Houslista s bezchybnou technikou a citem pro styl, v jehož tónu se snoubí zemitost s noblesou a nadhledem. I tak by mohla znít charakteristika Jiřího Vodičky, virtuosa, komorního hráče a koncertního mistra České filharmonie, jenž nabídne s klavíristou Martinem Kasíkem recitál 22. března v pražském kostele sv. Šimona a Judy.
Od září 2015 jste koncertním mistrem České filharmonie, kde se střídáte hlavně s Josefem Špačkem. Jaké jsou vaše více než půlroční zkušenosti a jaký máte z toho pocit? Mé dojmy a zážitky jsou více než pozitivní. Jednak z uměleckého hlediska je radost být obklopen tak skvělými muzikanty, kteří v České filharmonii hrají, ale i dirigenty v čele s naším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Hodně jsem si užil nedávný koncert s dirigentem Semjonem Byčkovem a sólistkou večera Janine Jansen, která hrála Bruchův houslový koncert naprosto fantasticky.
Váš dosavadní nejsilnější zážitek z koncertů ČF? Můj nejsilnější zážitek je vlastně každý koncert, který v České filharmonii hraji, protože zvuk symfonického orchestru je úžasný a velmi inspirativní. Každý sólista má nejraději za sebou zvuk orchestru a teď ho mohu dokonce spoluvytvářet a to je úžasný pocit. Nicméně, jeden z neuvěřitelných zážitků byl můj první koncert s Českou filharmonií v rámci třetího kola konkurzu, kde jsme hráli Beethovenovu Missu Solemnis a kde je velké houslové sólo, které se prolíná s orchestrem, sólisty, zpěváky a pěveckým sborem. To je kombinace, která neexistuje snad v žádném sólovém houslovém repertoáru. Ten zvuk a pocit na pódiu mě uchvátil.
Hrajete ve Smetanově triu, učíte na Pražské konzervatoři, jste několikanásobným otcem. Určitě je pro vás teď plánování těžší. Došlo v něčem na „úsporné“ opatření? Zatím vše zvládám dobře, snad. Lépe by vám odpověděla manželka. Ačkoliv je vše velmi časově náročné, tak se snažím volit tu správnou míru mezi prací a rodinou. Je pravdou, že některá období v roce jsou náročnější, kdy se sejde několik koncertů či turné a tím nemohu trávit moc času doma. Mám radost, že žiji v době, kdy si alespoň můžeme skypovat s dětmi.
Mám pocit, že Česká filharmonie vám zabírá tolik času, že hrajete sólově méně nežli v minulosti. Každý recitál je tedy vzácnou příležitostí vás slyšet bez orchestru. Takový bude i koncert 22. března v kostele svatých Šimona a Judy, jenž pořádá Koncertní jednatelství FOK. Vaším partnerem bude Martin Kasík, takže v nadsázce ostravská spanilá jízda v Praze. Proč jste si vybral pro tento koncert pana Kasíka a hrajete spolu pravidelně? S Martinem Kasíkem spolupracuji již několik let a vždy mi byla jeho interpretace, způsob hry a lidský přístup velice blízký. Zajímavostí je, že jsme se s Martinem potkali vlastně až v Praze, kam jsem se před devíti lety přestěhoval. V Ostravě jsme se nikdy před tím nesetkali. Martina jsem ale znal již dlouho jako našeho předního českého pianistu. Jednou po jeho sólovém koncertu v Rudolfinu jsme se potkali a dohodli jsem se, že si spolu zkusíme zahrát. Nakonec se z toho vytvořila trvalá spolupráce.
Zastavme se chvilku u programu, který vypadá slibně. Pak Kasík by měl zahrát Chopinovo druhé Scherzo b moll, od vás se očekává výběr z Paganiniho capriccií. Jaká to budou a proč právě Paganini a ne třeba Ysaÿe? Myslím si, že se dramaturgicky Paganini hodí spíše k Chopinovi a Chopin k Paganinimu, než třeba k Ysaÿovi. Vybral jsem si mé velmi oblíbené Paganiniho 24. capriccio, které je velice známé a oblíbené pro svou širokou škálu techniky.
Od Moravanů bude zajímavé slyšet Janáčkovu houslovou sonátu. Jaké je vaše pojetí? Spíše romanticky melodické a la Josef Suk nebo více zemité? Na to asi nedovedu takhle odpovědět, to může na každého posluchače působit různě, ale v zásadě se snažíme těžit z obou interpretací. Sonáta je velmi rozmanitá právě proto, že má v sobě typickou zemitost Janáčka, ale i velkou melodii, například druhou větu, která byla nejprve jako samostatné dílo. Nejvíce je to znát v poslední větě, kde se najednou po výkřicích v houslích vynoří nádherná a dojemná melodie, která z ničeho přijde a zase odejde.
Posluchačským a jistě i interpretačním vrcholem by měla být sonáta Césara Francka. Je to velký úkol nejen pro náročnost skladby, ale i pro její známost a četnost živých a hlavně gramofonových provedení od malých mistrů po ty největší. Co si o ní myslíte a jaká je vaše interpretace? Franckova sonáta je obrovskou výzvou. Právě proto, že se hraje a byla hrána těmi největšími mistry. Zaujmout s ní všechny posluchače, zvláště ty, kteří ji dobře znají a mají rádi některou z interpretací, je těžké. Zde je takřka nemožné přijít s něčím novým a originálním. Já jsem tuto sonátu hrál mnohokrát a za tu dobu, co ji mám na repertoáru, jsem náhled na interpretaci změnil například hned v první větě. Dříve jsem ji cítil jako velmi expresivní a dychtivou po každém tónu, který musím modelovat a opečovávat. Dnes tuto větu vnímám naopak jako velmi intimní záležitost, která ve svých vnitřních obloucích a frázích musí působit jako melodie a která se line jen tak mimochodem. Čili jsou to zvraty, které doufám posluchači ocení a podaří se nám přesvědčit i ty, kteří jsou skalní příznivci některých jiných interpretací.
Prozraďte přídavky, které jistě připravíte pro nadšené publikum v kostele FOK? Přídavky by se prozrazovat neměly. To by nebylo překvapení, ale abyste neřekl, že si to necháme všechno až na koncert, tak jeden prozradím. Z přídavků, které máme připravené, zazní od Václava Trojana – Slavíkův koncert. Je to slavná melodie, kterou natočil neméně slavný Ivan Kawaciuk k loutkovému filmu Jiřího Trnky. Upřímně řečeno je to skladba, kterou jsme si s Martinem doslova zamilovali. Často ji s Martinem na koncertech přidáváme, protože je to balzám na duši a zároveň je to skladba, která se skoro vůbec nehraje, což je veliká škoda.
Na závěr poněkud intimní otázka, kterou však míním nebulvárně. Díky své manželce jste součástí slavné hudební rodiny Vlachových. Ovlivňuje vás to v něčem? Když jsem se dostal do rodiny Ericssonů-Vlachů, tak jsem se poprvé setkal s nahrávkami „starého“ Vlachova kvarteta a hlavně se jménem Josefa Vlacha. Jejich zvuk, interpretace, způsob práce a pokora k autorům mě uchvátil. Dneska neexistuje kvarteto, které zní jako oni. A právě z toho zvuku, tvoření tónu, jsem čerpal a stále beru inspiraci. Vždy, když po delším čase zaslechnu například nahrávku jejich Čajkovského nebo Dvořákových kvartet, musím žasnout.
