Národní divadlo Brno plánovalo na zelený čtvrtek premiéru Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. Ta je ze známých důvodů odložena, nadčasové téma opery ale určitě vydrží do příštího termínu. Režisérem je Jiří Heřman, který přijal pozvání k mikrofonu Harmonie.
Opera Řecké pašije nabízí spoustu aktuálních témat – od bezvýchodnosti situace uprchlíků, parazitování na jejich bídě, odvrhnutí těch, kdo jim pomáhají, nově panika z nákazy, nelidskost, manipulace, splynutí s rolí Spasitele, manifest za svobodný život… a mohla bych pokračovat. Čím oslovuje opera nejvíc vás? Když o tom teď znovu zpětně přemýšlím, tak je to téma proměny člověka. Konkrétně tím mám na mysli vnitřní, duševní proměnu. Ano, samozřejmě jsou tam velmi současná témata, ať už se to týká uprchlíků, či vztahů ve společnosti, které nejsou nikdy úplně harmonické. Ovšem ona proměna je pro mě úplně nejdůležitějším tématem.
Co je cílem té proměny? Vychází z rozdělení rolí pašijových her mezi vesničany. Člověk přijme úlohu apoštola a musí se s ní nějakým způsobem vyrovnat a nastavit svoji duši, svoje vnímání tak, aby nebyl v rozporu se zadanou rolí. K proměně podle mého dojde u všech těch postav, kterým jsou role předurčeny. A to tak, že se vnitřně osvobodí od svého ega, od svých zajetých postojů. Nemůžu úplně jednostranně říct, jestli jsou negativní nebo pozitivní, ale navedou nás na cestu, která je rozhodně blíž člověku a která v dnešní době naléhavěji říká, že lidé si mají být nablízku a mají hlavně jeden druhého vnímat. A v momentě, kdy s těmi základními potřebami člověka jsme srozuměni, neparazitujeme a nechceme více, než je nutno, tak ta harmonie možná někdy na světě zavládne.
O proměně jako hlavním tématu si píše i Martinů s Kazantzakisem. Při čtení jejich korespondence mě napadlo, kdyby Manolios dostal roli Jidáše, choval by se jinak?To je zajímavá otázka, ale možná na ni nedokážu odpovědět. Tam jsou dvě věci: buď jestli by jenom ztvárnil tu roli, anebo jestli by ji zcela propojil se svým životem. Postavu Jidáše záměrně dostal Panait, který z žárlivosti Manolia zabíjí. Postava Manolia vychází z příběhu, kdy jako chlapec vyrůstal v klášteře, od malička byl věřící a měl velkou představivost, často snil, byl na duši čistý. Jako dospělý se cítí nečistý, bojuje – a to bylo i téma Kazantzakise – s ďáblem i Bohem v sobě, pro něho je tento souboj možná ještě mnohem těžší než pro Jidáše. Aspoň z mého pohledu. Manolio by se nechoval jinak, proměnil by Jidáše ve svatého.
Moje úvahy se braly směrem, že člověk dostane nějakou roli, ta ho vleče v zadaných kolejích, ze kterých navzdory jeho vůli nemusí být úniku. Tady je důležité říct, že role v Řeckých pašijích rozdělují členové rady starších, v jejímž čele stojí nejvyšší duchovní kněz Grigoris. A zde převládá spíš téma manipulace s lidmi. Rozdělení rolí je cílené a je v něm možná skryt zájem těch, kteří vesnici vedou. Je otázkou, jestli třeba u mnohých určitá role není výsměch, nebo jestli to není schválně popíchnutí k něčemu, co některé lidi před společností poníží a jiné naopak vyzdvihne.
Kněz Grigoris je manipulátorem a přitom by nejeden od něho mohl čekat, že bude spíš naplňovat křesťanský apel pomoci bližnímu. Je to kněz, který se – podle mého názoru – sice snaží víru šířit, nicméně způsob, jakým vesnici vede, je pro mě spíš jakási směsice manipulace, fanatismu a prospěchářství. Na rozdíl od kněze uprchlíků Fotise, nevede svoje ovečky k víře, spíš je směřuje k tomu, aby soudili jeden druhého, aby problémy neřešili ve smíru, naopak – snaží se vyvolávat konflikt. A pak je tady ještě aspekt materiální – na všechny vesničany něco ví, protože k němu chodí ke zpovědi. Umí toho chytře využít ve prospěch svůj i nejbohatších ve vesnici. Je to o manipulaci. Zásadní moment, kdy poznáme, co je Grigoris zač, přichází v okamžiku, když se oba knězi potkají, je to po příchodu uprchlíků do vesnice. Z knihy víme, že Fotis taky nebyl žádným svatouškem, byl člověkem, který bojoval s vírou a s církví. Fotis sám jednoho kněze zabil, nedokázal se jinak vyrovnat s nespravedlností. Kdo si neprojde utrpením a nedospěje k jisté moudrosti nebo nadhledu sama nad sebou tím, že pozná příčinu svého utrpení, nemůže pokračovat ve svém duchovním vývoji. Fotis je pro mě příkladem kněze, který lidem pomáhá, ale ne z osobních důvodů a ve svůj prospěch jako Grigoris. Fotis se snaží lidi dovést k Bohu, k přírodě, universu – nazvěte si to, jak chcete – tak, aby člověk dokázal žít uvnitř s láskou a s vyrovnaností a nebyl svázán předsudky.
„Je to člověk, který chce jít dál, změnit se, žít jinak.“
Řecké pašije existují ve dvou verzích – první je ta, za kterou se přimlouval Rafael Kubelík v londýnské Covent Garden a nakonec byla zamítnuta, v roce 1999 ji Aleš Březina zrekonstruoval. Druhá vznikla pro Curych, kde se v roce 1961 konala i světová premiéra. S kterou pracujete vy? My pracujeme s curyšskou. Řecké pašije dělal s Tomášem Netopilem v Essenu, tuto verzi mám rád, protože když jsem začínal, tak jsem ji studoval v Plzni, kde jsem začínal Přijde mi, že má dramatičtější spád i když na úkor obsahu Kazantzakisovy předlohy. Postavy jí ne úplně odpovídají, je tam znát posun do útržkovitých, dějových obrazů, které si divák musí poskládat, ale tou hudbou je vše geniálně propojené. Je tam hodně postav: úplně ty nejklíčovější kromě knězů je Manolios a Kateřina. Je zde důležité téma přijetí bližního bez toho, aniž na něj cokoliv nárokuju a soudím ho. Manolios přijímá Kateřinu „lehkou děvu“ vesnice, jako sestru. S Kateřinou nikdo nechce sdílet její smutky, její opuštěnost a ztrátu muže, ona má vnitřní touhu se sama očistit od své minulosti a nastoupit cestu vnitřní proměny. Je to člověk, který chce jít dál, změnit se, žít jinak. Krásné téma pro mnohé z nás.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 5/20, kterou jsme pro Vás mimořádně zpřístupnili zdarma.
