliká škoda, protože mluvíme o moc zajímavém žánru. Je to žánr, který v sobě symbolizuje setkání mezi klasickou hudbou založenou na sofistikovaných teoretických základech a mezi taneční a lidovou hudbou, jež reprezentuje něco jako McDonald’s v oblasti jídla.
Pro mě je to ždycky velká radost, když potkám muzikanta, který není uzavřen v jednom žánru, například ryze v klasické hudbě. Je krásné potkat se s hudebníkem, jenž je otevřený rozmanitosti, nesoudí, nevymezuje se a nehodnotí, nýbrž vnímá krásu v hudebně i žánrově zcela odlišných výtvorech lidského ducha.
Chápu vás. I já mám však žánry, kterým nejsem otevřený. Třeba techno, acid rock nebo rap. Je to zřejmě dáno generační propastí.
Tomu úplně rozumím a mám to podobně.
Patřím ke generaci, která dospěla v osmdesátých letech. Uvědomte si, že v té době bylo na konzervatoři zakázáno hrát jazz! Můj první profesor na konzervatoři v Metách (a nebyl to Pierre Sancan) se mi podíval do očí a řekl: „Jeane-Efflame, nehrajte jazz, pošpinil byste si duši!“ Chápete to?
A co Gershwin, ten byl taky zapovězený? Co jeho skvostný klavírní koncert?
To vůbec nepřipadalo v úvahu. Tuším, že Pařížská konzervatoř byla až tou poslední významnou akademickou institucí ve Francii, která otevřela jazzovou třídu. Stalo se to v roce 1985–86, kdy jsem já absolvoval. Bylo třeba čekat takhle dlouho! Zdá se to nepochopitelné, že?
Zdá se mi, že tady to nebylo o mnoho lepší. Máme v Praze konzervatoř, která se orientuje na jazz a neklasické žánry. Od nepaměti však byla tato konzervatoř vnímána konzervativními klasiky jako škola druhé kategorie. Taková je alespoň má zkušenost.
No vidíte. Ještě poslední poznámka k tomuto tématu. Představte si, že za mnou přijdou dva mladí muzikanti, jež neznám, z čehož jeden je orientován ryze klasicky a druhý na jazz. Víte, komu dám přednost? A priori mám větší respekt k jazzovému hudebníkovi. Má to tři důvody. Za prvé: Nelze se věnovat jazzu, aniž by člověk věděl, v jaké tónině se hraje. Za druhé: Není možné hrát jazz, když nemáte výborný smysl pro rytmus. Za třetí: Nemůžete hrát jazz, když neumíte zároveň poslouchat ostatní. Tohle v klasické hudbě vůbec není samozřejmost.
Vraťme se nyní k vašemu plánovanému vystoupení v rámci festivalu Rudolfa Firkušného, kterému bude dominovat Debussy. Tento skladatel patří ve vašem repertoáru k nejpřednějším. Navíc jste nahrál celé jeho klavírní dílo. Co ho ve vašich očích dělá výjimečným? Proč jste si tolik oblíbil jeho hudební jazyk?
Jsem moc rád za tuto otázku. Program pražského koncertu je jistým završením série koncertů, které jsem měl v posledních letech ve Wigmore Hall v Londýně. Tato série se nazývala „Debussyho cesta“. Lidé z Wigmore Hall mi dali takovéto zadání: Zaměřte se na Debussyho a proveďte ve vašich koncertech jeho kompletní klavírní dílo včetně souvislostí. Celkem jsem měl k dispozici dvanáct koncertů, z čehož bylo šest sólových recitálů a šest koncertů komorní hudby. Do programu pražského koncertu jsem proto přenesl tuto inspiraci, protože kopíruje mé poslední londýnské vystoupení. Završím jej posledním Debussyho velkým klavírním dílem – druhou knihou Etud. Debussyho doplňuji Stockhausenem, který mi osobně vyprávěl, že ho inspiruje Debussyho schopnost vytvořit vysoce intimní vztah s posluchačem. Debussyho klavírní hudba se ve velkých sálech ztrácí. Podobně je to i s klavírní tvorbou Stockhausena. Je třeba, aby posluchač byl fyzicky blízko nástroji, aby navnímal všechny rezonance a subtilní odstíny hraného díla.
Proč vám je tedy Debussy tak blízký?
Dosud si to nedokážu úplně logicky vysvětlit. Nicméně prvních třicet let mého života jsem Debussyho jazyku vůbec nerozuměl. Přitom moji nejlepší pedagogové na konzervatoři v Metách byli jeho velcí obdivovatelé. Především můj hlavní profesor Pierre Sancan. Ten dokonce spolupracoval s dirigentem a skladatelem Henrim Büsserem, což byl Debussyho velký přítel. Přestože jsem nemohl být blíže zdroji, Debussyho hudba ke mně nepromlouvala. Zajímala mne, ale spíš z toho důvodu, že hrát Debussyho bylo pro každého francouzského klavíristu v podstatě povinnost. Všechno se změnilo, když mi bylo asi 35 let. Byl jsem tehdy na turné v Japonsku a vzpomínám si na ten okamžik, jako by to bylo včera. Byl jsem sám v hotelovém pokoji, bez rodiny a mimo můj obvyklý kontext. Poslouchal jsem fenomenální Karajanovu nahrávku Pelléase a Melisandy. V tu chvíli se mi vybavila jedna z přednášek Oliviera Messiaena, kde hovořil o slavné scéně ve věži, kterou jsem právě poslouchal. (Děj se odehrává v mytologickém středověkém hradu Allemonde včetně jeho věže, pozn. aut.) Tehdy Golaud tajně vyslechne, jak si Pelléas a Melisanda vyznávají lásku. Nevím, co přesně se v té chvíli stalo, protože si to dodnes nedokážu vysvětlit. Najednou jsem se zhroutil v slzách. Bylo to jako mystické zjevení a nikdy se mi nic takového nestalo v souvislosti s hudbou jiných skladatelů. Prostě najednou jsem se vlivem této hudby ocitl v proudu nových emocí, které mne pohltily na další dva roky. Pokaždé, když jsem uslyšel pár taktů Debussyho, přišlo na mne toto dojetí a nešlo zastavit.
Přišlo zřejmě totální prozření a pochopení té hudby?
Ano. Dnes odpoledne chvilku před naším rozhovorem jsem si chtěl osvěžit, jaký program budu přesně v Praze hrát, protože v těchto dnech jsem naplno ponořen v Ravelovi a Mozartovi, jež momentálně nahrávám ve studiu. Tak jsem si sedl ke klavíru s tím, že si osvěžím Debussyho Dětský koutek. Začal jsem hrát Pasáčka a znovu mne přemohlo silné dojetí. Skoro jsem se u klavíru rozbrečel. Ta hudba mne strašně dojímá, dotýká se něčeho silného a hlubokého ve mně. Přitom mne fascinuje Debussyho úspornost výrazových prostředků. On napíše dva akordy a tři noty tak, že ve výsledku vytvoří kouzelnou poetickou atmosféru monumentální síly.
Jak byste porovnal Debussyho s Ravelem, jeho impresionistickým kolegou?
Často je stavím do vzájemné opozice. Ravel je jako magická zahrada. Poslechněte si například Mou matku husu, a hlavně konec té skladby. V tom díle je celý Ravelův svět. Nostalgie nad ztraceným dětstvím, strach ze smrti a z toho, co bude po ní, tohle všechno je právě Ravel. Oproti tomu Debussy vyjadřuje kosmos. Jeho hudba je kosmická. Ravel je o malých, intimních věcech, kdežto Debussy vyjadřuje vesmír. Obrovský
paradox je v tom, že Ravel maluje rozmáchlými pohyby a velkými štětci na majestátní ploše. Kdežto Debussy maluje velice úsporně miniaturním štětcem. Jeho fráze mají jen vzácně víc než dva takty. Použije jen naprosté minimum prostředků, aby vytvořil sílu nadzemské velikosti, kterou emočně téměř nemůžeme unést. Ravel dělá přesný opak a vytváří komplikované a velkolepé fresky jako například v La Valse nebo
v Boleru.
Z mého pohledu Ravel zůstává klasikem v oblasti formy. Jeho skladby jsou strukturovány tradičním způsobem, kdežto u Debussyho nikdy nevím, kde a co přesně začíná či zda to už skončilo a co bude následovat. Je to mnohem nepředvídatelnější.
Přesně tak to je! Ravel je absolutní klasik! Sám sebe označil za odpůrce polytonality, což není tak úplně pravda, protože se u něj najdou dva tři flagrantní příklady polytonální hudby. Nicméně odhlédneme-li od těchto dvou či tří výjimek, používal Ravel jen ty nejklasičtější postupy a vztahy po stránce formální i melodické. Jeho melodie jsou takové barevné a kořeněné. U Debussyho není klasické vůbec nic. Ani forma, ani melodie, ani další hudební prostředky. Ravelovy melodie si můžeme zazpívat, což je však u Debussyho prakticky vyloučeno. Jeho melodie jsou úžasné, ale natolik specifické, že si je nezazpíváme.
Před třemi týdny jsem v New Yorku hrál na koncertě mou vlastní transkripci Debussyho baletu Hry (Jeux). Znám to zpaměti. Když si však chci najít nějaké konkrétní místo, musím vždy složitě hledat v partituře. Nikdy nedokážu přesně říct, kde to místo je. Přitom to hraji zpaměti víc než dvacet let! Ravel a Debussy jsou oba úžasní, ale diametrálně odlišní.
Program pražského koncertu doplníte Schumannem a Stockhausenem…
Stockhausenův Klavierstück IX je z mého pohledu jedním z nejzásadnějších klavírních děl 20. století. Jeho zacházení s rezonancemi, jeho objevné zkoumání nových zvukových možností, to vše je jednoduše fantastické! Konkrétně v tomhle kusu vnímám silnou inspiraci elektroakustickou hudbou, obzvláště při práci s fenoménem rezonance nebo s efektem koláže. Měl jsem to štěstí, že jsem na tomto kusu mohl pracovat se Stockhausenem osobně, když měl na Pařížské konzervatoři masterclass. Podle mě se Stockhausen velmi hodí vedle Schumanna. Zdá se to paradoxní, ale Stockhausen má v sobě romantickou a fantaskní dimenzi. Nalézám v něm něco bytostně lyrického. Stockhausen zároveň ladí i s Debussym, protože Debussy miloval Schumanna, inspiroval se jím, a také vydal jeho dílo v nakladatelství Durand. Debussy dokonce absolvoval na konzervatoři s interpretací Schumannovy klavírní sonáty. Byl to totiž na rozdíl od Ravela vynikající klavírista. Můj program se točí kolem Debussyho, takže jsem to vystavěl generačně. Zařadil jsem Schumanna, kterého Debussy obdivoval, a poté Stockhausena, který na to navazuje ob generaci po epoše Bartóka a Prokofjeva.
Celý rozhovor si přečtete v časopise Harmonie 10/2024
