Jedenatřicetiletý barytonista Jiří Rajniš dostal v letošní sezoně příležitost vystoupit v Teatro alla Scala v Milánu. V lednu se v produkci Straussovy Salome úspěšně zhostil role Prvního Nazaretského. A nyní se chystá na roli Hajného v Rusalce, která bude ve slavném milánském divadle v červnu uvedena vůbec poprvé.
Jak se mladý zpěvák dostane na prkna jednoho z nejznámějších operních domů na světě? Došlo k tomu na základě konkurzu, styků zkušeného agenta nebo to bylo jako na Letním operním festivalu v Bamberku v roce 2013, kdy vás jako teprve jednadvacetiletého v roli Dona Giovanniho slyšel intendant divadla v Coburgu a nabídl vám angažmá? Čím jsem starší a nejen umělecky vyzrávám, tím víc si uvědomuji, že je to především mnohovrstevná forma „štěstěny“! Je to šťastný sled nejrůznějších situací, které do sebe zapadly jako puzzle… V první řadě jde o to, že kvalitní pěvec musí umět neustále cílit na správná místa, se správnými nastudovanými rolemi, ve správný čas, podle té nejlepší intuice a sebereflexe, kterou je vybaven. Musí vědět, na co má v danou chvíli a na co možná úplně ne. A musí být vytrvalý. To hraje nejpodstatnější roli. Působil jsem hlavně v německých divadlech, první angažmá jsem dostal v jednadvaceti letech ve zmíněném Coburgu, posléze i v Semperově opeře v Drážďanech, pak jsem se stal umělcem na volné noze, především jako stálý host Národního divadla a Státní opery v Praze. Když jsem prošel těmito zkušenostmi, opět jsem začal zacilovat na připravované produkce po celé Evropě i USA, kde je možnost obsadit některé role, které jsou pro mě vhodné. Můj management zkusil oslovit i Scalu, jestli je stále volná role Hajného v nově připravované Rusalce. Vedení tohoto uměleckého svatostánku vidělo nahrávky z YouTube a pozvalo mě na předzpívání. Zpíval jsem scénu Hajného a Kuchtíka, ale chtěli slyšet i Mozarta a Verdiho. Bylo to moje nejlepší předzpívání v životě a ten den jsem byl přijat. O pár týdnů později, co jsem měl potvrzené účinkování v Rusalce, mi nabídli právě Salome a naznačili, že mám dosti dobrou „vstupní kartu“ pro umělecký rozvoj v tomto nejslavnějším operním domě. Tyto doposud nejzásadnější nabídky v mém životě přišly paradoxně od vedení, které mě nikdy nevidělo, neznalo osobně a neslyšelo mě zpívat nikde jinde na jevišti. Ale takto to většinou v zahraničí probíhá. Teď jen zůstat v rozjetém vlaku, ze kterého by se nemělo vystoupit, a držet kvalitu ve zdravé kondici.
Přineslo vám vystoupení La Scale další příležitosti? Co se týče nabídek, tak to covid dost změnil, a to i ve velkých operních domech. Obsazení bylo nejisté a velkou neznámou, někdy až do poslední chvíle před produkcí. Na to jsme ale my umělci zvyklí. Takže být v očekávání na volné noze je normální. A vše se také neustále mění. V případě působení mladého operního pěvce z Čech v zahraničí a s úspěchy typu stálého angažmá v Německu včetně Semperoper a dalších jste okamžitě chtěná i v naší vlasti, kde vás ještě před pár lety záměrně vůbec neakceptovali. To známé přísloví, které zmiňovaly například Ema Destinnová, Jarmila Novotná či Dagmar Pecková, že „doma není nikdo prorokem“, platí! Na druhou stranu je dnešní svět extrémně globalizovaný a v umělecké branži kosmopolitní, což nahrává všem být jaksi etablovaný kdekoliv i díky technologiím a dostupnosti informací, například na internetu! Je to čistě na každém z nás, jak se o sebe postará. Pokud máte v životopise „razítko“ například z La Scaly, máte logicky i silný zahraniční management, skvělé materiály a kvalitně natočené nahrávky, tak je mnohem lehčí zaujmout další šéfy divadel. To se teď děje i v mém případě. Co se mi teď velmi líbí, je, že nemusím tolik jezdit na konkurzy, protože každý registruje, že vás přijal i nejslavnější operní dům světa. Cesta k tomu je ale dlouhá a člověk musí být velmi trpělivý. Musíte mít širokou etablovanou základnu repertoáru a práce v různých evropských divadlech. To jsou ty části puzzlu, které se musí propojit. A pak to přináší další nabídky. Z těch, které mohu prozradit a jsou aktuální, je to například opět Rusalka v Královské opeře v belgickém Lutychu. Tamní šéfdirigent je italská hvězda Giampaolo Bisanti a dělali jsme spolu mnohokrát i v Drážďanech. Jde opět o stejný příklad jistoty vedení divadla: „Když to zpívá Rajniš ve Scale, je jasné, že ho najmeme bez konkurzu i u nás v Lutychu!“ Nejvíce se těším z oznámení nabídky na novou produkci Così fan tutte, která se bude hrát v několika operních domech v Itálii. Například v Teatro Pergolesi v Jesi, Teatro Verdi v Pise nebo v divadle Pavarotti-Freni v Modeně a v dalších i ve Francii. Vše v průběhu příští a přespříští sezony. Šéf této produkce viděl pouze nahrávky, které jsem natočil s Komorní filharmonií Pardubice. Bylo to covidové CD Mozarta společně s Petrem Nekorancem a okamžitě mi nabídl roli Guglielma. Dostal jsem i nabídku ke spolupráci s Teatro Lirico di Cagliari na tento červen a červenec, ale to jsem musel bohužel odsunout. Tamní Carmen nejde zvládnout ve stejném termínu spolu s Rusalkou v Miláně, takže se na Sardinii domlouvá příští sezona. Měl bych opět zavítat do mého oblíbeného Luzernu, kde jsem tuto sezonu debutoval jako Oněgin, příští rok tam mám dělat Marcella v Bohémě. Mohu prozradit i Jenůfu ve Vlámské opeře v Antverpách a Gentu v roce 2024. La Scala mě chce dále ve Wertherovi, Carmen nebo v Rigolettovi, ale vše je ještě v jednání. V případě dalších debutů v operních domech v Evropě a USA nemůžu být zatím konkrétní.
Jak na vás působila inscenace Salome v psychoanalyzující režii Damiana Michieletta, který Salome pojímá jako zneužívanou oběť, která si nakonec sama vezme život? Přiznám se, že důvod, proč jsem byl chycen už jako mladý do divadelní tvorby, jsou moji rodiče, oba operní pěvci, kteří měli své první angažmá společně ve Slezském divadle v Opavě, kde jsem se narodil. Tam byl i v devadesátých letech stále naprosto tradiční a klasický přístup k tvoření inscenací a pojetí režisérů. To mě natolik pohltilo a je to ten první stěžejní důvod, proč jsem chtěl dělat operu už od útlého věku. Dnes se klasické inscenace vidí už málo. V tomto ohledu jsem stále velmi konzervativní a mám je rád. Salome a další podobná díla se hrály ve velmi netradičních, ale nezapomenutelných stylizacích nebo pojetích. A pojetí pana režiséra Michieletta je strhující. Některé detaily či psychoanalýza, jestli je Salome oběť, můžou být diskutabilní. To pro mne není důležité. Spíše se dívám na celek. Toto dílo samo o sobě je úžasné, a když máte skvělé umělce v orchestru, dirigenta, pěvce a režiséra, je to pro mě vrchol umění i v takto moderním pojetí. Inscenace měla již covidovou premiéru pro stream. Po našem uvedení pro diváky v lednu tohoto roku objíždí dále divadla v Itálii a myslím, že bude mířit i někam dále v Evropě.
Jaký jste měl dojem z ostatních účinkujících v Salome? Byl to spolupracující tým, nebo jste cítil spíše rivalitu? Jak se k vám chovali jako k debutantovi? Ze zkušenosti v Drážďanech nebo v Praze vím, že se najímají na nelehká díla sólisté specializující se na daný repertoár. V případě Strausse jsou vybíráni pěvci, kteří se tomuto repertoáru věnují skoro celou kariéru. Je to vlastně i podobný případ jako vyvolení pěvci na Wagnera. Jsou to díla extrémně náročná hudebně, na nastudování a také na nápor dramatičnosti a velkého tahu přes silnou orchestraci. V případě kolegů v Salome to bylo podobně. Mluvím tedy zejména o hlavních protagonistech. Nebyl jediný, který by neměl svoji roli udělanou léta v několika dalších produkcích po celém světě. To je i důvod, proč si divadla typu Milán, Vídeň, New York, Paříž, Londýn a další drží tu nejvyšší laťku. Proto jsem jako debutant (byť s ne až tak velkou rolí Prvního Nazaretského) cítil velkou zodpovědnost před všemi i před kolegy. Je to německý repertoár a skoro všichni, kteří zpívali v Salome, byli Němci. To znamená, že se musíte snažit být jedním z nich. Byli ale velmi příjemní a v pohodě. A je to radost, když nemusíte být v kolektivu, kdy se zkouškový proces zdržuje někým, kdo party ještě ne zcela umí. Já jsem už naštěstí zkušenost se Salome měl ve svém prvním angažmá v Coburgu. To jsem ovšem zpíval roli Druhého Nazaretského. V Miláně jsou samozřejmě nepsaná pravidla, že je automatické, že to jaksi všichni musejí mít zaryto pod kůži. Nejvíce v pohodě byla hlavní představitelka Salome. Vida Miknevičiūtė zpívala Salome na zkouškách pokaždé naplno a výborně. Doteď to nechápu. Je to úplně normální ženská, velmi skromná – a to je možná i to, proč jsou takoví umělci nad věcí a jde jim to zcela volně. Taky jde o pohodu ve zkouškovém období. Máme jistotu, že si nás vybrali, a teď už jen držet ten vyšší level. To se všem sólistům v každém představení podařilo a já si vážím toho, že jsem mohl poznat nové, milé kolegy z Německa, USA, Koreje či Ukrajiny. Jen je škoda, že to nemohl dirigovat Zubin Mehta. Spolupráce s ním by byla úžasná. Ale i pan Kober je špička a byla to radost.
Jak váš lyrický baryton snáší nízkou polohu v basovém partu Prvního Nazaretského? Je to v souladu s vaší hlasovou hygienou? Nabídka basového partu Nazaretského jako debut se samozřejmě nedala odmítnout. Nicméně jsem zařazen v kategorii tzv. „Kavalier baryton“, který je lyrickým oborem s možností zpívat i vypjatější party dramatické. Zároveň jde o flexibilitu v komických operách Rossiniho nebo ve větší orchestraci francouzského, ruského a českého repertoáru. Vyjít z tohoto oboru směrem dolů k basu není pro klasického barytona až takovou tragédií a děje se často v Mozartových operách. Jednoznačně nehrozí až tak velké nebezpečí zničení a opotřebování hlasu jako směrem nahoru v partech dramatického barytonu nebo s experimentováním v tenorové poloze. Tam se jedná opravdu o velké riziko zátěže hlasivek. V případě mého vysoko položeného „Kavalier barytonu“ to pro mne v Salome byl skutečně oříšek, který se nemusí zdát v rámci délky partu, ale v kompozici je úkol nepříjemný konkrétně tóny G pro bas. Jde tedy o použití stabilní techniky bez tlaku a bez forsírování, které si mohu jako baryton ve své vyšší poloze občas dovolit pro možnost širší interpretační složky. Nazpívávání si této basové polohy je tedy základ a byl na to dostatek času. V posledních pěti taktech part Nazaretského postupuje pro změnu do barytonových přechodových tónů, které nejsou až tak v oblibě. I tato poloha je ne zcela komfortní pro klasického barytona. V každém případě musí pěvec udělat maximum. Co se týče produkce Salome, byla nápomocná i režie, kdy jsem měl možnost tu nejobtížnější část zpívat v klidu a maximálně se soustředit na svůj part vkleče. Byl jsem posazen na forbínu před dirigenta, takže se to vše vydařilo. Part je naštěstí i velmi zpěvný a není v tomto úseku silná orchestrace. Nejlépe jsem se ale na tento part cítil, když jsem těsně před začátkem opery spal dvě hodiny a vůbec se nerozezpíval…! (Smích)
(Celý rozhovor bude publikován v časopisu Harmonie.)
