Narodil se ve Frýdku-Místku, dětství a mládí prožil v Litomyšli, studia absolvoval v Kroměříži a Brně. Díky postupu do finále v soutěži Donatella Flick Competition dirigoval London Symphony Orchestra, páté místo v soutěži v Debrecínu mu zas přineslo zajímavá hostování. K dirigentům, které uctívá, patří Claudio Abbado a Carlos Kleiber, blízký mu je i Paavo Järvi. Dne 21. května absolvoval Jiří Habart svůj pražskojarní debut v Rudolfinu s orchestrem Prague Phiharmonia.
Na housle jste údajně začal hrát až ve dvanácti letech. Není to pozdě?
Odjakživa jsem k muzice velmi tíhnul, ale jelikož nepocházím z hudební rodiny, tak mi nikdo nechtěl věřit, že vášeň pro housle je vážná věc. Nejprve jsem si sehnal starý nástroj osousedů a učil se sám, poté mě učila jedna moje známá a tak to šlo dále, až mi doma řekli, tak si na tu „zušku“ běž. A protože jsem byl v šesté třídě a nic kromě hudby mě nebavilo a upřímně ani moc nešlo, věděl jsem, že musím urychleně ona houslová léta dohnat. Cvičil jsem dobrovolně několik hodin denně a podařilo se mi nejen dostat na konzervatoř do Kroměříže, ale umístit se i v celostátním kole soutěže základních uměleckých škol. Kroměřížská konzervatoř je úžasná škola v nádherném městě a jsem velmi rád za ta léta dospívání strávená zrovna tam.
Na konzervatoři jste studoval hru na housle, nebo dirigování? Kdy přišel ten zlom, že se z houslisty Jiřího Habarta stal dirigent?
Vystudoval jsem klasické housle u vynikajícího pedagoga Karla Janečka, jehož dědeček založil motorky JAWA. Patřil jsem k jeho posledním absolventům a dal mi nejen skvělou výbavu houslové techniky, kterou zdědil od svého pedagoga Josefa Muziky a ten zase přímo od Otakara Ševčíka, ale i životní moudra, rady a úžasné vzpomínky. Byl mi velmi drahý a dodnes na něj s láskou a úctou vzpomínám. Když jsem se mu před maturitou zmínil, že mě to táhne spíše k dirigování, čekal jsem, že zbrunátní hněvem. Ale on mě naopak podpořil, ihned zvedl telefon a zavolal svému příteli, dirigentu Radomilu Eliškovi. A jak bylo jeho zvykem, vzápětí mu nakázal: „Musíš toho kluka naučit dirigovat!“ Tak jsem se vydal do Prahy na hodinu. S dirigováním jsem si potom pohrával v soukromých lekcích, protože na konzervatoři se tento obor nevyučoval. To, že se tomuto řemeslu chci věnovat, jsem cítil už mnohem dříve, ale chtěl jsem poctivě dodělat housle. Dnes jsem tomu rád, dodnes z nich čerpám a občas si na ně zahraji.
Další léta jste strávil na Janáčkově akademii múzických umění v Brně pod vedením dirigentů Jakuba Kleckera, Tomáše Hanuse a sbormistryně Blanky Juhaňákové. Inspiroval vás někdo výrazněji?
I když jsem ze začátku zvažoval, jestli jít na HAMU do Prahy, nakonec jsem se rozhodl přihlásit do Brna a nelituji toho! Měl jsem obrovské štěstí na pedagogy. Po přijetí jsem se dozvěděl, že hlavní obor budu studovat pod vedením zkušeného dirigenta Jakuba Kleckera, a tak jsem se stal jeho prvním absolventem. Od něj jsem načerpal poctivé řemeslo, manuální techniku a zejména zkušenosti, jak se vypořádat s operou. Sbormistrovství na JAMU tehdy začala nově vyučovat paní profesorka Blanka Juhaňáková a to člověku opět otevřelo jiné obzory: vnímání pěvecké linky a její speciality, práce levé výrazové ruky…Do třetice jsem si v magisterském studiu zažádal o možnost být také studentem dirigenta Tomáše Hanuse, který se sice v Brně vyskytoval minimálně, ale když přijel, vždy si na mě našel čas nebo jsem za ním letěl do Cardiffu. Tomáš Hanus se mi snažil otevřít obzor vnímání dirigování tak, jak se očekává v zahraničí. Uměl popsat přesně, v čem mám nedostatky, kde je potřeba se uvolnit, co gestem sdělit a jak to ukázat. Každá z těchto osobností mi dala něco jiného, jsem jim vděčný a rád na ně vzpomínám. Za důležitou součást studia považuji také možnost fungovat v komorní opeře JAMU, kde jsme všichni získali první zkušenosti, jak to v opeře chodí, a dnes to považuji za to nejcennější, co jsem na škole zažil.
Celý rozhovor s Jiřím Habartem si můžete přečíst v Harmonii 5/2024.
