Janáčkova opera v těchto dnech dokončuje přípravy vůbec prvního brněnského uvedení Händelovy Alciny. Inscenace opery, jejíž námět vychází z epické básně Ludovica Ariosta Zuřivý Roland (Orlando furioso), vzniká v koprodukci Národního divadla Brno, Théâtre de Caen a Opéra Royal de Versailles. Režijního zpracování se ujal umělecký šéf opery Jiří Heřman, hudební nastudování má na starosti Václav Luks, jehož ansámbl Collegium 1704 zároveň zasedne v orchestřišti. V titulní roli kouzelnice Alciny pak vystoupí kanadská sopranistka Karina Gauvin. Se třemi protagonisty brněnské inscenace, jejíž premiéra je naplánována na 5. února v Janáčkově divadle, jsme při této příležitosti pohovořili.
Vaše inscenace obvykle obsahují konkrétní centrální ideu – čas (Růžový Kavalír) či soucit (Řecké pašije). Motto nové brněnské inscenace je „Přetvořit své sny ve skutečnost“. Jsou to v případě Alciny ony zmíněné sny? Vůbec ne, je to osudový vztah – tedy láska. Vše se točí kolem lásky. Když nám není dána, vnitřně bojujeme sami se sebou i s celým světem. Věčné téma, které Händel geniálně vyjádřil právě v této kouzelné opeře. Jak už to v životě bývá, když se zamilujeme, svět nám připadá krásný, máme chuť žít každou vteřinu – avšak jen do té doby, než se něco pokazí. Pak nám to období naplněné lásky může připadat jako sen, a svět bez lásky jako krutá skutečnost.
Jakým způsobem zde tedy sny promlouvají, nad rámec zamilovanosti a iluzí kouzelnice Alciny a jejího ostrova? Ve své práci se zcela oddávám hudbě, nechám ji na sebe působit tak dlouho, dokud ke mně nepromluví a nevnukne mi myšlenku k jejímu přenosu do divadelního prostoru. Hlavní postava opery kouzelnice a královna Alcina je vnímána jako negativní postava, která proměňuje své milence ve zvířata, zneužívá je pro své blaho, jehož si na opuštěném ostrově dopřává. Takto jednoduše to můžeme vnímat po prvním přečtení obsahu tohoto díla. Händel nám hudbou říká ale úplně něco jiného, všechny árie Alciny jsou upřímným vyjádřením její lásky k rytíři Ruggierovi, ve kterém našla ideální vztah, na němž by už nic neměnila a je ochotna pro jeho záchranu udělat vše. Ano, postavu Alciny můžeme vnímat jako ženu, která sní o vztahu s mužem, v případě vztahu s rytířem Ruggierem se sen stane skutečností a nechce na tomto nic měnit. Všechny předchozí Alcininy vztahy můžeme vnímat jako nenaplněné, proměnu ve zvířata můžeme vnímat jako příměr, kdy se dvojice ve vztahu proměňuje, a svými pudy se blíží podobě zvířecí. Téma opery i slavné Ariostovy předlohy je konfrontace amore celestiale a amore bestiale (láska nebeská, resp. zvířecí – pozn. aut.). Je na nás, kterou si zvolíme – nebo lépe řečeno, ke které dospějeme.
I v tomto případě příběh opery příhodně souhlasí s heslem letošní operní sezony „jít za hlasem srdce“… Které momenty týkající se lidského citu, srdce a jeho hlasu jste se rozhodl v případě Alciny akcentovat či exponovat? Každá postava v této opeře se snaží následovat hlas svého srdce. To je téma pro nás pro všechny, protože tato cesta je plná nástrah a není jednoduché ji projít bez utrpení a naplnění. Händel geniálně vystihl proměny člověka, které podněcuje láska. Láska může mít mnoho podob: ta, která nás opíjí a oslepuje, a pak ta, která nás nesobecky osvobozuje. Dosáhnout tohoto okamžiku je neustálý boj, který má pro nás mnoho příjemných i nepříjemných podob.
Jaká má opera Alcina obecně režijní specifika, a jaká specifika měla – nejen vzhledem k materiálu hudebnímu a literárnímu, ale také po stránce technické, personální aj. – tato první brněnská inscenace? U dnešního diváka se nepředpokládá, že každý zná Ariostova Orlanda. V době Händelovy Alciny to bylo pro operního diváka samozřejmé a mnohé odkazy či poslání jednotlivých postav si mohl divák jednoduše propojit se slavným dílem. Händel naložil s příběhem po svém a domnívám se, že vytvořil dokonalou studii člověka, který je zmítán láskou a staví ho před osudová životní rozhodnutí, které může dnešní divák velice dobře prožít i bez znalosti Orlanda. Divadlo může být iluzí a v tehdejší době bylo určitě velkou výzvou vytvořit na jevišti kouzelný ostrov s pomocí opulentní divadelní mašinérie, která to vše umožňovala. I pro nás společně se scénografem Draganem Stojčevskim to byla výzva. Při poslechu hudby se mi neustále objevoval obraz ženy v opuštěném domě na mořském pobřeží. Ten dům je pro nás prostorem Alcinina srdce. V Ariostovi jsem našel ještě jeden krásný motiv: vedle Alciny je na ostrově přítomná i jedna z jejích sester Logistilla, která v zrcadlech svého paláce zjevuje duši každém člověku, který do něj vejde. Spatřit svoji duši v zrcadle a najít sama sebe, co opravdu chci ve svém životě, je jedním z motivů i naší inscenace. Diváci se mohou těšit na svět kouzel, ale i na proměnu do skutečnosti, ve které žijeme.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII II/2022.
