Režisér a scénárista Jiří Nekvasil přispěl do televizního fondu výrazně dokumentárními pořady a operními televizními snímky. Jeho práce byla oceněna u nás i v zahraničí.
S Českou televizí spolupracujete autorsky a režijně od 90. let. Zpozoroval jste během svých profesních dekád proměnu postoje programového vedení ČT vůči tvůrcům z hudební oblasti? S Českou (dříve Československou) televizí spolupracuji jako režisér již devatenáct let, i když v poslední době zřídka. Je to dáno tím, že o tvorbu nových hudebních pořadů nemá současné programové vedení téměř zájem. Situace je nesrovnatelná s devadesátými léty 20. století, kdy vzniklo mnoho zajímavých hudebních pořadů: vedle záznamů hudebních událostí, koncertů a operních představení také řada hudebních dokumentů a filmů, televizních zpracování koncertů i oper. Jsem rád, že jsem měl možnost podílet se na vytvoření celé řady z nich jako tvůrce, velká část úspěšných a zajímavých projektů se dodnes reprízuje.
V roce 2008 jste byl členem mezinárodní poroty, která posuzovala soutěžní snímky na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha. Mezi sty přihlášenými pořady měli čeští tvůrci jen malé zastoupení. Kde jste tehdy viděl příčiny naší nedostatečné prezentace? Když jsem procházel soutěžní snímky, všiml jsem si, že některé typy hudebních pořadů (televizní opera či hudební filmy) zcela vymizely. Česká republika měla velmi malé zastoupení v oblasti dokumentů, protože současné programové vedení ČT bohužel příliš nepřeje hudebním pořadům, vzniká jich velmi málo. Je to paradoxní, protože ČT tento festival pořádá a měla by mít zájem se prezentovat špičkovými díly, pro jejich vznik však musí dát prostor. Je škoda, že se tak děje v zemi s bohatou hudební historií a tradicí televizní hudební tvorby. Tvůrci, nápady a témata tady jsou. Kvalitní díla v hudební oblasti jsou nadčasová! U nás jsou stále zajímaví a invenční tvůrci.
K vašim nejúspěšnějším snímkům patřilo operní zpracování soudobých děl Podivuhodný let a Slzy nože, které získaly v roce 1999 Zlatý křišťál na festivalu Zlatá Praha a na Festivalu Screening stage Arts Prize obdržely hlavní cenu Grand Prix a cenu za Nejoriginálnější způsob režie. Mou televizní tvorbu od začátku provází osobnost producenta a dramaturga Radima Smetany. Poprvé mne oslovil ke spolupráci před devatenácti lety. Díky jeho otevřenosti, vzdělání, osvícenosti a dramaturgicko-producentskému citu mohla vzniknout řada zajímavých a dodnes nepřekonaných projektů, a to nemluvím jen o sobě. Radim Smetana inicioval například dokumenty o Aloisi Hábovi a Bohuslavu Martinů.
V roce 1995 vznikl hudební film Zuby mi cvakají v rytmu shimmy, téma osudu a tvorby v Praze narozeného německo-židovského skladatele Erwina Schulhoffa se spojilo ve filmu s pozoruhodnými kompozicemi. Jeho tvorba, zejména z dvacátých a třicátých let, je dodnes živá a inspirativní, stále patří k nepřehlédnutelným položkám hudby meziválečné avantgardy. Spoluautorem scénáře byl muzikolog a autor schulhoffovské monografie Josef Bek, který byl i průvodcem životem a tvorbou skladatele. Ve spolupráci s mým bratrem architektem a scénografem Ondřejem Nekvasilem a choreografem Michalem Cabanem jsme zvolili netypickou formu inscenování hudby. Společně jsme natočili také zpracování komorních scénických děl Bohuslava Martinů – opery Slzy nože (1998), Hlas lesa (2000) a mechanický balet Podivuhodný let (1998). Celý projekt byl koncipován jako volný cyklus, který jsme nazvali Bohuslav Martinů – scénické bibeloty a měl pokračovat zpracováním dalších děl. Dramaturgie cyklu je zpracována a opakovaně nabízena. Zájem ČT však již není, i když se filmy povedly a získaly i několik ocenění na mezinárodních festivalech.
S producentem Čestmírem Kopeckým vznikla tři televizní zpracování komorních oper brněnského skladatele a spisovatele, pozoruhodného experimentálního tvůrce Josefa Berga. Návrat Odysseův (1995) a Evropská turistika (1997) jsou experimenty hledající spojnici mezi současnou televizní estetikou a komorní avantgardní operou 60. let. Celý bergovský cyklus završil hodinový dokument Opera podle Josefa Berga.
Martinůovské dokumenty Návrat z exilu (1998) a Martinů a Amerika (2000) vznikly ve spolupráci s muzikologem Alešem Březinou, velkým znalcem skladatelova života a díla, který byl se mnou spoluscénáristou. Osu dokumentů tvořily rozhovory s lidmi, kteří se s Bohuslavem Martinů setkali v různých etapách jeho života mimo jeho domácí prostředí.
Nedávno jste obohatil cyklus pořadů ČT Toulky za uměním seriálem Krajan G. M. k jubileu skladatele Gustava Mahlera. Co vás baví na tvorbě hudebních dokumentů? Baví mne možnost a nutnost seznámit se s dílem a životem skladatele do hloubky. Přemýšlení v kontextu hledání optimální formy zpracování je vždy velkou inspirací dostat se dál a zároveň najít optimální způsob vyprávění v souladu se zadáním producenta. Podobné to bylo i s Gustavem Mahlerem, navíc ve spojení se Zdeňkem Mahlerem. Doufám, že letošní rok se nám podaří vytvořit velký mahlerovský dokument, který bude natáčen zase jiným pohledem.
Špičkovou soudobou divadelní tvorbu, kulturní světové přehlídky i diskuse s renomovanými umělci vysílá v Evropě stanice 3sat. Její jasný profil nemá zatím srovnání s kulturní stanicí v našich podmínkách. Které typy pořadů postrádáte na obrazovce České televize ve srovnání s jinými zahraničními televizními stanicemi? Chybí mi dva kulturní kanály zaměřené na hudbu, operu, divadlo a dokumenty o umění i tvůrcích. Ve šťastnějších letech se tomu občas blížila programová skladba programu ČT2. Inspirativní jsou například stanice Mezzo, Arte nebo Theater kanal ZDF, ale ani ve světě jich není mnoho. Je velká škoda, že se vnímá televize (i veřejnoprávní) stále méně jako kulturní médium a více jako průměrná povrchní zábavná výplň času mezi reklamami.
