Otec Jiří Fišer a jeho synové Jan a Jakub jsou nejslavnější současnou houslovou rodinou České republiky.
Stává se, že syn nevyjde ze stínu otce. Takoví otcové byli i v klasické hudbě a byli či jsou jimi kupříkladu Johann Sebastin Bach, David Oistrach, Daniel Barenboim, Yehudi Menuhin nebo Ivan Klánský. Jsou však otcové, kteří mají to štěstí, že je děti v dobrém zastíní a posunou rodovou štafetu dál, například Leopold Mozart, Erich Kleiber, Arvīds Jansons, Neeme Järvi a také Jiří Fišer.
Jiří Fišer
Je špičkovým učitelem houslí, synové patří v Česku mezi nejzajímavější houslisty.
Jeho žáky byli například Jan Mráček, Olga Šroubková a Petr Matěják.
Není těžké odhadnout, jak se dostali k houslím vaši synové, ale jak vy? Před časem mně sestra ukazovala štos fotografií z dětství a zjistil jsem, že na většině jsem s nějakým nástrojem, i když jsem vlastně z nehudební rodiny. Housle jsem pak studoval od třetí třídy.
Kdo vás během studií učil? První učitelka se jmenovala Jiřina Vonásková a asi byla dobrá, ale po roce umřela. Další učitelka mě prý od houslí téměř odradila, takže mě předali Jaromíru Šmídovi, který mě asi navedl na správnou cestu. V deseti jsem dostal knížku o Josefu Slavíkovi, a tak se mi líbila, že jsem si řekl, že budu hrát na housle pořádně. Po pár letech jsem se dostal k Jaroslavu Zýkovi do Plzně. Pak přišlo období s Milošem Macháčkem na Plzeňské konzervatoři, no a na akademii jsem měl Antonína Moravce. Dnes vím, že vůbec nejdůležitějším kantorem není ten poslední, ale ten první, který dá dítěti do rukou housle. Potom je totiž strašně těžké měnit počáteční zlozvyky. Nejlepší učitel je ten, který navede na dobrou cestu.
Věděl jste už na začátku, že z vašich synů budou tak dobří houslisté? Ne, ale odmalička jsem je k tomu vedl. Zásadní byl průsečík s paní Metelkovou ve folklorním souboru Studánka. Náš čtyřletý Honza s námi chodil, ona jej přiměla, aby vzal do rukou housle. Mně by bylo jedno, jestli hraje či nehraje na housle, ale mám zásadu, že když se něco dělá, tak pořádně. Když dítě hrát nebaví, tak ať toho nechá, ale baví-li ho to, tak ať to nefláká. Tak jsem kluky u toho držel a někdy jsem být docela přísný, ale to jinak nejde.
Jaký je mezi nimi věkový rozdíl? Šest let… No a Kuba se v Honzovi viděl, chtěl být jako on.
Jste jedním z nejrespektovanějších houslových učitelů v tomto státě. Jaké to je, učit tak těžký nástroj? Dá se už na počátku odhadnout, že z dítěte bude výborný houslista? Ano i ne. Podívejte se na moje kluky. Honzovi odmalička všechno šlo jakoby samo, Kuba kráčel ve skocích a dlouho jsem netušil, že by mohl hrát jako dnes. I profesor Foltýn, který jej od patnácti učil, se divil, jak to šlo najednou rychle. Takže u některých žáků se dají jejich možnosti odhadnout dobře (typickým příkladem byl Jan Mráček, když jsem jej učil), jiní mohou překvapit, do patnácti nic moc a pak během dvou let rozkvetou, začnou chápat hudbu, pochopí, jak vyklenout fráze, jak tvořit tón.
Jedním ze základů je intonace. Sluch je tedy asi hodně důležitý už v začátcích? Jistě, to je asi základ pro všechny nástroje, ale pro housle zvlášť. V začátcích prostě musí být trpělivý nejen učitel, ale i žák, aby se naučil najít správné tóny. Nicméně i když má sebelepší sluch, základem je každodenní práce. Věřte mi, že když se tím zabývá pět šest let, tak se mozek lecčemu naučí. (smích)
Učíte na dvou středních školách. Neuvažoval jste o vysoké škole? Životem kráčím tak, že na mě vždy vyskočí nějaká příležitost, zvednu ji a jdu dál. Už na vysoké škole jsem začal hrát v Sukově komorním orchestru, od roku 1985 jsem hrál v Doležalově kvartetu, občas v souboru Musica Bohemica. V roce 1996 se otevíralo hudební gymnázium, a když jsem předával některé studenty dál, napadlo mě završit šestiletý cyklus, tak jsem začal učit na konzervatoři. Občas jsem zaznamenal zákulisní náznaky o vysoké škole, ale protože se nic oficiálního nestalo a nerad postávám před zavřenými dveřmi, tak to neřeším. Navíc mě baví spíše s dětmi objevovat, a když vidím, jak to v patnácti, šestnácti zkusí, podaří se mu to a vidíte rozzářené oči, tak je to radost i pro mě. Možná že tak rozzářené oči bych na akademii neviděl a možná že by mě to tam mezi pány učiteli ani nebavilo.
Proč se z českých velkých talentů nestávají světově proslulí houslisté? To bych taky rád věděl. Možná je to tím, že nemáme špičkové hudební producenty, manažery, nemáme schopné agentury starající se o umělce, možná i tím, že je zde málo peněz. Další část problému jsou soutěže. Když houslista nevyhraje velkou soutěž typu Bruselu, tak nemá na počátku výhodnou výchozí pozici, nebo musí mít hodně velké štěstí být v kontaktu s vlivnými lidmi. Zahraniční agent se těžko bude starat o umělce, kterého nikdo nezná nebo nemá mimořádně zajímavý příběh… Uměl bych vám říci jakýkoli prstoklad, ale nevím, jak se prodávat.
Jaký stupeň výuky považujete za nejdůležitější a pro pedagoga nejtěžší? Už jsme o tom hovořili – ten první, elementární, protože pěstujete-li si deset patnáct let zlozvyk, tak jeho odbourání je nesmírně obtížné. Všechno, co děláme, je uloženo v mozku. Na gymnázium přijde jedenáctiletý talent se špatným držením smyčce. Najít správnou zásuvku a změnit ji je obrovský problém. Dva roky to odstraňuji, přijde stresový moment a špatný „šuplík“ je zpátky (smích). Nejlepší je, když učitel dokáže vytvořit už na počátku správné „šuplíky“. Jenže ono to není tak jednoduché a pokaždé to nejde (smích). Obdivuji všechny učitele a učitelky, kteří to umí a dokáží od počátku vytvářet správné návyky a automatismy. Chce to nezměrnou trpělivost.
Co si myslíte o metodách, jako jsou Ševčík nebo Suzuki? Nebo máte vlastní systém? Ne, já jsem ševčíkovec. Jeho „sklopné pohyby“ mám někde poznamenány dodnes. Ale neodříkám se jiných metod a inspirací – například Tartini…, ale nemůžete hrát všechno, tak musíte vybírat… Suzukiho metoda není špatná, jde-li o hraní ve skupinách, děti se ledacos naučí. Hrozí však důkladný nácvik zlozvyků. Přijde-li pak dítě do hudební školy, má problém.
Jak moc důležité je v houslích dýchání? Velice… V příštím životě budu určitě tenorista à la Pavarotti, protože miluji velkou romantickou operu. Pro mě je dokonalý zpěv velká inspirace. Když dokážu frázi zazpívat, tak ji dokážu stejně zahrát. Takže děti učím zpěvem nebo mi to zazpívají, a většinou vědí, o co jde, protože zpěv je pro ně přirozený. A zpěv je důležitý i kvůli dýchání. Nemůžete hrát na housle bez dýchání. S tím je spojeno držení houslí. To všechno musí učitel hlídat.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2023.
