S londýnským Symfonickým orchestrem BBC přijíždí v závěru letošního Pražského jara na přelomu května a června do Čech jeho šéfdirigent Jiří Bělohlávek, dvaašedesátiletý umělec pohybující se v posledních letech s definitivní platností na nejvyšších příčkách mezinárodní kulturní a hudební výměny.
Nadále střídá operní a symfonickou hudbu. S Berlínskými filharmoniky opakuje ve Francii Smetanovu Mou vlast, se svým tělesem se v Londýně v létě objeví na festivalu Proms. Na podzim uvede v Paříži Prodanou nevěstu a v Madridu Káťu Kabanovou, napřesrok v New Yorku Evžena Oněgina a Rusalku. A letos v září se lze těšit v jeho podání v Praze na Mahlerovu Sedmou symfonii – na den přesně sto let po její tamní světové premiéře.
V rozhovoru poskytnutém HARMONII bezprostředně před začátkem pražského festivalu, v době, kdy se chystal na londýnské zkoušky Sukova Asraela pro nadcházející koncerty, dává Jiří Bělohlávek nahlédnout do svého světa tvořeného cestami po světě, nádhernými úkoly, prací – a vytouženými vzácnými chvílemi doma v Praze. S odstupem se také otevřeně zamýšlí nad třemi etapami svého působení v Čechách mezi polovinou 70. let a prvními roky nového tisíciletí – nad postupným zráním při šéfování orchestru FOK, České filharmonii a Pražské komorní filharmonii. V návaznosti na to nynější úkoly a možnosti v čele vynikajícího britského tělesa i prestižní nabídky k hostování nahlíží z pozice dosažené vyrovnanosti a maximální možné umělecké dokonalosti, s potěšením.
Čím letos v červenci otevřete festival BBC Proms?
První večer londýnského festivalu si vždycky klade za cíl přinést nějakou neobvyklost a zasáhnout široký vzorek publika. Letos zahájíme Straussovou Slavnostní ouverturou, která se svou zvukovou opulentností v obrovité Royal Albert Hall výtečně uplatní. V závěru se k bohatému zvuku Straussova orchestru přidá ještě soubor trubek, v našem případě to bude zdvojené obsazení dvanácti trumpet. Kromě této skladby zazní také Franckovy Symfonické variace se sólistou Jean-Yvesem Thibaudetem a Skrjabinova Poeme d‘extase.
Loni jste jako nový šéf orchestru BBC získal s tímto jedinečným festivalem značnou zkušenost. Jak na ni zpětně vzpomínáte?
Máte jistě na mysli zejména mé první vystoupení na závěrečném koncertu Last Night of the Proms… Nakonec po všech znervózňujících dotazech a jistě dobře míněných radách, které mne pronásledovaly celé tři měsíce, jsem si užíval tuto kultovní příležitost s velkým gustem. Umíte si představit sám sebe, jak v auditoriu máváte českou vlajkou…? Jistě, proč ne? Dokonce tam jedna – byť s obráceným pořadím barev – mezi „prommers“ vlála!
Jste se svým orchestrem spokojen?
Vážím si ohromného vztahu, který se za léta spolupráce mezi námi vyvinul, utužil a vyzrál. Pro mne úloha šéfování ansámblu znamená ustavičnou snahu o jeho zdokonalení a tudíž i trvalý tlak na jeho členy a na všechny spolupracovníky kolem. A považuji za úžasnou devízu, že tento můj jemný, ale nepřestávající tlak moji hudebníci nevnímají jako obtěžující prvek našeho soužití, ale přijímají jej tak, jak je míněn: jako investici mých schopností do společného díla.
Vracíte se teď do Londýna tak trochu jako domů?
Ano, vedle milované Prahy je Londýn mým druhým domovem.
A učíte se něco od Britů?
Samozřejmě – řekl bych, že je to především jejich neochvějná solidnost, která mi velmi imponuje.
Natočil jste na CD nový komplet Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy. Plánujete nějaké jiné nahrávky?
Jednou z výhod mého angažmá v BBCSO je skutečnost, že všechno, co hrajeme veřejně na koncertech, se současně také nahrává. Takže moje umělecká činnost posledních let je dokonale zdokumentována.
Které vlastnosti jsou nezbytné a ideální, aby to měl dirigent pracovně a společensky snadnější?
Myslím, že kromě všech profesionálních požadavků – a sám jejich pouhý výčet by mohl být samostatnou studií – je nezbytné, aby dirigent měl značnou dávku empatie. Pro mne je neoddělitelnou součástí všech uměleckých úvah také hledisko jednotlivého instrumentalisty, jednoho každého mého kolegy orchestrálního hudebníka. Snažím se ze všech sil prožívat dění na pódiu jako jeden z nich a ten fakt, že do značné míry určuji, jakým směrem se naše usilování bude ubírat, vnímám jako dar navíc, jako vklad důvěry v mé schopnosti tuto roli naplnit.
Dá se pracovat i bez oněch vlastností?
Určitě ano, ale bez vztahu, o němž hovořím, by to pro mne už nebyl ten posvěcený zážitek.
Dokážete si vybavit sama sebe z odstupu na dirigentském stupínku? Nebo je to taková samozřejmost, že takhle nikdy neuvažujete.
Vnímám, někdy více, jindy méně, vnější okolnosti koncertních vystoupení při vstupu na pódium nebo při děkování se. Jakmile začneme muzicírovat, jsem však v totální koncentraci a jakákoliv myšlenka tohoto ražení mi do vědomí nepronikne.
Jste mimochodem extrovert?
Považuji se za introverta, ale moje profese samozřejmě vyžaduje notnou dávku extrovertnosti, kterou jsem se naučil uvolňovat.
K čemu a kam teď směřujete?
Obecněji řečeno mířím k vyrovnanosti vlastních uměleckých úkolů. Odjakživa bylo mým cílem obsáhnout repertoárově – byť samozřejmě ve výběru – jak sféru symfonickou, tak i operní. Nyní mám příležitost oba žánry pěstovat na nejvyšší možné úrovni jakožto host největších operních domů i proslulých světových orchestrů.
V roce 2011 máte připravit Smetanovu Mou vlast pro zahájení Pražského jara bezprecedentně s orchestrem studentů k dvoustému výročí Pražské konzervatoře. Právě k Mé vlasti se ovšem v této sezoně vracíte na různých místech, mimo jiné v Berlíně a v Lipsku. Co mají tyto zahraniční úkoly společného?
Smetanovu skvostnou hudbu a moji vášnivou touhu ji zprostředkovat ne-českým posluchačům tak silně, aby jí mohli porozumět a ocenit ji.
A co konkrétního vás v umělecké rovině očekává v příštích letech – takového, o čem intezivně uvažujete, na co se těšíte…?
V letošní sezoně Proms se moc těším na koncertní uvedení Janáčkovy opery Osud a na Verdiho Requiem. Na podzim se chystám k nastudování Prodané nevěsty v Pařížské opeře v Palais Garnier a na Káťu Kabanovou v Madridu. Po Novém roce se vrátím skoro na tři měsíce do New Yorku do Metropolitní opery – tam budu řídit Evžena Oněgina a Rusalku. Rusalku také uvedeme za rok v létě v Glyndebourne. S BBC Symphony Orchestra budeme hostovat v Německu a ve Španělsku, s Berlínskými filharmoniky zopakujeme Mou vlast na Festivalu v Aix en Provence. A u nás doma mám před sebou olbřímí úkol uvedení Mahlerovy Sedmé symfonie k výročí její premiéry, kterou v Praze dirigoval před sto lety sám Gustav Mahler. V replice onoho koncertu provedu s Českou filharmonií tento obrovitý opus přesně v den jubilea, letos 19. září.
Existuje něco, čeho se obáváte?
Obávám se vždy znovu a znovu prvních kontaktů s ansámblem při zahajování nového projektu. A nezáleží na tom, je-li to ansámbl mně důvěrně známý, či nikoliv. Ten napjatý moment počátku je vždycky nejriskantnější. Vím dobře, jak málo stačí k narušení té jemné tkaniny vztahových vláken, která se počnou odvíjet od první vteřiny pracovního kontaktu. Stačí jedna přehnaně emotivní reakce na chybu, byť třeba tisíckrát oprávněná, a může se mnohé pokazit. My hudebníci jsme hypersenzitivní – a musíme takoví být! – ale je třeba s tím počítat…
Co je ve vašich vzpomínkách nejsilnějšího pro éru u Pražských symfoniků, pro roky v České filharmonii a pro léta s Pražskou komorní filharmonií?
Každé z těch období pro mne znamenalo velikou výzvu – v orchestru FOK to byla moje prvá šéfovská pozice, o niž jsem velmi stál. Proto jsem odmítl původně mi nabízenou funkci druhého dirigenta, jakéhosi „čekatele“ s výhledem na pozdější jmenování, a trval jsem na tom, že jedině v první pozici mohu realizovat výrazný umělecký posun orchestru, který se ode mne očekával. Ovšemže to tehdy v roce 1976 byl od mladíka nevybaveného v té době potřebným politickým zázemím dost riskantní krok, ale byl jsem přesvědčen o jeho správnosti. Měl jsem štěstí, že jsem o něm přesvědčil tehdejšího ředitele FOK Ladislava Šípa, který mne odvážně zaštítil… a vyhrál jsem. Těch třináct sezon, které jsem FOK vedl, nebyla vůbec lehká zkušenost, ale znamenala pro mne moc důležitou etapu uměleckého jinošství a zrání.
Jak to bylo ve filharmonii, kterou jste opustil, když si část hráčů prosadila místo vás Gerda Albrechta?
Když jsem v roce 1990 – po devíti letech paralelního působení v České filharmonii po boku Václava Neumanna jako jeho druhý dirigent – přešel do jejího čela, byla to opět velká výzva. Byl jsem již vybaven značnou zkušeností a hodlal ji zužitkovat ve prospěch kvality tělesa. Vrhnul jsem se tenkrát do práce jako drak na všech úsecích, v oblasti umělecké, dramaturgické, organizační i manažerské. Dík nahrávací smlouvě s anglickou firmou Chandos vzniklo v krátké době půldruhého roku či dvou let šestnáct nahrávek, vedle dalších projektů se Supraphonem, které dokumentují toto období. Byla to doba mé první zralosti, mocného rozmachu i velkých zkoušek. Měl jsem těleso s nejvyšším kreditem a mezinárodní slávou, jemuž jsem přispíval svojí kvalitou, která byla obecně chápána jako přínos, nicméně jsem měl řadu odpůrců svého pracovního stylu a k tomu nejen zcela nespolupracující, nýbrž dokonce nepřátelský management. Skutečnost, že jsem se po necelých dvou letech rozhodl rezignovat, byla chápána jako prohra a já sám ji také tak vnímal. Ale pouze do doby, než mne potkala další osudová příležitost – nabídka k založení Pražské komorní filharmonie. Ta vznikla zpočátku pod ochranou armády a i když se později musela osamostatnit, brzy začala panovat – a trvá – obecná shoda, že se podařila jedinečná věc.
Tušil jste to tehdy?
To byl skutečně dar z nebe – možnost vytvořit od samého základu těleso, které nebude vázáno a tísněno ekonomickými tlaky, těleso, které dostalo do vínku vlastně téměř ideální podmínky a které bude pracovat v mém idealistickém duchu. Už výběrová řízení dávala tušit, jaká se zde shromažďuje umělecká potence a jak jedinečná šance se otevírá. Samozřejmě próza života touto idylou zamíchala již po půlroce, kdy všechny dané sliby a závazky byly bezostyšně zpochybněny a zrušeny – to byla velká zkouška vnitřní soudržnosti, ale v té době jsme již měli mladý ansámbl, který od svých prvních krůčků směřoval jednoznačně k nejvyšším cílům. Nikdo už nebyl ochoten se jich najednou vzdát. Vznikla obecně prospěšná společnost a začalo trvalé a namáhavé úsilí o zajištění nerušené umělecké práce. Budování a umělecká výchova PKF byla mojí největší radostí a čistou potěchou. Vytvořili jsme si úžasně přátelské prostředí, které harmonovalo se společným usilováním o nejjemnější doteky s Hudbou. Vnější úspěch ansámblu jsme se naučili vnímat jako závazek a pobídku na cestu dál, k poznání. Jsem šťastný, když se za tímto obdobím svého uměleckého života ohlédnu, a jsem nadšen a dojat, že mohu sledovat, jak zaseté sémě roste a sílí i po mém ukončení aktivní pravidelné spolupráce.
Jak mnoho jste spolutvůrcem své životní umělecké dráhy vy sám? Berete příležitosti, jak přicházejí, jakoby fatálně a pouze na ně reagujete?
Naprosto ne! Nabídky, které dostávám, velmi pečlivě prosévám sítem úvah vlastních, ale i v diskusi se svým manažerem. Mnoho krásných projektů a pozvání se zrodilo z našich dlouhodobých strategických plánů – některé jsme pěstili i řadu let! Velmi zásadním způsobem ovlivňuji výběr i množství přijatých úkolů, leží mi na srdci zejména správný poměr mezi symfonickou a operní aktivitou.
Bojujete, když se snažíte prosadit „svého“ autora?
To je hodně proměnlivé případ od případu. Někdy se můj návrh ujme ihned a bez překážek, jindy musím přesvědčovat velmi úporně – a někdy také bezúspěšně… Velikou radost mám, když některý z těžce se prosazujících projektů docílí mimořádného ohlasu. Naposled jsme to zažili v prosinci minulého roku s Ivanem Ženatým při uvádění Foersterových houslových koncertů v Londýně: proces poznávání a přijetí skladeb nebyl lehký, ale zapálený vklad sólistův nakonec přesvědčil jak hudebníky v orchestru, tak následně i obecenstvo.
Je snadnější přesvědčit orchestr o zařazení Sukova Asraela, Fresek Pierra della Francesca od Martinů, nebo soudobé kompozice?
Orchestr o zařazení skladby nepřesvědčuji! Své spolupracovníky musím přesvědčit o kvalitě skladby, a to spíše nežli slovy svým uchopením, svojí interpretací. Je asi celkem lhostejné, jestli je zaujme umná skladatelská dovednost, nebo zda zareagují na základě spontánního vnímání celku – hráče musí skladba především „chytnout“, hudebníci se musí s poselstvím kompozice ztotožnit, bez tohoto propojení by byl jejich výkon matný a účinek a dopad na posluchače problematický, omezený. Ale vaše otázka má ještě jiný rozměr – přijímání a akceptování nového, neznámého hudebního jazyka publikem. Mám dojem, že způsob, jímž jsme schopni novou skladbu prezentovat, může zásadním způsobem ovlivnit její přijetí. Suk a Martinů jsou dnes již ověřené a uznávané kvality, u nové hudby současné narazíme někdy na obavy či nedůvěru, ale někdy naopak na živou zvídavost či zvědavost, a tam jsou potom dveře otevřené.
Můžete podobně ovlivňovat výběr v případě spolupráce s divadly?
Už z povahy věci vyplývá, že v opeře je ještě mnohem obtížnější prosadit neznámý kus do repertoáru – nová inscenace znamená vždycky velikou investici energie, času, peněz. A ve hře je mnoho aspektů, uměleckých i mimouměleckých.
Jsou koncert a opera natolik rozdílnými světy?
Myslím si, že opravdu ten zásadní rozdíl existuje a tkví v ještě větší komplexnosti a komplikovanosti operního dirigování, ovšem dirigentova úloha je v obou situacích stejná: být nesmlouvavým hledačem co nejdokonalejšího technicko-profesionálního ztvárnění při přípravě a inspirovanou a inspirující osobností při vlastním uměleckém aktu.
Provází hostování u různých těles pocit podobný střídání různě pohodlných postelí v hotelech, nebo je dojem z kontaktu s orchestrem a ze znějící hudby vždy stejný?
Ani jedno, ani druhé! Je to vždycky napínavé dobrodružství zahájení nové spolupráce. Je vzrušivé vracet se ke známým tělesům, s nimiž jsem již mnohokrát pracoval, a přinášet jim třeba neznámé skladby, ale právě tak silný vjem může být při interpretaci notoricky známého repertoáru, na který si „posvítíme“ z jiného úhlu pohledu.
Z jaké části je dirigentovo gesto výrazem nahodilosti, chvilkové inspirace?
Myslím si, že celý dirigentův gestický projev by měl být podřízen hudebnímu záměru – a ten ovšem obsahuje, nebo by měl obsahovat, obě roviny: dokonalé racionální zvládnutí materie a svobodou naplněnou a inspirovanou přítomnost tvůrčího vytržení. Slovo „nahodilost“ má pro mne přídech pejorativní, a tak bych pro onu druhou kvalitu raději použil pojem „improvizace“. Jestliže je všechno dokonale připraveno a tak zvládnuto, že je možno při vlastním výkonu použít improvizaci, pak máme šanci se dotknout tvůrčího zázraku.
Adept dirigování se mimo jiné učí některé manuální idiomy. Zůstávají pak přítomny v praxi?
Termín „manuální idiom“ chápeme zpravidla v obecné rovině jako určitý soubor gest kodifikovaný základními pravidly dirigentské komunikace, ale dovedu si představit i vysvětlení toho pojmu jako typu gestiky vážící se úzce k jednomu konkrétnímu dirigentovi, tedy jakýsi dirigentský rukopis. Ten si vytváří každý umělec dlouhodobým procesem svého praktického působení a je to záležitost vysoce individuální.
Jakým způsobem korigujete své emoce na stupínku?
Žádným. Moje emoce jsou integrální součástí mého projevu a jestliže předstupuji před posluchače, jsem připraven a odhodlán se mu odhalit a dát všanc.
Věříte, že se v dirigentově projevu hodně zrcadlí jeho lidský profil?
Nevěřím, vím to!
Jaké mimochodem používáte taktovky? Je to spotřební předmět, nebo něco víc?
Nemám k taktovce vztah jako k fetiši, ale dobře vyvážená taktovka je právě tak potřebná jako kterémukoliv jinému řemeslníkovi výborné nářadí.
Začínal jste kdysi, v době studií, jako violoncellista. Kdy jste vlastně naposledy na cello hrál?
Někdy před pěti lety, doma, s mojí ženou a dcerou Marií, jsme se pokusili o nějaké trio, ale asi po půlhodině jsme konstatovali, že aby to mělo cenu, musíme všichni trochu cvičit a pak se sejdeme… nu – a dosud nebyl stanoven termín další zkoušky…
Nechybí vám to?
Myslím, že až mi to začne opravdu chybět, tak s tím něco udělám.
A co vám chybívá při křižování světa nejčastěji a nejvíc?
Spočinutí doma a se svými.
