Národní divadlo oznámilo, že Jiří Heřman již nebude pokračovat ve funkci šéfa opery. Prvního ledna příštího roku jej vystřídá slovinský režisér Rok Rappl, vystupující pod uměleckým jménem Rocc, který v současnosti šéfuje opeře Národního divadla v Brně.
„Na ukončení mého působení jsme se s ředitelem Národního divadla Ondřejem Černým dohodli v souvislosti s očekávaným spojením opery Národního divadla a Státní opery Praha. Nejsem přesvědčen, že reorganizaci lze zrealizovat v krátkém časovém horizontu bez dopadu na uměleckou úroveň,“ vysvětluje Heřman v tiskovém prohlášení, které vydala první scéna. Heřman, jemuž příští rok končila smlouva, prý zůstane ve vedení opery až do konce sezony 2011/2012 jakožto zástupce šéfa opery, aby bylo garantováno dokončení sezony podle připraveného dramaturgického plánu.
Tolik oficiální stanovisko. Co se skrývá za ním, zda pocit marnosti, nemožnost zrealizovat vlastní koncepci za stávajících podmínek, či jiné motivy a důvody, je samozřejmě otázka. Heřman fakticky nesl odpovědnost za čtyři sezony, včetně té příští, která v době uzávěrky tohoto čísla HARMONIE ještě nebyla oficiálně odtajněna. Hodnotit se tedy dají tři sezony, z nichž ta stávající ještě není ukončena. Není to mnoho, ale něco se z jeho působení přece jen dá vysledovat. Především snaha o budování repertoáru kamenného divadla, které jistěže není experimentální scénou, ani místem pro jednorázové produkce.
O Heřmanově uměleckém rozhledu, inteligenci a lidské serióznosti nebylo pochyb od počátku. Jiná věc je, nakolik byl v manažerských otázkách nezkušený režisér schopný komunikovat ve složitém zkostnatělém systému Národního divadla a prosadit nutné změny. A nakolik se jeho snaha udělat silný umělecký dojem (doslova) za každou cenu obrátila proti němu. Což byl přirozeně případ Wilsonovy Káti Kabanové, třebaže na rozdíl od jiných inscenací se zrovna jí rozhodně nedá vyčíst chatrnost.
Tím víc je ale zřejmé, že z Heřmanových plánů, tak jak je zpočátku nastiňoval, zbylo jen torzo. Hostování dalších význačných režisérů, kteří by mohli být důstojnou protiváhou Wilsonovu „divadlu formy“, se neuskutečnila. Vrátil se ovšemže perfektní a spolehlivý tandem Karl-Ernst a Ursel Herrmannovi a potěšil čistou a vybroušenou inscenací Mozartovy opery La finta giardiniera. Svůj vlastní, vyhraněný, leč ucelený pohled na Janáčkovu Věc Makropulos představil Christopher Alden, k invenčnějším produkcím lze počítat i Hoffmannovy povídky režiséra Ondřeje Havelky.
Naproti tomu jiné inscenace zůstaly jen u povrchně efektního režisérismu (Evžen Oněgin), jiným kýžený jevištní efekt chyběl úplně (Rinaldo), některé prozrazovaly režijní bezradnost (Prodaná nevěsta, Cosi fan tutte, překvapivě i Idomeneo Jošiho Oidy). Sám Heřman se držel zásady, že režírující šéf opery se má předvést jednou do sezony. Z jeho režií se působivost nedá upřít Hrám o Marii, zatímco představa o Rusalce by se musela ještě dlouho propracovávat, než by dostala skutečně výraznou divadelní podobu.
Ruku na srdce: k podobně vyznívající bilanci režijních pohledů bychom asi došli i při hodnocení jiných evropských scén. Zásadní rozdíl a problém, který ovšem Heřman nedokázal řešit, je interpretační úroveň Národního divadla. Šéfdirigent Tomáš Netopil svou práci s orchestrem sotva začal – a příští rok už ji zase skončí. Kdo přijde po něm, není známo. Už to asi nebude John Fiore, kterého Heřman původně navrhoval, který však v současnosti vykonává post hudebního ředitele Norské opery. Netopilovi nutno aspoň přičíst k dobru „drobná“ vítězství jako byla premiéra opery La finta giardiniera. Z dalších dirigentů nutno ocenit především Tomáše Hanuse za nastudování Věci Makropulos, nicméně o uměleckém růstu orchestru se celkově vzato nedá mluvit.
Operu ovšem dělají především zpěváci, a tady zůstává největší propast mezi Národním divadlem a předními, ale bohužel i menšími evropskými scénami. Národní divadlo prostě nemá ansámbl, s nímž by se dala dělat opera aspoň na slušné, když už ne špičkové úrovni. Zpívá se často bez techniky, bez dechu, hlasy nejsou „zabudovány“ do těla, působí „přelehčeným“ dojmem, nenesou se do hlediště, natož aby vymodelovaly nějaký vokální portrét. Národní divadlo navíc postrádá skutečně charismatické pěvecké osobnosti. Chybí mu generace (plus minus) čtyřicátníků a padesátníků, kteří by nyní měli být na vrcholu a mezi nimiž by mohla dozrávat mladá generace. Je to neblahé dědictví normalizace a jediným řešením by bylo přivést do Prahy solidní evropskou kvalitu podobnou té, která se tu před pár lety představila v Prstenu nibelungově z produkce Deutsche Oper am Rhein…
Nepřekvapí tedy, že výkony, které nejvíce utkvěly v paměti, pocházely z jiných než vlastních zdrojů. Ať už to byla Gun-Brit Barkmin (Věc Makropulos), Simona Houda-Šaturová a Jeffrey Francis (La finta giardiniera) nebo Charles Workman (Idomeneo). Ostatně i Adam Plachetka (Rinaldo) dnes patří k ansámblu Vídeňské státní opery…
Ty nejlepší pěvecké kreace se v Heřmanově éře daly slyšet na koncertech. Maija Kovalevska, Adriana Kučerová, Pavol Bršlík, Violeta Urmana, Magdalena Kožená, to byli protagonisté večerů vysoké umělecké úrovně, jakkoli se o každém interpretačním přístupu dá přirozeně vždy diskutovat. Letos na jaře by se měl k těmto jménům ještě připojit kontratenorista Bejun Mehta. Je příznačné, že žádný z těchto zpěváků se v Národním divadle neobjevil v inscenaci. Z finančních důvodů byl nakonec zrušen i Händelův Ariodante, v němž měla (v Praze poprvé v divadelní produkci) vystoupit Kožená.
Pakliže mohl být Heřmanův příchod do funkce roku 2007 vnímán jako pokus o zvýšení umělecké laťky, tak na konci jsou rozpaky. Po roce 1990 se ovšem nikomu nepodařilo operu skutečně nastartovat. A nikomu se to zjevně nepodaří ani v budoucnu – totiž bez zásadní reorganizace. Jaké ovšem, to je úplně jiná debata. Kam bude za těchto okolností operu Národního divadla kormidlovat její nový šéf, zda bude schopen ji provést chystanou transformací, zůstává hádankou.
