Je St. Gallen místem odpočinku v ústraní, kam jste se po umělecky plodném mnohaletém působení v metropolích a velkoměstech uchýlil či tak trochu sklidil? Bydlím vlastně v horách, dvacet kilometrů od St. Gallen – v Appenzellu, s fantastickou přírodou okolo, s výhledem na rakouské a švýcarské Alpy a s výhledem na Bodamské jezero. Odkudkoliv se vracím, i na krátký čas, tak se vždycky hrozně těším domů. I teď z Prahy. V každém případě je to v užším slova smyslu odpočinek. A v širším? Ano, je to plánovaný odpočinek po dlouholetém působení ve velkých německých městech, naposledy to bylo asi dvanáct nebo třináct let v Berlíně. Je to místo, které jsme si zvolili a které nám absolutně vyhovuje.
A ubral jste trochu na uměleckých aktivitách? Aktivity bohužel zatím moc neubylo v tom smyslu, že pracuji v St. Gallen jako šéfdirigent symfonického orchestru. Diriguji tam asi osm abonentních koncertů do roka. Mám i dost zahraničních nabídek. Nicméně je to už jisté omezení, které plánuji. Chtěl bych mít podzim života v mírnější aktivitě. Omezuji úmyslně. Pěkné a velké věci ale nemohu odmítnout. Ačkoli už jsem dvakrát odřekl Metropolitní operu. Ale něco ještě dělat musím!
Realizujete s orchestrem v St. Gallen umělecké výboje, nebo je to tradičnější místo? Bylo tradičnější. Za dobu působení jsem program značně pozměnil. Máme mahlerovský cyklus společně se symfonickým orchestrem v Kostnici – dáme se jednou za rok dohromady na velké obsazení v šestnácti primech. Už jsme dělali Mahlerovu První, Čtvrtou a Pátou symfonii, dále přijde v této sezoně Píseň o zemi. Pořádám cyklus Šostakoviče, už jsem dirigoval čtyři velké symfonie, mimo jiné loni Babi jar s Pražským komorním sborem. Každou sezonu přijdou nejméně tři čtyři věci od současníků… Takže nemohu říci, že by program byl konzervativní. Švýcarské publikum konzervativnější je, ale publikum v St. Gallen tyto věci respektuje a máme velmi pěknou návštěvnost. Program je jako všude, tradiční věci se mísí s novými. Nemůžeme zůstat muzeem.
Cítíte tíhu údělu exilu? První tři čtyři roky… lhal bych, že to bylo lehké. Bylo to komplikované i různými výhrůžkami, dopisy z bývalé vlasti, tlakem. Teď už jsem absolutně svobodný.
Jaký máte vztah k českému prostředí? Je to cizí stát? Člověk se nevyvlékne z vlastní kůže. Vlast zůstane vlastí. I když se říká, že doma jste tam, kde žijete a kde máte přátele…
Takže cesty do Prahy jsou pro vás návraty, nebo návštěvy? Mám tu spoustu přátel, spolupráce v Národním divadle byla letitá, takže to jsou pro mě strašně milé návraty. Je tu Česká filharmonie a orchestr FOK, který mi s Ivanem Řezáčem v čele v těžkých dobách dával šanci… Ale jak jsem řekl, domů do Švýcarska se vracím rád.
Jaký pocit přináší působení ve velkých německých městech? Srovnání s Prahou je těžká otázka. Zásadně je to ještě dosud tak, že Němci mají víc peněz na kulturu. Takže tam starosti, pokud se týká pěveckého obsazení a zahraničních velkých sólistů, nejsou zase tak velké. I když situace už není tak růžová jako před deseti lety; musí se zatraceně šetřit.
Můžete srovnat umělecké podmínky v Praze a třeba v Lipsku? Gewandhausorchester je symfonický orchestr, který má léta druhou službu v Opeře. To je báječné. Jeho zvuk vyrůstá na velkých symfoniích Beethovena, Brahmse, Brucknera. Je krásný, měkký. Není to ale už tak jednoduché s Mozartem, i tam ho hrají málo. Druhý problém je, že orchestr je dost velký, přes 150 hráčů, takže v podstatě každá operní inscenace se musí nastudovat dvakrát ne-li třikrát, aby se všichni vystřídali. Uhlídat, kdo zkoušel, a kdo ne, není jednoduché. Když se odjede na zájezd, musí se repertoár přizpůsobit těm, co zůstali. Čili organizačně to je obtížná Opera. Nabízeli mi smlouvu na neurčito, ale sám jsem to po šesti letech přerušil. Současně jsem byl prvním dirigentem v Berlíně a generalmusikdirektorem v Lipsku… Řekl jsem si, že by bylo lepší věnovat se jen jedné Opeře, ne dvěma.
A jaké to bylo v rozděleném městě Berlíně? Ano, vzpomínám, jak jsem létal do Berlína hostovat ze Saarbrückenu. Ještě dlouho jsem viděl pod sebou zeď…
Zažíval jste po pádu zdi a sjednocení spory o tři tamní opery? Do Berlína šly velké subvence, takzvaný berlínský příplatek, který podporoval kulturu. Teď je situace palčivá, vše se odbouralo. Všechny tři opery se dostanou pod jedno finanční vedení – rozhodlo se o tom počátkem roku. Pokud vím, panuje v současné době nejistota. – Kultury v Berlíně je trochu moc. Šest velkých symfonických orchestrů…
Moc? I když je to tak velká metropole? Tři berlínské operní domy, bohužel, nikdy nespolupracovaly – ve smyslu, aby se zásadně dohodly na dramaturgii. Takže často všechny tři domy hrály třeba Kouzelnou flétnu, Deutsche Oper i Státní opera současně hrály Elektru… Chápu, že každý šéf si chce tahle díla nasadit, uvést, zadirigovat… Ale pro publikum to není dobré.
Nebylo tam přítomno alespoň inscenátorské soutěžení? Ano, ale oni se neměli nikdy moc rádi. Mezi Deutsche Oper a Staatsoper bylo napětí – a to trvá.
Bojujete s režiséry, nebo jste si vždy jen hleděl orchestru? Naopak jsem se vždy režií zabýval, seděl jsem při všech režijních zkouškách. A to mně zůstalo do dneška.
Bavilo vás to? Považujete to za potřebné? Považuji to přímo za nutné. A s režiséry někdy skutečně bojuji. Jsou případy, že bych režisérovi snad málem jednu vrazil. Vím, že opera musí být moderní inscenací. Muzeum není v divadle dobré. Ale pokud to jde tak daleko, že mě to doslova uráží, řeším to tím, že odjedu. Vadí mi, když si režisér staví pomník, když mu jde o něho samotného, aby předehnal kolegu, který to udělal blbě, a on proto musí ještě horší. Když vidím, že takhle chce být zajímavý pro kritiku – ne pro publikum, pak řeknu: buď vy, nebo já. Nechci, aby u toho moje jméno figurovalo.
Když se ohlédnete: které působiště nebo který úkol považujete za své vrcholy? Jsou místa a orchestry, s nimiž je spolupráce velikým plus. Do mého hudebního deníku by z velkých jmen patřila Metropolitní opera, kde jsem dirigoval dvě inscenace, Deutsche Oper, kde jsem se vlastně nejvíc naučil Wagnera, Vídeňští filharmonikové a Vídeňská státní opera, Pařížská opera, kde jsem nejméně čtyřicetkrát dirigoval Káťu Kabanovu, Opera v Chicagu, Covent Garden, La Scala, z orchestrů NHK v Tokiu, s nímž mám každý druhý rok delší, nejméně čtyřnedělní turné… A Londýnská filharmonie, která jako svou druhou činnost hraje na festivalu v Glyndebourne.
Převažují operní vzpomínky? Je to tak. Jistě. V Německu každý operní orchestr musí povinně hrát dejme tomu sedm symfonických koncertů ročně, což je vynikající a mělo by to být povinné všude. Orchestru to nesmírně prospěje, je to úplně jiná práce. Operní orchestr vyjde z „díry“, kde sedí celý život. Je to trošku deprimující, pořád sedět dole a doprovázet… Je to tedy pro orchestry i velice důležitý psychologický moment. Moje činnost byla vždy rozdělena napůl. Jedno bez druhého bych si ale nedovedl představit.
Byla to náhoda, že jste se stal proslulým v repertoáru, jako je Wagner, Strauss – a také Janáček, a ne v jiném? Proslulým? Zůstaňme při zemi. Ale byla to moje iniciativa. Mám velice vřelý vztah k barevným partiturám straussovským a wagnerovským, které jsem za svého působení v Národním divadle nemohl poznat. Tady se snad tehdy hrálo jen Zlato Rýna a ze Strausse, řekl bych, vůbec nic. A tak když jsem přišel do Německa, pochopitelně mě to velice přitahovalo. Na začátku jsem sám požádal, abych mohl právě tuhle hudbu dirigovat. Když mě intendant poznal, s nadšením to přijal a dal mi možnost, že jsem si veliké Strausse mohl nejdříve osahat.
Jak dlouho jste potřeboval k dosažení jistoty a dokonalosti? Dokonalosti? Té jsem ještě nedosáhl. Chce-li nějaký dirigent tvrdit, že zná Růžového kavalíra, tak bych řekl: budeme se o tom spolu bavit, až to budeš dirigovat dvacetkrát. Pak je možné začít povídat, že o tom něco vím. První provedení jsou taková, že člověk musí být rád, že je rád, je to nesmírně těžké. Své první Elektry a Salome jsem řídil v Düsseldorfu. Podílel jsem se od té doby už na čtrnácti různých nastudováních Růžového kavalíra. Dirigoval jsem ho snad stotřicetkrát. Myslím, že teď už mám právo říci, že o tom něco vím. Takže – byl to můj impuls a zaplaťpámbu se mi v tom dařilo a v německy mluvící Evropě jsem byl plně akceptován.
A Janáček? K tomu jste také dlouho dorůstal? Než jsem odešel, dirigoval jsem tady pouze Káťu, ale jen párkrát – dvakrát, třikrát. Její pastorkyni také, ale velice zřídka. Jednak to patří šéfovi, jednak – bohužel, bohužel – se v Čechách hraje Janáček velice málo. Takže větší seznámení a věnování se Janáčkovi jsem mohl udělat až v cizině. V Berlíně jsem nastudoval Káťu, která byla vyhlášena inscenací roku. Pak jsem nastudoval Její pastorkyni, Lišku Bystroušku a Věc Makropulos. V Berlíně Janáčka lidé přijímali s nadšením. Tak je to na celém světě – kromě Prahy… Když se mě někdo ptá na mé „propagování“ Janáčka, vždycky říkám: to slovo nepoužívejte – Janáček nepotřebuje propagovat.
Čím mimochodem podle vás působí víc: lyrismem, nebo dramatismem? Co akcentujete vy? Je to specifická řeč, která nebyla známá, báječné spojení hudby se slovem. Janáčkovy nápěvky, často krátkodechost, je něco jiného než Wagnerovy nesmírné oblouky. Co řekne Janáček taktem, na to potřebuje Wagner tři stránky. Janáčkova hudba je báječná věc, která je s nadšením přijímána od všech generací, vždyť i mladí současní lidé jsou nadšeni Mrtvým domem, Věcí Makropulos.
Máte pocit, že projekt Česká hudba 2004 může přispět k většímu povědomí o naší hudbě? Cítíte sám, že je v zahraničí více českých aktivit? Nevím, jak je to v Praze, ale jak jsem četl program Pražského jara, zaujalo mě, že zazní všechny Dvořákovy symfonie, a to i s cizími orchestry. Myslím, že v cizině není nějak moc v povědomí „český rok“, ale spíše janáčkovské výročí, počínaje lednovou brněnskou premiérou Jenůfy. Jakýkoli Janáček se hraje po celém světě. Berlínská opera uvádí Z mrtvého domu, já jsem měl v únoru premiéru Jenůfy ve Španělsku, v září budu studovat Jenůfu v Toulouse; Paříž hraje letos Janáčka, Metropolitní… Neexistuje operní dům, který by nevzpomněl na Janáčkovo jubileum. Podstatně víc než v Čechách.
V březnu jste měl v Národním divadle premiéru scénického uvedení Verdiho Requiem. Podílel jste se na projektu proto, že je to velmi dramatické dílo, nebo proto, že cítíte jeho duchovní rozměr? S Verdiho Requiem je tomu tak, že ve vlastním slova smyslu ani pravým rekviem není. Bylo věnováno člověku, který byl zakladatelem hnutí Mladá Evropa, čili mělo tehdy i velikánské politické poslání – sjednocení Itálie. Říká se, že je to jeho nejlepší opera.
To je ale bonmot… Spíše paradox. Když Verdi začal tuhle skladbu psát, byl v krizi. Od Aidy 15 let nekomponoval a tvrdil, že se bouří, jen když o opeře slyší. Museli ho dlouho přesvědčovat, než napsal Otella a Falstaffa. Takže je paradoxem, že Requiem je tak operní. Bránil se tomu, že používá operní řeč. Ale on to tak napsal. Aniž by chtěl, napsal dílo, které má divadelní dramatičnost i divadelní patos. Čerpá v něm z toho nejlepšího, co vytvořil. Pro mne je velice důležitá myšlenka vyjádřená v textu „Převeď mě od smrti k životu.“ Ale není to mše za zemřelé, není to spojení s milými zemřelými, je to velice dramatické dílo – a to mě na tom strašně zajímá. Když vezmete třeba jen úvodní recitativ, jde tam o to, že i ta smrt užasle stojí a kouká, že lidé vstávají z hrobu a jdou k poslednímu soudu. Smrt ztratila svůj byznys. To je přece úžasně divadelní záležitost! A jsem nadšen, jak to Pražský filharmonický sbor zpívá.
Má vlast v úvodu Pražského jara je jistě úkol, na který se těšíte. Je tradičně vnímána jako prestižní úkol, protože zahajovací koncert je vždy velmi na očích. Cítíte to tak? Máte pocit určité výjimečnosti? Musím říci „bohužel ano“. Já nemám rád velké oficiality. A nemám rád kamery a kabely na jevišti.
Jaké máte z poslední doby s Mou vlastí zkušenosti? Nahrál jste ji? Mou vlast jsem natáčel před pár lety v Tokiu. Natáčejí tam každý koncert. Ale sál je stavěn tak, že o kamerách nevíte, nevšimnete si jich.
Takže se kvůli kamerám nyní moc netěšíte? Je to určitá zátěž. Navíc je Má vlast, i když se to nevyslovuje, také trochu takovou nevypsanou soutěží. A takové porovnávání – tenhle dirigent to dělá tak a ten zase tak – já nemám rád. Mnohem raději řídím normální koncert se smíšeným repertoárem – symfonii, symfonickou báseň, doprovod báječného sólisty… To je mi milejší.
A jak k vám promlouvá Má vlast jako monument plný mimohudebního poselství? Přiznávám, že jsem se Mé vlasti v cizině dlouhá léta vyhýbal. Emocionálně bych ji býval neunesl, v tomto jsem dosti slaboch. Dirigoval jsem třeba část, ale dlouho a dlouho jsem neměl sílu zařadit celý cyklus.
Takže tu mimohudební hodnotu cyklus má, cítil jste ji? Ano, cítil jsem ji zatraceně dobře. A nemohu říci, že by se ten pocit nějak zmenšil.
