Jak Dudy a dudácká muzika 1909 Etnologického ústavu Akademie věd, tak i Proměny v čase: Tradiční lidová hudba na Moravě ve 20. století brněnského labelu Gnosis byly připraveny předními odborníky s mimořádnou péčí, která ovšem také způsobila, že loňské vročení je v obou případech spíše symbolické – řadovým posluchačům se obě alba dostávají do rukou teprve nyní. Srovnávat oba luxusně vypravené tituly nemá cenu, každý z nich obsahuje poněkud jiný materiál, je koncipován odlišným způsobem a konečně sleduje i jiné cíle. Zájemce o tradiční hudbu ale nebude v tomto případě postaven před nikterak dlouhé rozhodování, protože při dosavadní téměř naprosté absenci jakýchkoliv tuzemských nahrávek tohoto charakteru lze vzít bez obav oba tituly se zavřenýma očima.
Zdá se, že vlna zveřejňování zvukových archivů s konečnou platností dorazila i k nám, což nelze než vítat a pokud možno také všemožně podporovat (je totiž zcela zřejmé, že v této oblasti nejlépe fungují nikoliv billboardy, ale – v souladu s charakterem těchto nahrávek – především prostá 'orální reklama', takříkajíc od ucha k uchu). Především však budeme sledovat, kdy, kde a v jaké podobě se setkáme – jako tomu obvykle bylo jinde ve světě – s první ozvěnou těchto unikátních nahrávek, tedy do jaké míry ovlivní třeba aktuální folklorní, popřípadě folkovou či worldmuzikální scénu.Po dvaceti a ještě dvaceti letech
Obě novinky přinášejí materiál, který byl odedávna považován za prakticky nepoužitelný pro širší zveřejnění. V tomto směru ale došlo v poslední době k zásadním změnám, nejen díky novým technologiím, umožňujícím probudit k životu i velmi problematické záznamy, ale také ve zřetelném nárůstu posluchačské obce, která postupně výrazně přerostla rámec užších odborných kruhů a která by – vyškolena poslechem podobných nahrávek venkovského blues, cajunské hudby, klezmeru či rembetiky – již neměla mít s poslechem archaických snímků žádné velké problémy.
S alespoň zlomkem těchto historických nahrávek (či s nahrávkami se jim nějakým způsobem blížícími, popřípadě je suplujícími) jsme se mohli naposledy setkat před rovnými čtyřiceti lety, a to na českém a moravském dílu supraphonské Antologie autentických forem československého hudebního folklóru a také ještě na singlu přiloženém ke knize Jaroslava Markla Dudy a dudáci , vydané tehdy českobudějovickým Krajským nakladatelstvím. Stejně jako nový disk i tato vinylová antologie tehdy přinášela nahrávky Jožky Országa Vraneckého (jehož hra na kobzu se navíc v téže době objevila na albu Lidové hudební nástroje ), nechyběl zde mužský sbor Kosí Jano, kosí trávu z Hrubé Vrbky, zpěv Martina Holého a Martina Hrbáče staršího, Kubíkova i Ňorkova kapela, muziky z Kopanic, od Břeclavi, Kyjova a Strážnice, a také hrčavské trio s gajdami Pavla Zogaty – s tím vším se nyní setkáváme po letech znovu.
České album supraphonské antologie tvořilo mimo jiné dvanáct rekonstrukcí tradiční dudácké muziky, jak ji zachytil v roce 1893 Ludvík Kuba, pět nahrávek firmy Pathé z roku 1929 a také nahrávka Hulána z repertoáru blatského dudáka Františka Kopšíka, ovšem v interpretaci Zdeňka Bláhy. Závěr českého dílu pak tvořila Havrdova skřipácká muzika z Velkého Beranova (ta byla také v roce 1976 zařazena na Antologii jihočeské lidové hudby a dalším nahrávkám této hudby byla v později věnována i jedna z gramofonových desek strážnického ústavu). Jediný snímek hry legendárního dudáka Kopšíka, Dudáckou polku , tehdy přinesl dnes již víceméně raritní singl z publikace Dudy a dudáci , který byl ještě doplněný čtyřmi kopšíkovskými kousky opět v podání Zdeňka Bláhy a několika ukázkami lidového zpěvu z Jižních Čech.
Tolik je třeba úvodem říci, aby byl dostatečně zřejmý zcela zásadní význam obou novinek, jak moravského titulu, završujícího dosavadní aktivity vydavatelství G-music, ale především českého alba dudáckého, které naopak naznačuje, že nás ze strany Etnologického ústavu mohou čekat ještě mnohá překvapení. Album je slibně označeno podtitulem Nejstarší zvukové záznamy lidové hudby v Čechách I (!) a lze se tedy snad těšit přinejmenším na nějaké to 'vol. II'. Je vcelku zřejmé, že o jeho náplň netřeba mít starost.
Dyndácký booster
Na průkopnické janáčkovské album bylo tedy navázáno tím nejlepším možným způsobem a oba nové tituly jsou vším jiným než promarněnou šancí. Ve shromážděném zvukovém materiálu, fundovaných průvodních textech Jiřího Plocka, Lucie Uhlíkové, Marty Toncrové, Jaromíra Nečase a Jana Rokyty, v případě českého titulu pak Lubomíra Tyllnera a Tomáše Spurného, a také v zajímavé ikonografické složce se s úspěchem podařilo překonat všechny 'švandovské' a 'vínečkové' stereotypy a představit tradiční hudbu českých zemí v mimořádně atraktivním světle.
Příkladem mohou být skřipkaři (též skřipáci či dyndáci) z Jihlavska: tato vpravdě českomoravská hudba představuje velmi žádoucí alternativu k všeobecně zažitému, poněkud jednorozměrnému obrazu jak české 'dudácké', tak i moravské 'cimbálové' hudby. Oproti minulým antologiím došlo mimochodem k „stěhování“ skřipáků z Čech na Moravu. Jak již bylo výše uvedeno, v minulosti figurovala tato hudba na antologiích české, resp. jihočeské lidové hudby, a nyní se s ní setkáváme na albu jednoznačně moravském.
Tato otázka, navíc komplikovaná už v repertoáru patrnými souvislostmi s kulturou německého etnika v jihlavském jazykovém ostrově, zde ale nehraje roli, stejně jako často diskutované rozpory ohledně stáří skřipek: podstatné je, že se skřipkařský stringbandový sound opět připomenul, protože nesporně bude – alespoň pro ty, kdo se s ním dosud nesetkali – kromobyčejně milým překvapením. Doslova skřípavý šepot rustikálního typu houslí je v této českomoravské old time music podložen drnčivými tóny basy, držené na klíně hráče, které jsou zabarveny použitím pozoruhodného mechanického zařízení – šroubu vedeném skrz struník proti kusu plechu na svrchní desce korpusu. Tato folklórní obdoba boosterových 'krabiček' i tuzemská varianta chřestidel zabarvujících tón afrických nástrojů, znějí dnešnímu posluchači docela samozřejmě.
Od Hrčavy po Horácko
Moravský titul je neobyčejně user friendly : střídají se zde nahrávky různého stáří a tím pochopitelně i různé zvukové kvality, sólové zpěvy jsou vyvažovány instrumentálními snímky, navíc vše ve dvojitém geografickém rozmachu od Hrčavy na Horňácko a od Jihlavy k Břeclavi, který sám o sobě zaručuje patřičnou zvukovou pestrost. Ve srovnání s minulými antologiemi a koneckonců i s veškerovu ostatní hudebněfolklórní produkcí nám vrací potřebnou rovnováhu: pokrývá výrazně širší oblast, než bývá zvykem, prezentuje širší instrumentář a představuje nejen třeba heligonkáře z Kopanic, ale také znamenitý štrajch, tedy smíšenou sestavu, o níž se občas píše, ale prakticky není možnost ji někde slyšet. V obou těchto případech by ovšem bylo nanejvýš žádoucí samostatné album. Poněkud problematičtěji znějí hanácké nahrávky, nicméně ani tato oblast se dosud netěšila přespřílišnému zájmu vydavatelů (pamatuji se na jediné album), proto buďme vděčni za to, že se pro ni zde našlo místo.
Druhý moravský disk ovšem není pokračováním prvního: editor se vyhnul zařazení veškerých folkových a WM projektů, které by se zde nabízely jako logické pokračování, a uváženě vedl dramaturgickou osu druhého disku kolmo na koncepční linii disku prvního, tedy napříč současnou folklórní scénou. Zde je třeba ocenit, že i v případě již trochu obehraných jmen se podařiloje prezentovat vždy v nějaké méně obvyklé podobě. K nejpozoruhodnějším patří ovšem momenty, spojující obě alba, např. dvojí nahrávka písně Vydala máti .
Tento disk má navíc sloužit (spolu s pozoruhodnou souběžně vydanou Folklórní mapou Moravy ) nejen jako průvodce hudebními regiony (jsou zde Lašsko, Valašsko, Luhačovské Zálesí, Uherskobrodsko a Kopanice, Horňácko, Horácko, Brněnsko, Haná, Uherskohradišťsko, Kyjovsko, Hanácké Slovácko, Strážnicko a Podluží), ale neskrývaně také jako nabídkový katalog těch několika málo nadšených vydavatelů, kteří v posledních letech dokázali vytvořit velmi solidní základ současné moravské folklórní diskografie: závěrečný výběrový(!) soupis v bookletu uvádí přes osmdesát titulů. Bohužel to, na co by posluchač Proměn v čase s chutí navázal – tedy nejstarší archivní vrstvy, méně obvyklá instrumentální obsazení či profily lidových zpěváků bez doprovodu – mezi nimi citelně chybí. Významným počinem v tomto směru bylo nedávné gajdošské album vydavatelství Písnička.
Jestliže editor Jiří Plocek píše v úvodu až zbytečně omluvným tónem, že nahrávky starší vesnické vrstvy jsou na CD zdůrazněny mimo jiné i proto, že 'v nejbližší budoucnosti se stěží najde větší prostor pro jejich prezentaci ', pak ve skutečnosti právě relativně nízký podíl těchto nahrávek je snad jediným nedostatkem skvělého dvojalba. Není to přitom ani tak otázka samotného stáří nahrávky, ale vždy pouze její autentičnosti: syrová nahrávka manželů Šopíkových z Vyškovce z roku 1974 kupříkladu nepochybně představuje zvuk, na jaký jsou dnes posluchači připravenější než třeba na o dvacet let starší nahrávky cimbálových muzik.
Hvězda národopisné výstavy
V tomto směru nemá cenu oba tituly srovnávat: možnosti statečného one man labelu a významné národní instituce jsou při všech obtížích, s nimiž se v obou případech vydavatelé museli potýkat, přece jen odlišné. Český titul proto není ohledně náročnosti na posluchačovo ucho nikterak zdrženlivý: obsahuje bezmála padesát stařičkých tracků pečlivě vyhýčkaných z původních voskových válečků techniky vídeňského Phonogrammarchivu, které pro drtivou většinu hudební veřejnosti přinášejí vysloveně šokující informaci, zásadním způsobem měnící běžné představy o skutečném soundu tradiční české lidové hudby.
Na nahrávkách, které v roce 1909 pořídil Otakar Zich na popud Otakara Hostinského reprezentuje František Kopšík , zvaný Roček, muziku soběslavských Blat, zatímco anonymní trio zastupuje v typické sestavě 'malé selské muziky', tedy dud, houslí a klarinetu region Chodska na jihozápadě Čech. Výsledky experimentu ovšem nebyly kupodivu ve své době považovány za přílišný úspěch a sám Kopšík, ostřílený informátor hned několika sběratelů lidových písní, prý vzpomínal na celou záležitost jen jako na špatný vtip.
My si ale díky těmto nahrávkám můžeme udělat neobyčejně přesnou představu, jaká muzika zněla v roce 1891 na jubilejní a o čtyři roky později na národopisné výstavě: zde totiž hrálo chodské trio zřejmě velmi blízké tomu, které zachytil Zich, a pokud jde o Františka Kopšíka, ten se obou výstav – a ještě celé řady menších podobných akcí té doby – osobně zúčastnil, a to s nesporným úspěchem.
A lze také po letech srovnat Bláhovu interpretaci Kopšíkovy hudby ze šedesátých let, mistrně hranou na dnes u nás zdaleka nejrozšířenější typ dmychacích dud, s pružným, nesrovnatelně přírodnějším soundem menších Kopšíkových 'foukacích' dud, na které tehdy zřejmě hrála značná část českých dudáků, a taktéž lze konfrontovat poněkud dechovkářský styl mnohých dnešních 'malých selských muzik' se štěbetavým zvukem neznámého – bohužel zřejmě i co se lokality týče – chodského tria, zaznamenaného spolu s několika nahrávkami zpěvu ve druhé části alba.
Aniž budeme věc hlouběji hodnotit, je zřejmé, že během necelého století v rukou revivalistů doznal zvukový obraz české lidové hudby zcela radikálních změn, a byl proto nejvyšší čas uvést věci opět trochu na pravou míru. Jsou-li Proměny v čase přesvědčivě pozitivní zprávou o utěšeném stavu žijích hudebních tradic ve východní části naší země, pak Dudy a dudácká muzika 1909 jsou zprávou ještě lepší – bez takového alba bychom totiž již zanedlouho podlehli dojmu, že tady v Čechách existovaly lidové písničky odedávna víceméně jen na papíře školních zpěvníků.
