Když Jiří Menzel získal v Los Angeles Oscara za film Ostře sledované vlaky, byl v devětadvaceti letech nejmladším režisérem v historii kategorie zahraničních filmů. Od té doby natočil řadu legendárních filmů, především na náměty Bohumila Hrabala, Vladislava Vančury, Josefa Škvoreckého, Zdeňka Svěráka, Václava Havla. Po celém světě se těší dodnes jeho filmy přízni vysokého počtu diváků a oceňují je lidé všech generací. Téměř všechny Menzelovy filmy reprezentovaly naši republiku na zahraničních filmových festivalech a přehlídkách, celá řada z nich získala v zahraničí významné ceny a čestná uznání. Menzel si ve svých filmech i zahrál, nebo byl obsazován i jinými filmovými režiséry, k nimž patřili Kádár Klos, Evald Schorm, Juraj Herz nebo Věra Chytilová. Ve filmové tvorbě se stal dvorním režisérem Bohumila Hrabala, jednoho z největších prozaiků 20. století. Z Menzelových filmů se nesmazatelně zapsaly do povědomí diváků Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková (nominace na Oscara) a nedávný film Obsluhoval jsem anglického krále.
Na svém kontě má Jiří Menzel skvělé činoherní inscenace, které režíroval u nás a v zahraničí. Jeho činoherní působení je spjaté především se slavnou Comedií Française, s pražským Činoherním klubem, Divadlem na Vinohradech, Divadlem Bez zábradlí a Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích. Realizoval také komedie v plenéru před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově a ve finském Tampere.
Při své práci má vždy perfektně sestavený tým a často tvoří v přátelské atmosféře. Menzelovo režisérské charisma je obestřeno precizním přístupem, vysokými nároky k okolí, sebeironií a humorem. Jeho pověstná laskavost má mnoho odstínů a většinou bývá rafinovaná. V umělecké tvorbě filmové i činoherní mistrovsky vystihuje s poetickým duchem, podobně jak spisovatel Bohumil Hrabal, hloubku lidského života. „Pro mne je umělecká tvorba především a hlavně služba,“ vyznává se režisér, který si v Praze mezi svými pracovními zahraničními cestami našel čas k povídání o filmové hudbě.
Své první představy o filmové hudbě jsi si začal vytvářet na Filmové akademii múzických umění nebo v Armádním filmu, kam jsi nastoupil po škole do zpravodajství?
Vždy jsem měl rád hudbu a už na škole jsme dělali pokusy, připojovat k filmům různé nahrávky, jak která hudba změní charakter natočeného filmu. V Armádním filmu jsem se seznámil s panem Jiřím Šustem, který točil a skládal hudební doprovody ke zpravodajským a krátkým filmům. Šust měl úžasný archiv všech možných hudeb nejrůznějších žánrů na nejrůznějších nosičích.
Od mého prvního filmu mi pomáhal pan Šust vybírat hudbu. Nejdřív pracoval s hudbou archivní, používal desky a pásky s originálními nahrávkami a také komponoval. Byl mistrem ve svém oboru, potřebovali jsme třeba pro film Ostře sledované vlaky charakteristickou hudbu pro druhou světovou válku, něco jako byla Lily Marlen. Tu jsme použít nemohli, protože by to bylo hodně drahé, tak on složil hudbu, která ji připomínala. A udělal to fantasticky a téměř autenticky. Ta se v Americe líbila natolik, že k ní napsali slova a americký mužský sbor jí nazpíval. Poslali mu pak nahrávku. Paní Šustová má tu desku doma. S výjimkou dvou filmů jsem na všech hudebně spolupracoval s panem Šustem. Až ten poslední film byl s Alešem Březinou.
S Bohumilem Hrabalem jsi konzultoval scénář k filmům. Hudbu také?
Hrabal měl rád operety. K filmům jsme konzultovali převážně scénáře. Samozřejmě, když jsem se ho ptal na názor k hudbě, tak mi ho řekl, ale nemluvil mi do toho.
Sám říkáš, že jsi rád Čech. Z tvých filmů by se dal téměř symbolicky vyčlenit zapamatovatelný obraz z Vesničky mé střediskové, kde Rudolf Hrušínský jede autem podél krajiny a hudba v něm otevírá hlubokou dimenzi, ze které je cítit láska k Čechám. Ve filmu je tuším citace „Čechy krásné, Čechy mé“.
Na českou muziku mám nastavené ucho. Ve filmu stejně nemůžu používat příliš cizí autory kvůli autorským právům, ta jsou hodně drahá, a česká hudba mi sedí.
Nikdy jsi nechtěl, aby ve filmu převládal režisérismus a dominance jedné filmové složky nad druhou. Herectví, režie, výprava, hudba podle tebe by nikdy neměly vládnout nad příběhem a myšlenkou.
Šust měl k tomu velký cit, Březina také. Neprosazovali se a jejich muzika vždy filmu hodně pomohla. Vždycky po sestřihu filmu, když se připojuje hudba, tak se na film konečně dalo dívat. Hudba nakonec vše uhladí.
Hudbu jste ale nehledali až po natáčení?
Ne, když byl hotový scénář, tak už jsem hudební podklady s panem Šustem konzultoval. Zhruba jsme hledali, jaký styl, rytmus a tempo budou obrazy mít. Chce to trošku čas, než se hudební podklady vyberou a utřídí. Hudba dá tempo i hercům.
U filmu Obsluhoval jsem anglického krále jsem dokonce věděl předem, kde budu konkrétní hudbu používat. Ne ve všech místech, ale ve většině z nich ano. Při natáčení jsme si ji pouštěli, a to bylo velice užitečné. Ve filmu jsou použity archivní kopie Jaroslava Ježka, které stály hodně peněz, protože se platí i nahrávka, tomu dřív tak nebylo. Vadí mi to, protože mám archivní hudbu rád. Komponovaná hudba ne vždy dopadne dobře. Šust ji ovšem uměl a Březina také.
Líbilo se mi, že některé sekvence filmu Obsluhoval jsem anglického krále jsou taneční a obrazy vychází z choreografie.
Hudba mne někdy předem vedla k tomu, v jakém tempu a rytmu se budou herci pohybovat. Jinak jsem rád, že jsem do filmu vrátil Jaroslava Ježka. Mimochodem zpívané pasáže jsou z filmu Gustava Machatého Ze soboty na neděli, k Ježkově hudbě slova napsal Vítězslav Nezval.
Často jsi k nahrávkám zvolil Filmový symfonický orchestr. Kde nahráváte?
Hudbu s filmovým orchestrem vždy nahrávám Ve Smečkách a jsem rád, že tohle zůstalo. Bylo dobře, že jsem se ke starému „Fysiu“ mohl vrátit i při filmu Obsluhoval jsem anglického krále a našel jsem tam skvělou partu.
Když sleduji některé americké velkofilmy, převládá v nich symfonická hudba nad obrazem a dějem, občas ubírá napětí příběhu, protože strhává pozornost na sebe na úkor celku. Hudba se tříská s obrazem. Většinou mi vadí ten rámus, kterému se říká moderní pop. Mnohdy se třískají i hudební styly, pop music zní vedle klasiky a podobně. Woodyho Allena oceňuji, jak dokonale a geniálně používá archivní muziku. V jednom filmu má i hudební doprovod, kde zpívá Enrico Caruso a to dodává dramatickým scénám úžasnou sílu!
V Itálii jsi dělal v roce 1999 svou jedinou operu, kde zpívala Eva Urbanová. Proč jsi inscenoval v kariéře operu s operními pěvci jen jednou?
Prostě mi dali nabídku, převážně jsem se věnoval činohře a filmům. Eva Urbanová zpívala Miladu a dokonce jsme vydali v Itálii záznam opery z premiéry na CD na Sardinii. Izraelský dirigent Yoram David tehdy celkem rozumně řekl, že je to první představení Dalibora v Itálii a chtěl by operu ukázat tak, jak ji skutečně Bedřich Smetana napsal. Nechtěl jsem ji zkrátit tak radikálně jako Miloš Forman, když ji plánoval inscenovat v Národním divadle v Praze, ale krátili jsme jen některé pasáže, které se opakovaly. V Teatro Lirico v Cagliari jsme měli dobré zpěváky – Rusy, Němce, Čechy. Na premiéru se přijeli podívat tehdejší šéf opery Národního divadla v Praze Josef Průdek s Jiřím Srstkou, ředitelem divadla. Nad inscenací trochu ohrnovali nos, zdála se jim příliš tradiční. Myslím, že opera je především o muzice a ne o tom, co si režisér vymyslí za ptákoviny. Opera byla napsaná kvůli hudbě a ne kvůli režijnímu exhibicionismu. Tu mají rádi kritici, protože každou operu už viděli tucetkrát, nudí je, hudbě moc nerozumí, tak se kochají režijními nápady. Dá se o nich hodně psát a rozumovat. Obyčejnému divákovi, který vidí třeba Toscu jednou za život, ty režijní schválnosti operu ale znesnadní. Dělal jsem taky operu v Národním divadle v Praze, ale v podání činoherců. Zlého jelena od Václava Klimenta Klicpery, hudbu k ní napsal Jan Klusák.
Když hledáš hudbu, kterou děláš pro film a divadlo, jaký v tom vidíš rozdíl?
V divadle je to jednodušší v tom, že pracuji převážně s hudbou lehčí, protože dělám komedie. Mám rád Václava Trojana nebo Jacquese Offenbacha. Když není živý orchestr, což je hezký, tak mám rád hudbu z archivu. S živým orchestrem jsem pracoval někdy v Divadle na Vinohradech. Nádherná spolupráce byla s Klusákem i s orchestrem činohry Národního divadla.
Byl jsi prezidentem přípravného grémia ALFA TV, středo- a východoevropského projektu, který iniciovali Maďaři. Zamýšleli jste tehdy multijazyčné satelitní vysílání evropských pořadů a filmů. O projektu už dnes není slyšet.
Projekt zhasl, bez mé viny, protože digitalizace šla příliš rychle. Chtěli jsme pouštět filmy v různých jazykových verzích pro pětadvacet států. Prostě klasika toho, co se děje s nadšenými, leč naivními projekty. V Maďarsku se změnila vláda, která neměla zájem to dál podporovat.
Jsi členem Academy of Motion Picture Arts and Sciences v Los Angeles udílející Oscary a zakládajícím členem European Cinema Society udílející ceny Felix i České filmové a televizní akademie, která oceňuje filmaře cenami Český lev. Jaké výhody ti členství skýtá a jak se podílíš na hlasování o filmech?
Výhodné je, že mám kartičku a mohu na ni chodit do kina v Los Angeles zadarmo. Letenku si ale musím platit sám. Posílají mi k hodnocení filmy z Los Angeles na kazetách, teď na DVD. Pak z Evropské filmové akademie a České akademie taky. Nesmím je ale dávat pryč, tak se mi doma hromadí.
Všechny soutěžní filmy ale nedostáváš?
Ne, je jejich strašně moc. Vybírám si filmy podle jmen, citu a intuice.
Miloš Forman v Národním divadle v Praze dělal se svými syny také s činoherci operu, ale jazzovou. Navštívil jsi premiéru, jak se ti líbila Dobře placená procházka?
S Formanem jsme se na škole nepotkali, když jsem nastoupil do školy, on už ji absolvoval. Znali jsme se, Praha není moc velké město. V Americe se mne pak ptal i s Ivanem Passerem, jestli bych s nimi neemigroval, ale já jsem nechtěl a myslím, že jsem udělal dobře. Moc se mi líbilo, jak rodina Formanů nastudovala Dobře placenou procházku. Je v tom nostalgie, připomněl jsem si původní inscenaci v Semaforu. A je to dobře, když se to takto připomene. Myslím si, že Jiří Suchý do Národního divadla patří.
