Johann Adolf Hasse není u nás široce známým skladatelem, jen ti v historii lépe poučení vědí o jeho příslušnosti k významným skladatelům italské opery 18. století. Ač rodem Němec, nedostal totiž ještě – stejně jako Händel – příležitost psát německé opery. V naší době jeho rozsáhlé dílo k sobě důvodně poutá větší a větší pozornost, přičemž badatelsky i interpretačně jsou v tomto směru nejaktivnější jeho krajané. Prokázali to i na mezinárodní konferenci, konané ve dnech 23. – 25. dubna 2010 v Hamburku pod názvem Johann Adolf Hasse. Tradition, Rezeption, Gegenwart , a to k obdivuhodnému výročí: hamburská Johann Adolf Hasse-Gesellschaft tímto způsobem oslavila 100 let (!) své existence, k čemuž byla připojena i oslava 60. výročí založení Hochschule für Musik und Theater Hamburg, která má dnes vlastní Hasse-Ensemble .
Německé hasseovské společnosti
První hasseovskou společnost založili už 13. ledna 1910 občané malé obce Bergedorf, a to s úmyslem uctít velkého syna svého města a obohatit tím i místní kulturní život. Mezi zakládajícími členy byl také dirigent Carl Grau, z jehož iniciativy vznikl dodnes existující sbor a orchestr. Protože obec, nyní už součást velkoměsta Hamburku, si svůj silný vztah k slavnému rodákovi uchovala trvale, byl v ní v roce 1986 založen také Hasse-Archiv, z něhož už vyšla řada muzikologických projektů a v němž je dnes uložen i jediný autograf Hasseho, nacházející se v Hamburku. Společnost spolupracuje také s hamburským Barockorchester Elbipolis , který byl založen roku 1999 a který už vystoupil i na takových německých festivalech, jako je Schleswig-Holstein Musik Festival, Bachfest v Lipsku, Musikfestspiele Potsdam-Sanssouci atd. Od roku 1990 vydává Hasse-Gesellschaft-Bergedorf a druhá německá hasseovská společnost, to jest Hasse-Gesellschaft-München (založená roku 1986) sborník Hasse-Studien a Hasse-Werkausgabe . Zatím bylo v známém stuttgartském nakladatelství Carus-Verlag, které vydává také skladby Jana Dismase Zelenky a vydalo i Rybovu Českou mši vánoční, vydáno 5 svazků Hasseho partitur, a to opera Cleofide, serenáda Marc’Antonio e Cleopatra , Nešpory , Litanie a další. Obě německé hasseovské společnosti mají své úlohy velice usnadněny tím, že našly vlivné, finančně zdatné a kultivované sponzory. Shodou okolností oba dva nejvýznamnější zemřeli v loňském roce, a to jak předseda mnichovské společnosti chemik dr. Klaus Müller, tak dopravní odborník a drážďanský rodák ing. Lindhard Teuscher. Ten hasseovské společnosti v Bergedorfu věnoval 100 000 Euro na rozeznívání Hasseho skladeb, které dosud jen ležely neprovozovány v archivech a knihovnách. Podobně se zachoval i zmíněný dr. Müller. Hasseovský výzkum v Německu se tedy dnes může spolehnout i na finanční podporu zvláštní hasseovské nadace, založené roku 2008. Tak se ostatně stalo i v případě uvedené dubnové konference.
Dubnová hasseovská konference v Hamburku
Konala se v prostorách jubilující hamburské Hochschule für Musik und Theater a vystoupili na ní referenti z Německa, Itálie, Polska a z Čech. Tematika příspěvků byla pestrá: Metastasio a Hasse (Raffaele Mellace), Začátky a konce Hasseho oper (Reinhard Wiesend), Hasseovské pěvkyně a pěvci (Saskia Woyke), Hasseho opery v Berlíně (Roland Dieter Schmidt-Hensel), nové nálezy k drážďanským pobytům manželů Hasseových (Ortrun Landmann), Hasseho úkoly v drážďanské dvorní chrámové hudbě a dochovaný repertoár (Gerhard Poppe), Poznámky k Hasseho zhudebněním Creda (předseda hamburské hasseovské společnosti Wolfgang Hochstein), Hasseové a Bachové – Setkání a spojovací linie (Klaus Hofmann), Endimione . 
Varšavská serenata od Hasseho? (Alina Żórawska-Witkowska) a další. Autorka tohoto příspěvku přednesla referát: Hasseho opery v 18. století v Čechách. Pramenný výzkum a problematika kontrafakt.
Kdo byl Hasse, kdy žil a kde všude působil
Dnešní sídlo hasseovské společnosti, Hasse-Archivu a redakce hasseovské edice se nachází v jeho rodném domě v Bergedorfu. Dům stojí v těsné blízkosti kostela sv. Petra a Pavla, v němž Hasseho dědeček, otec i bratr zastávali funkci varhaníka. Z této rodové vazby zcela samozřejmě vyplynulo, že Hasse od dětství (* 1699) v kostele zpíval jako sopranista. Jeho mimořádné hudební nadání bylo zřejmé a tak byl už v 15 letech poslán „do města“ (= Hamburku) studovat zpěv. V roce 1718 tam započal svou dráhu operního pěvce a o čtyři roky později přešel již jako oceňovaný tenorista do dvorního divadla vévody Augusta Wilhelma v Braunschweigu-Wolfenbüttelu. To už i pilně skládal a zanedlouho se mu podařilo prosadit tam na scénu svou první operu Antioco , v níž sám ztvárnil i hlavní roli. Nejpozději v únoru 1722 se s finanční podporou uměnímilovného vévody vydal do směrodatné země operní kultury, do Itálie. Tři následující roky (květen 1722 – prosinec 1729) strávil mezi Benátkami, Bologní, Florencií a Římem a poté se usadil v Neapoli, kde studoval především u Alessandra Scarlattiho.
V roce 1725 dostal objednávku na kompozici serenády pro dva hlasy a orchestr. Vznikla tak skladba Marc’Antonio e Cleopatra , kterou přednesli dva tehdy nejuctívanější pěvci Carlo Broschi, zvaný Farinelli, a kontraaltistka Vittoria Tesi. Úspěch této serenády otevřel Hassemu v roli autora přístup i do neapolského dvorního divadla San Bartolomeo (slavné divadlo San Carlo bylo postaveno až roku 1737). Po uvedení 7 oper pronikl v roce 1730 operou Artaserse do Benátek. To už šel jeho ohlas Evropou, takže německého krajana povolal ke svému dvoru do Drážďan saský kurfiřt a polský král Fridrich August I. („Silný“) a jmenoval ho prvním kapelníkem své dvorní opery. Období 1731 – 1739 vymezuje dnes přední italský Hasseho životopisec Raffale Mellace jako „esplosione della creatività e della fama“, odehrávající se na jeho působištích v Drážďanech (1731, 1734, 1737 – 1738, 1740 – 1744), v Benátkách (1730 se tam oženil se slavnou sopranistkou Faustinou Bordoni, která už měla za sebou mj. i velké úspěchy v Händlových operách v Londýně; 1731 – 1733, od 1772 až do smrti) a ve Vídni (kde mimo jiné učil 1733 zpívat příští panovnici arcivévodkyni Marii Terezii). Další jeho cesty vedly do Berlína, Varšavy, Paříže, Mnichova – a na podzim 1734 možná i do Jaroměřic, kde byla na questenberském dvoře provedena jeho opera Cajo Fabricio . Na konci života († 1783) komponoval – jak to tak bývalo – už jen duchovní hudbu.
Hasseho opery v Čechách
Skladatel, který svými italskými operami slavil velké úspěchy v Itálii, v mnoha dvorních operách rodného Německa i v centru habsburské monarchie ve Vídni, nemohl nezanechat stopy také v Praze, jejíž operní život byl v té době bohatý. K našemu překvapení však do pražského repertoáru pronikly Hasseho opery až s citelným opožděním a jen v nevelkém počtu. Stalo se tak v rozmezí let 1746 až 1766 a jednalo se o pouhá čtyři hudebně dramatická díla. Na město s tak živým a s Itálií řadou kanálů propojeným operním životem, jakým byla tehdy Praha, to je málo. 
Uvažujeme-li o příčinách této skutečnosti, nabízejí se především neblahé okolnosti vnější, mimoumělecké. Pro éru šporkovské opery a jejích dozvuků (1724 – 1735) byl Hasse autorem ještě příliš mladým a v následujících letech – do otevření nového operního divadla V Kotcích roku 1739 – byla v Praze operní představení nepravidelná a těžila spíše ze staršího repertoáru. Krátce nato propukla válka o dědictví rakouské, která po řadu let zásadně narušovala i pražský kulturní život. Ta se zřejmě stala největší vnější překážkou včasného příchodu Hasseho oper do Prahy. Operní život Prahy musel být v roce 1741 vinou válečných událostí zastaven úplně a nové divadlo V Kotcích bylo proměněno ve skladiště. Francouzská okupace města skončila až v prosinci 1742, provoz operního divadla mohl znovu začít až s rokem 1744. Zajišťovala ho tehdy putovní společnost Pietra Mingottiho, mladšího bratra Angela Mingottiho, kterého z předchozích let dobře znalo Brno. Ale už v srpnu 1744 Prusové zase Prahu obléhali a bombardovali a opera byla z města opět vyhnána. Na jaře roku 1745 se podruhé ohlásil s vypracovaným projektem operního provozu Benátčan Santo Lapis, ale zůstalo u pouhých plánů. Pak přijel do Prahy s malou společností Angelo Mingotti a prováděl „opere giocose“, k nimž ovšem nedával ani tisknout libreta. Hasse mezi jejich autory zřejmě nebyl. Teprve tři opery serie, které tento Mingotti v Praze provedl roku 1746, jsou doloženy i librety. A právě tehdy a jeho zásluhou se Praha poprvé setkala nejen s operní tvorbou Ch. W. Glucka, ale i s Hasseho operou Semiramide riconosciuta . Byla pražskému publiku nabídnuta pouhé dva roky po své benátské premiéře.
Pak však bylo třeba celého následujícího dvacetiletí, aby Praha poznala ještě další Hasseho opery. V letech 1748 – 1757 v Praze působící Giovanni Battista Loccatelli tu uvedl dvě jeho díla: roku 1750 komické intermezzo Il Tabarano (spolu s Gluckovým Eziem ) a na jaře 1752 operu Leucippo. Až roku 1760 tu opět zazněla Hasseho opera, a sice opět Semiramide riconosciuta, patrně ve své druhé autorské verzi, uvedené 1747 v Drážďanech. V roce 1766 byla společností Giuseppa Bustelliho V Kotcích provedena opera seria Il Trionfo di Clelia , která měla o čtyři roky dříve svou premiéru ve Vídni. Hudba z intermezza La vedova ingegnosa o Il Medico ignorante , jejíž připisování Hassemu vyvolává mezi znalci pochyby, zazněla v Divadle v Kotcích poněkud neobvyklým způsobem, a to při pantomimě téhož názvu, kterou provedla společnost „De Piccoli Hollandesi di Nicolini“. A tím je celý hasseovský repertoár pražské opery v 18. století vyčerpán.
Na základě těchto poznatků by se mohlo zdát, že hudba autora, který složil na 60 operních děl, v Praze velký ohlas nevzbudila. Zásluhou šíře založeného výzkumu však poté do našeho zorného pole vstupuje zcela jiný fenomén, který přece jen povyšuje Hasseho na důležitého tvůrce v rámci hudebních dějin českých zemí. Přestože v Praze byly scénicky provedeny pouze tři Hasseho opery seria a dvě intermezza (z jednoho pouze instrumentální hudba), je pramenná základna k Hasseho dílu v českých archivních fondech v podstatě rozsáhlá. Vedle 5 italských libret, z nichž většina má i německý překlad, zahrnuje – dle dosavadní evidence autorky – přes 300 archivních hudebních jednotek. V zámeckých, klášterních a jiných fondech se dochovaly opisy především árií, ale i dueta, terceta a další ansámbly z Hasseho oper a oratorií, a to v partiturách i pouze s generálbasovým doprovodem.
Hasseovská kontrafakta
K těmto hasseovským pramenům na půdě Čech je nutné přiřadit ještě jednu velice rozsáhlou skupinu skladeb, v níž jde o Hasseho hudbu, v tomto případě však dochovanou – alespoň pokud jde o textovou složku skladeb – v jiné podobě, než v jaké ji Hasse zkomponoval. Jedná se o přibližně 160 árií z Hasseho oper, které se dochovaly v českých kostelních a klášterních sbírkách s přetextovanými vokálními party, tedy jako takzvaná kontrafakta. Tento fenomén byl v 18. století – především v jeho druhé polovině – rozšířen prakticky po celém území Čech a Moravy a je zajímavý mimo jiné i proto, že dokládá vysokou interpretační úroveň tehdejších zpěváků na chrámových kůrech. 
Zvládali při bohoslužbě i velmi obtížné vokální party, určené původně školeným profesionálním pěvcům operních společností. Tento mimořádně vysoký počet hasseovských kontrafakt na českém území představuje jev v mnoha směrech výjimečný, čekající zatím na plné objasnění. Pro srovnání: Paisiellových oper bylo v Praze provedeno 20, Galuppiho 16, ale ani zdaleka se na českých kůrech neobjevil srovnatelný počet árií od těchto autorů v podobě kontrafakt. V případě Hasseho máme co činit se skutečností, že autor, od něhož byly v pražském divadle provedeny pouze 3 opery seria, se stal vedle W. A. Mozarta tím skladatelem, jehož operní árie byly na chrámových kůrech rozšířeny v podobě kontrafakt nejvíce. A co víc: v této nezvyklé podobě je Hasseho tvorba na českém území zastoupena jednotlivými čísly z 42 oper! Jinak řečeno: ze 42 oper Hasseho, z nichž absolutní většina vůbec nebyla v Čechách provedena, tu dnes v historických archivech a knihovnách evidujeme cca 160 kontrafakt. Kde a jak se jejich pořizovatelé dostávali k jejich italským předlohám?
Hasseovská výstava na Bertramce
Z uvedeného nepochybně vyplývá, že Johann Adolf Hasse a jeho operní dílo stojí dnes za pozornost nejen vědecké, ale i širší hudební a kulturní obce. Českému pronikání do této problematiky vydatně napomáhá dnes už víceletý kolegiální personální kontakt mezi německými hasseovskými společnostmi a některými členy výboru Mozartovy obce. Ale co víc? V situaci, kdy byla Mozartově obci vrácena budova Bertramky, avšak naprosto vyprázdněná, a tudíž i poprvé od 80. let 19. století bez jakékoliv expozice, ba dokonce i bez osvětlení a bez nábytku, jako by byl kdysi komunistický stát konfiskoval Bertramku jako nějaký „holobyt“ a jeho dnešní zástupci ji před vynuceným vrácením Mozartově obci po letech do takové podoby zase přivedli, nabídli němečtí hasseovci naší doby svou pomoc. S tím ani konfiskátoři, ani bývalý nájemce na Bertramce očividně nepočítali. Netušili, že mezi kulturními spolky existují i různé formy mezinárodní spolupráce a solidarity. Netušili, že když Mozartova obec pořádala v roce 2007 koncert k 80. výročí svého založení, přijel na něj i předseda mnichovské hasseovské společnosti dr. Klaus Müller. Netušili, že devastace výstavních prostor Bertramky rozhořčí hasseovce v Berlíně, v Mnichově, v Hamburku i jinde a rozhodnou se nabídnout Mozartově obci zapůjčení vlastní putovní výstavy. Jejím autorem je již zmíněný ctitel Hasseho díla dr. Klaus Müller (1936 – 2009). Původní profesí fyzikální chemik s filadelfským doktorátem, badatelskými pobyty v USA, v Japonsku a ve Švýcarsku. Výstava Klause Müllera, doplněná na Bertramce o další nové poznatky, včetně těch českých, přiblíží zájemcům na 15 panelech Hasseho život a dílo, a to včetně jeho kontaktů s Leopoldem a Wolfgangem Amadeem Mozartem. Německé texty do Prahy převezené výstavy dostanou i českou verzi. Výstava bude přístupna od 28. května do září 2010. Jestliže se Hasse a Mozartové osobně naposled setkali na podzim 1771 v Miláně, kde oba komponovali nové opery pro tamější dvůr, nyní budou oba hosty na Bertramce, aby jí společně pomohli vstoupit do nové epochy její existence.
