Už dávno se Hradišťan nevěnuje výlučně folkloru, ale hlavně tvorbě svého vedoucího Jiřího Pavlici. V ní se projevuje jeho neustálé hledačství, prolínání a návraty souvislostí, filosofických myšlenek a obecně lidských témat, také dramaturgický cit, snaha spojovat různé hudebníky a hluboká znalost historie nejen hudby. To vše lze říci i o nejnovějším disku Hradišťanu, Filharmonie Brno s dirigentem Petrem Altrichterem, souborů Jumping Drums (umělecký vedoucí Ivo Batoušek) a Altai Kai (umělecký vedoucí Urmat Yntaev), který nese název Chvění a příznačný podtitul Suita dialogů. To vše také bylo tématem mého povídání s Jiřím Pavlicou, mým někdejším rozhlasovým kolegou. Zajímalo mě především ono chvění z Holanových veršů (mimochodem použil je pro název své knihy i Tomáš Halík). Může jít o jemné záchvěvy až po zemětřesení.
Název CD a skladby, která je na něm zachycena, vychází z poselství veršů Vladimíra Holana: Poslední list se třese na platanu, neboť on ví, že co je bez chvění, není pevné. List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale co já? Chvění je hlavním tématem; určitý podnět člověka rozechvěje, rozvibruje tak, že nezůstává netečným. Dalším tématem je pro mě dialog; rovnocenný dialog je schopen vést jen ten, kdo stojí pevně. Přitom jsme stále méně schopni se domluvit a naslouchat jeden druhému – a to v nejrůznějších souvislostech, na nejrůznějších úrovních. V názvu jsem chtěl vystihnout empatii, dialog a zároveň rezonanci, chvění. Tyto dvě myšlenky se vzájemně doplňují, ale chvění se mi zdálo být pro název nejvhodnější. Jednotlivé oddíly suity tvoří čtyři dialogy s tématy, která mě inspirují a „rozechvívají“. První dialog, od něhož se odvíjí celá suita, je nazván Dialog básnický. Objevují se zde dvě myšlenky – pevnost v chvění a niterná otázka „moje vina, tvoje vina“.
Jak jste se zmínil, jde o niterné verše, ale taková poezie je určena spíše pro tiché čtení, přemýšlení, rozjímání, než pro zhudebnění. Proč jste zvolil Holana a Skácela?
Patří totiž k mým nejoblíbenějším. Souhlasím s tím, že jsou to verše pro tiché čtení a já jsem se snažil je také tak zhudebnit. V Holanových básních jde o hutné a závažné vyjádření, jdoucí až na samou dřeň. Proto je tak těžké Holanovu poezii zhudebňovat, je to těžší než se Skácelovými verši, které jsou plné obrazů. Nechci se rouhat, ale při otevření Skácelových básní mám dojem, že zhudebním snad každou, každá mě rozechvěje, protože jde o malbu slov.
Jedná se u Skácela taky o onu moravskou notu? Narozen ve Vnorovech u Strážnice, žil v Brně.
Mnozí by to sice očekávali, navíc jsem měl možnost se s Janem Skácelem několikrát setkat, ale není to tam. Ke mně hovoří verše samotné.
Ve druhém oddílu – Dialogu s minulostí – užíváte staroslověnský text z 9. století a staročeský ze 14. století, což je obtížné pro skladatele a vzdálené současnému posluchači. Taková slova lze zhudebnit archaizujícím, hymnickým způsobem, což jste také udělal, zejména ve staroslověnském textu.
Dialog básnický představuje východisko, zakotvení. Dále osu mého uvažování tvoří silokřivka horizontální, vodorovná, to je setkávání kultur, muzikantů atd., a silokřivka vertikální, která prochází staletími, od dávných kořenů až po dnešek. Tu zastupuje druhý dialog, inspirující se nejstaršími písemnými památkami – Obranou Filosofa Konstantina (svatého Cyrila) z roku 868 ve staroslověnštině a Kronikou tak řečeného Dalimila z počátku 14. století ve staročeštině. Obrana Filosofa Konstantina je obhajobou staroslověnštiny jako dalšího liturgického jazyka, který vlastně nikdy nebyl zrušen. Myšlenky Konstantinovy jsou moudré, nadčasové, moderní. Já si představu Velké Moravy tak trochu pěstuji, protože bydlím ve Starém Městě, kde základy Svatoplukova paláce mám na dohled od domu a tamější barokní kostelík stojí na základech velkomoravské rotundy. Mystérium Velké Moravy pro mě znamená velmi mnoho.
Otázkou pro mne bylo, jak dalece mám v obou skladbách uchovat historickou atmosféru. Uplatnil jsem určité historizující principy tak, aby rezonovaly s dnešním člověkem. Staroslověnské zpěvy neznáme, proto jsem vycházel ze zákonitostí gregoriánského chorálu a pravoslavných zpěvů. Obdobně je tomu u Dalimila, kde jsem zase užil středověké hudební nástroje.
Následuje Dialog etnický, v němž jste sáhl do zeměpisné oblasti, které jste se ještě nikdy ve své tvorbě nedotknul: Altaj. Jak jste se dostal do kontaktu s altajskými hudebníky?
Uvažoval jsem o horizontální silokřivce a chtěl jsem se co nejvíce přiblížit chvění přímo fyzikálnímu. Proto jsem si přizval zahraniční hosty: altajské alikvotní zpěváky. Alikvotní zpěv mě okouzlil už dříve v Mongolsku, ale tehdy jsem pracoval na projektu s Jihoafričanem Dizu Platjeesem. Mezitím jsem pod vlivem politických událostí (11. září 2001) na určitou dobu ztratil chuť vytvářet mezietnické projekty. V době, kdy jsem o tom opět začal uvažovat v rámci suity Chvění, zatelefonovala mi, pro mě do té doby neznámá paní Šárka Kovandová z Prahy, která mi nabídla spolupráci s altajskými hudebníky a poskytla mi řadu jejich nahrávek. Řekl jsem si, že to není náhoda, že to tak asi má být a letěl jsem na Dny altajské kultury do Ruska, kde vystupovali všichni, kdo uměli tančit, zpívat a nějak umělecky se projevovat. Zaujala mne skupina Altai Kai, protože zná autentickou podobu své tradiční hudby a současně má nad ní také nadhled. Vznikla z toho spolupráce, ze které jsou na CD Chvění dvě ukázky. První je zpracováním altajských lidových motivů a druhou jsem napsal na verše Lazara Kokyševa.
Poslední oddíl je jakýmsi katarzním vyústěním – Dialog o naději.
Ten ztvárňuje verše Jana Skácela, Jiřího Brabce a končí postludiem, které se zákonitě vrací k Holanově básni Poslední a jejímu verši s otevřeným závěrem, otázkou: Ale co já? Je to myšleno zcela obecně, nepokazil jsem něco? Znovu se zde opakuje myšlenka z preludia. Tak vzniká jakýsi svorník celého projektu.
CD Chvění činí působivý dramaturgický oblouk, přestože je výběrem ze zaznamenaného koncertu v dubnu tohoto roku.
Poprvé byl proveden v Litomyšli roku 2006, potom zazněl v pražském Obecním domě v září 2006. Přitom projekt vznikl z podnětu a na nabídku FOKu: měl jsem k dispozici orchestr a sál a mým úkolem bylo vytvořit celovečerní program i se zahraničními hosty. Původně ho nastudoval a v Litomyšli také provedl dirigent Rastislav Štúr, v pražských provedeních nakonec na poslední chvíli (tři dny před koncertem měl Rastislav Štúr autohavárii) profesionálně zaskočil Petr Altrichter. S tímto dirigentem a s orchestrem Czech Virtuosi zaznělo Chvění ještě v říjnu loňského roku v brněnském Janáčkově divadle a pak s Filharmonií Brno v dubnu 2007 tamtéž, na kdy jsme naplánovali jeho natočení. Z přibližně devadesátiminutového celku jsem některé části (například interludia) na CD vypustil a ponechal jen stěžejní části, které tvoří onen oblouk.
Na CD hrají ansámbly Jumping Drums, Altai Kai, Filharmonie Brno s Petrem Altrichterem, v jiných provedeních tohoto projektu vystoupila ještě černošská zpěvačka gospelů Brenda Jackson, dva mladí němečtí pianisté – chlapecké duo Gerald a Roland Würschingovi. Jak si vybíráte spolupracovníky pro takové velké projekty?
Především z hlediska umělecké kvality a funkčnosti jejich zařazení. Všechny, kteří účinkovali v první podobě tohoto projektu, jsem si vybíral po dlouhé úvaze. Při dalších koncertech někteří nemohli přijet, tak jsem přizval nové hosty, kteří do projektu zapadli. Například chlapci Würschingovi jsou žáky české pedagoga Pavla Kašpara, který byl žákem Františka Raucha a ten zase žákem Vítězslava Nováka. V projektu se tehdy hrála část U muziky z Novákovy Slovácké suity; mimochodem prof. Dušan Holý zjistil, že její hlavní téma není lidový nápěv, ale skladatelem uměle vytvořený; později byl otextován (dokonce několikrát) a zlidověl. Vznikla tak koláž ze zvuku orchestrálního, klavírního a cimbálového, dialog moravský, český a dokonce německý.
Chvění není vaší první spoluprací s brněnskou filharmonií. Jaké další projekty s tímto tělesem Hradišťan plánuje?
S filharmonií spolupracuji už několik let. Na 21. a 22. prosinec připravujeme vánoční koncert Z hvězdy vyšlo slunce (nazvaný podle staré adventní písně z Horňácka), ve kterém vystoupí ještě sbor Kantiléna s mladým dirigentem Jakubem Kleckerem.
