Jiří Suchý. Žijící legenda. Český básník, zpěvák, hudebník, a mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale pro tuto chvíli nám tato triáda postačí. Jak asi tvoří, zajímalo mne, tento nikdy nevysychající gejzír v nejlepších letech? Tvůrce, jehož neumdlévající imaginace je nám zdrojem potěšení, popírajíc jméno svého nositele, už přes sedmdesát let – na poli divadelním, hudebním, literárním, výtvarném i filmovém? Jistě musí mít nějakou metodu? Balzac vstával každý den ve tři. 1400 písňových textů, desítky knih povídek, básní, vzpomínek, pestrá filmová tvorba, stovky a stovky písniček, z nichž mnohé si lidé po generace zpívají, aniž tuší, kdo je jejich autorem. To všechno přece nemohly způsobit jen ty přelétavé múzy. Tak jsem se Jiřího Suchého zeptal na jeho metodu. A šel jsem na to od lesa.
Jaké máte sny, pane Suchý? Vrací se vám nějaký, jako váš celoživotní refrén? Použil jste někdy něco? A jaké jsou? Dystopické a hrůzné, po nichž se probouzíte pokryt ledovým potem – nebo básnivé a hřejivé, třeba jako filmy Jiřího Menzela? Sny, to je můj celoživotní problém. Občas mi způsobí něco, co jsem nečekal a co si nedokážu vysvětlit. Představa, že jakmile usnu, můj mozek si začne dělat, co sám chce, mě zneklidňuje. Dvakrát se mi zdály fragmenty písniček, ráno jsem je zaznamenal, dopoledne dopsal a jednu z nich mám na repertoáru dodnes (zrovna včera jsem ji v Semaforu zpíval: Kolem okna černej pták lítá zrána, budu lítat taky tak jak ta vrána…). Ten druhý jsem zařadil kdysi do hry Taková ztráta krve. Jmenuje se Melancholické blues. Krom toho jsem měl třikrát v životě sny tak trochu věštecké. Co se mi zdálo, to se mi vzápětí skutečně stalo. Takže se sny mám své zkušenosti, akorát nevím, proč je to tak.
Co se týká celoživotního refrénu, o němž se zmiňujete, tak ano, vrací se mi. Ale zjistil jsem, že mezi herci nejsem sám. Je to úzkostný herecký sen, kdy přijdu na scénu a nevím, v jaké hře jsem se ocitnul, případně že mám být na scéně a jsem jinde a marně se pokouším představení stihnout.
Většina mých snů jsou ale bláboly, ve kterých o nic nejde, jen mně překvapujou svou nesmyslností. Chápu surrealisty, že v nich objevují pramen inspirace – já to ale nedovedu. Všechno, co jsem kdy napsal nebo namaloval a co mělo blízko k surrealismu, jsem si pracně vymejšlel. Žádné automatické psaní, žádné záznamy snů. Můj surrealismus je vlastně jen pouhá napodobenina, která se jako surrealismus tváří.
„Sny, to je můj celoživotní problém.
Občas mi způsobí něco, co jsem nečekal a co si nedokážu vysvětlit.
Představa, že jakmile usnu, můj mozek si začne dělat,
co sám chce, mě zneklidňuje.“
Zpět k metodě. Neptám se teď na vaši literární tvorbu. Tam to asi možné je, pohrávat si s přelétavými múzami. Ale při komponování to bez trochy toho řemesla nejde. Jak na to jdete? Sedíte u klavíru a píšete notičky? Nebo to jen zapískáte a váš partner, ať už to byl Jiří Šlitr, Ferdinand Havlík nebo vaši dnešní aranžéři, si s tím už poradí? Nenahlížím vám teď trochu moc do vaší kuchyně? Jestli mě něco opravdu baví, pak to, když mi někdo nahlíží do mé kuchyně a tím mě donutí, abych si udělal na sebe názor. A navíc se rád chvástám svou pilností, takže to jsou dva hlavní důvody, proč si nechávám do kuchyně nahlížet ochotně. A tak se provalí, že žádný pevný systém nemám. Píšu a skládám, protože divadlo potřebuje novej kus, případně když se mi udělá v hlavě nápad a já se bojím, abych ho nezapomněl, občas mě popadne chuť napsat básničku nebo povídku… Těch impulzů je dost a jsou různé.
Někdy jsou to i přelétavé múzy, které zmiňujete, jindy je to nutnost – to když třeba herectvo už netrpělivě čeká na roli neb premiéra se blíží, to pak nastavuju noci. Notičky píšu u klavíru a obdivuju každého, kdo je klade z hlavy rovnou na papír, klavírem nezprostředkované. Jak vidíte, žádný systém, žádný řád. Jediné, co provozuju, je dvanácti až patnáctihodinový pracovní den a v létě tři dny dovolená.
A jak se vám daří vyrovnávat se současnými trendy? Musíte něco obětovat, chcete-li si udržet publikum? Myslím mladší publikum, jehož hudební preference jsou už jiné? Nebo sázíte spíš na to své, skalní, co stárne spolu se Semaforem? Dělám divadlo tak, jak jsem se to za těch šedesát let naučil. Samozřejmě že jsem cestou k současnu pochytil leccos, co teď zúročuju, takže Semafor je už jiný než dejme tomu v šedesátých létech. Ale to podstatné zůstává, neb jsem konzervativní. Nikdy jsme například nehráli činohru, hudba k nám po šedesát let neodmyslitelně patří, dialogy a texty písní jsou pořád dotčené mou poetikou a absenci humoru jsme si už od začátku zakázali. Nejmladší generaci se nesnažíme získávat – nemám rád zbytečnou práci. Nicméně mládež v hledišti tvoří mnohdy dost početnou menšinu.
A co dnes? K čemu se upínají oči nevyléčitelného komika? Čím je pro vás pandémie? Lze i na ní najít něco pozitivního? Všiml jste si, jak římské Campo de’ Fiori ožilo, protože se tudy už nevalí davy Asiatů, žádostivých pořídit si selfie s Giordanem Brunem v pozadí? Že na té chladné dlažbě, ve spárách mezi kameny, se po mnoha letech suchopáru zazelenala travička? Koronavirus má i pozitivní stránky. Pokud bych byl sobec, tak by to byl fakt, že nucená dovolená velmi zmírnila mou vyčerpanost, která je ještě větší než v dobách, kdy jsem byl ještě mladší, než jsem dnes. Ale ještě jedno pozitivum má ten mrzkej virus: dává lidstvu na vědomí, že není tak docela pánem všehomíra a že by mělo ze své domejšlivosti trochu slevit.
Který z těch dnešních průšvihů je nejhorší? Covid, klima, Me Too? Nad tím třetím se ve své semaforské hře věnované tomuto tématu vyrovnaně usmíváte. A co ty prvé dva, ty berete vážně? Máte nějaký vzkaz pro lidi, jak z toho ven? Aspoň z něčeho? Me Too jsem vlastně nezesměšňoval – šlo mi ve stejnojmenné hře o tu směšnou hysterii. Tou se MeToo zesměšňuje samo. Kovid a klima už tak směšný není, takže jako komik mám právo si říct jen: „Jiříku, shut up!“
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.
