Po pěti letech vydává své druhé album mezinárodní kapela Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet. Říká se, že právě druhá deska ukáže, co kapela opravdu může nabídnout a zda je životaschopná. Na otázky Milana Tesaře v průběhu intenzivního turné na jaře roku 2024 odpovídal trumpetista a jeden z autorů skladeb Jiří Kotača.
Máte s kapelou druhé album v nezměněné sestavě. Rozhodně tedy nejde o krátkodechý projekt, jak to někdy u mezinárodních skupin bývá.
Existujeme vlastně už sedm let, ale fungujeme projektově. Alf Carlsson totiž bydlí ve Stockholmu, zatímco my ostatní – i když jsou Peter Korman a Kristián Kuruc Slováci – žijeme nebo působíme v Brně. Všichni se tedy scházíme víceméně jen tehdy, když máme turné. A ještě musím připomenout, že do těch sedmi let zasáhla pandemie, a to jsme jako kapela spolu rok a půl nebo rok a tři čtvrtě nehráli. Takže vlastně fungujeme kratší čas. Ale jinak ano, kapelu bereme vážně, jsme tady a máme další plány.
O autorství skladeb se na novém albus Alfem Carlssonem opět dělíte, jednu skladbu jste dokonce napsali společně. Jak tedy ten proces tvorby probíhal?
Když přišel covid, zrušily se nám všechny koncerty, které byly naplánované asi na rok a půl dopředu. Bylo to bohužel krátce po vydání našeho prvního alba. Odjeli jsme k němu pouze jedno turné a další koncerty už byly zrušeny. Takže jsme se pak nějakou dobu neviděli, ale já jsem na přelomu roku 2020/2021 jel do Stockholmu, kde jsme měli s Alfem „writing session“. V tom mezičase, kdy byl pro muzikanty „větší klid“, jsme se bavili o tom, kam směřovat další tvorbu, pokud jde například o žánr nebo nástrojové obsazení, respektive o poměr elektroniky, které v našich skladbách přibylo. A taky jsme si s Alfem řekli, že bychom mohli něco napsat společně, protože do té doby jsme komponovali samostatně. Něco jsme tedy zkusili, a tak vznikly dva singly, které jsme vydali v roce 2022. Ty na desce nejsou, ale je tam jedna další z našich společných skladeb, nazvaná Brno Boyz.
V čem je to pro vás jiné, skládat sám a skládat s někým?
Když skládám sám, píšu to, co sám slyším. Druhý člověk tomu může dát jiný směr, případně upozornit na něco, co by se dalo udělat trochu jinak. Když to řeknu obrazně, já chci jít doleva a ten druhý doprava, a nakonec je z toho klikatější cesta. Společný výsledek je tím pádem jiný, než kdybych to psal jen já. Komponování ve dvou může být ale někdy náročné. Než si společně vykomunikujeme představy, někdy to trvá, je to většinou zdlouhavější cesta, ale výsledek může být o to zajímavější. My jsme měli s Alfem jedno osobní setkání kvůli psaní, ale pak jsme si ještě posílali nápady e-mailem a postupně jsme ty skladby dokončovali, což nějakou dobu trvalo.
Předpokládám, že i když píšete samostatně, myslíte už na tuto konkrétní sestavu.
Rozhodně ano. Mám zkušenost, že když jsem se své skladby párkrát pokusil hrát s jinou kapelou, byla to někdy docela výzva. Naše sestava je totiž docela specifická. V mých skladbách se například objevuje kontrabas hraný smyčcem. Roli basového nástroje nemá vždy kontrabas nebo baskytara. Rozhodně tedy píšu pro tyto konkrétní lidi. Pracuji s tím, v čem jsou mí spoluhráči dobří a co rádi hrají. U tohoto alba jsme navíc společně diskutovali o tom, co nám v celkovém zvukovém obrazu třeba chybí a co bychom rádi doplnili. Komponování tedy u nás ještě předcházela diskuse v rámci celé kapely.
Je v něčem jiná role trubky nebo křídlovky ve vašich a v Alfových skladbách?
To je dobrá otázka. U trubky a křídlovky se role příliš nemění, přece jenom je to jediný dech v kapele. Ale určitě se ve způsobu psaní lišíme. Každý z nás například ve svých kompozicích jinak používá kontrabas. A u kytary se vlastně také lišíme. Já to mám například u některých skladeb tak, že kontrabas hraje druhý hlas k trubce, zatímco kytara musí jeho basovou roli trochu suplovat. Jednou se nám stalo, že měl Peťo Korman úraz těsně před turné a my jsme už nebyli schopni najít záskok, a tak jsme odehráli několik koncertů jen v triu. Alf si vzpomněl na Gilada Hekselmana a Trio Grande, které funguje bez basového nástroje. Gilad tam používá oktávový pedál na nejspodnější strunu kytary, díky kterému se dá suplovat basa. Je to pak trochu výzva, protože jeden hráč hraje jak basovou linku, tak kytaru jako takovou. Alf si tedy tento efekt pořídil a já jeho možnosti dnes při komponování využívám. Například ve skladbě Relief na nové desce kytara supluje basu v okamžiku, kdy samotná basa hraje pode mnou ve vyšších polohách.
Album se jmenuje Our Stories, Naše příběhy. Vím, že u instrumentální hudby to může být tak, že autor „hledá“ příběh až poté, co skladbu napíše, jindy je ale jasná inspirace hned od začátku. Jak je to u vás?
Jak kdy, je to kombinace obojího. Často dávám skladbám názvy až poté, co je napíšu. Alf to má docela podobně. Dokonce když skladbu uvádíme na koncertě poprvé, ptám se někdy posluchačů, jestli nemají tip na název, jestli jim to třeba něco nepřipomíná. Prostě si někdy s názvem docela lámeme hlavu. Párkrát se mi ale stalo, že mě název napadl v okamžiku, kdy jsem skladbu dopisoval. To je případ mé skladby Relief. Alfův Hotel Piast je vlastně story z jednoho ne úplně hezkého hotelu, který zde byl jasnou inspirací. Tady byl název hned, ale třeba s Brno Boyz jsme si hlavu chvíli lámali.
Můžeme se vrátit na úplný začátek vaší spolupráce? Jak jste se vůbecs Alfem Carlssonem setkal?
Potkali jsme se v Rotterdamu na hudební univerzitě Codarts. Odjížděli jsme ve stejný čas a řekli jsme si, že bychom se mohli ještě někdy vidět. Alf mi pak napsal o pár měsíců později, že by chtěl přijet. Původně chtěl přijet na výlet, ale zorganizovali jsme pár společných koncertů a dopadlo to tak, že i když byl od té doby v Česku vícekrát, na výletě tady vlastně nikdy nebyl. To mu i po těch letech dlužím. Koncerty nás při jeho první návštěvě bavily, řekli jsme si, že uděláme kapelu. A vydrželo nám to.
Vedle této kapely vedete big band Cotatcha Orchestra. Jak se vám daří dělit svůj časy mezi tyto dvě, případně i další hudební aktivity?
Toto jsou moje dva hlavní projekty, kde působím jako leader. Vedle toho hraju například v Heart of Dixie. Ale nejvíc času mi zabírají kvarteto a big band. Někdy se práce překrývá, to je potom divočina. Ale spíše mívám období, že nějaký měsíc hrajeme více s kvartetem a jindy s big bandem, a tak se věnuji více té kapele, která má zrovna před sebou koncerty. Big band je určitě náročnější. Je to čtyřikrát víc lidí, ale organizačně je to více než čtyřikrát náročnější. Po bigbandových koncertech je kvarteto „procházka růžovým sadem“.
Na debutovém albu Cotatcha Orchestra jste měl jen jednu autorskou skladbu. Skládáte nyní pro big band víc?
Ano. Pandemie covidu pro mě byla impulzem, abych sedl za piano a začal víc psát vlastní hudbu, a to i pro big band. Některé skladby jsem napsal sám, dvě jsme zkomponovali společně s Martinem Konvičkou a jedna z nich nám už pár měsíců leží v šuplíku a ještě jsme si ji nestihli zahrát. S Cotatcha Orchestra máme už poměrně velkou část nového repertoáru a na konci podzimu 2024 jej budeme premiérovat v rámci našeho koncertu k deseti letům od založení.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Harmonie 06/2024.
Jiří Kotača
Český trumpetista, skladatel a kapelník. Absolvent jazzového magisterského studia na JAMU v Brně (2019), studoval také v Rotterdamu (Codarts) a v Barceloně (ESMUC). Prošel různými kapelami a big bandy. V současné době stojí v čele Cotatcha Orchestra, se kterým vydal v roce 2020 album Bigbandová elektronika (vítěz výroční ankety ČRo Jazz). Vedle vlastního programu orchestr vystupuje se zajímavými hosty (Ilja Reijngoud, Lenka Dusilová) a pořádá tematické koncerty (letos například ke 120. výročí narození Counta Basieho). Druhou hlavní Kotačovou aktivitou je Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet, který založil se švédským kytaristou Alfem Carlssonem a jeho členy jsou také dva slovenští hudebníci, Peter Korman (kontrabas) a Kristián Kuruc (bicí).
