V době bezbřehého covidového streamování hudby nabídla 29. listopadu Česká filharmonie díky svému vynikajícímu studiu online koncert, na nějž se dlouho nezapomene. Neokázalou hvězdou večera byl dirigent John Eliot Gardiner. Rozhovor se uskutečnil před koncertem.
Když se v roce 2001 objevil poprvé před Českou filharmonií John Eliot Gardiner, byla to malá senzace a vzbudila velká očekávání. A jeho další návštěvy se vždy setkaly s velkým ohlasem. Bylo moc dobře, že se tehdejšímu řediteli Václavu Riedelbauchovi podařilo dirigenta znovu angažovat. Naposledy ovšem Gardiner hostoval v Praze s ryze českým programem – Sukova Pohádka, závěrečná scéna z Bystroušky a Šestá symfonie Bohuslava Martinů. Ale čas letí, bylo to před deseti lety. Teď přijel v době, kdy je všechno jinak a hrál Voříškovu symfonii, stejně jako v roce 2004, tentokrát vedle symfonie La Jola Bohuslava Martinů v prázdném sále a přímém televizním přenosu. Jaký byl návrat po deseti letech? Jak určitě víte, mám velmi rád Českou filharmonii, je to zvláštní a unikátní orchestr s velmi individuálním zvukem. A velmi jsem se radoval z těch několika let, kdy jsem byl stálým hostujícím dirigentem. Letos je to deset let, co jsem dirigoval vzpomínkový koncert na Sira Charlese Mackerrase, který byl velkým přítelem a učitelem, když jsem začínal. A jsem hrdý na to, že mohu znovu tuto pozici u České filharmonie po Mackerrasovi zaujímat, což mi Semjon Byčkov nabídl. Za tu dobu se odehrálo mnoho změn, přišla hlavně řada mladších hráčů do orchestru, je jiný koncertní mistr, stejně tak první violoncellista a první hráč v druhých houslích, a také několik mladých v sekci dřevěných nástrojů. Zvuk je velmi podobný, ale myslím, že technicky jsou hráči mnohem jistější než před deseti lety. A je to nádherné s nimi dělat českou hudbu, i když Voříška už někdy hráli jen někteří a Symfonii La Jola skoro nikdo nebo jen pár z nich. Ale atmosféra zkoušek je moc dobrá.
„Věřím, že hudebníkům, kteří jsou součástí
mé hudební rodiny, se dostane uznání a příležitost.“
Česká filharmonie je hodně tradiční orchestr zvyklý hrát velký romantický repertoár, je náročné proměnit styl nebo zvuk směrem ke klasicismu? Vůbec nejde jen o takové věci jako vibrato. Je poznat, že orchestr nemá žádnou zkušenost s hrou na staré nástroje a v klasicistním nebo barokním stylu, nemá to ve své DNA. Ale byla to výzva, a je to tak vždycky, když hrajete klasicismus a raný romantismus. Jak jste řekl, tento zvuk se přirozeně hodí k romantické hudbě. Slyšel jsem jejich Čajkovského komplet se Semjonem Byčkovem a je to výborné. Ale řekl bych, že ten rozdíl není otázkou stylu, ale něčeho ještě základnějšího, týká se rétoriky, jazyka. To hlavní, co jsem se snažil vysvětlit, je artikulace, výslovnost nebo jak se říká německy Aussprache. Pro tuto hudební řeč jsou důležité hlavně souhlásky, je to způsob blízký Schubertovi a Beethovenovi. V praxi to znamená, že každá fráze musí začínat konsonantou, ne tedy nějaké uá, ale pá, tý, nebo hrrr… A také smyčce se musí soustředit ve frázích na konsonanty, ty mohou být někde měkčí, někde tvrdší, ale musí být zřetelné jako souhlásky. A také levá ruka nemá být strojem na espressivo, levá ruka dává nástroji a hudbě duši, zatímco pravá určuje espressivo. Hrát se musí zpěvně, ale musí tam být konsonanty.
Jak byste popsal rozdíl mezi uváděním staré hudby, když jste začínal, se situací dnes? Před šedesáti lety bylo velmi málo hráčů, kteří to opravdu uměli a byli dobří – a měli také velmi silné názory na to, jak věci dělat, přestože byli vlastně samoukové. Měli přesné představy, které bylo jen velmi obtížné měnit. Podstatné ale bylo, že jsem začal hrát s Anglickými barokními sólisty. Dá se říci, že jsme rostli společně. Tři skladatelé pro nás měli naprosto zásadní význam: Bach, Händel a Rameau. Rameau je dodnes opomíjený a potřebuje velmi virtuózní způsob hraní, brilantní smyčce i dechy. To byla velká škola. A velmi vzrušující společné objevování, najednou jsme stáli před něčím, co bylo úplně ztraceno, a byly to samé novinky. Dneska je to všechno tak pohodlné… Nebezpečí je zkrátka v tom, když to začíná být pohodlné příliš. A mnozí jsou také mnohem ortodoxnější, každý po svém, zatímco my jsme nebyli tak ortodoxní, víc jsme hledali různé způsoby. Ale pořád je možné s dobrým orchestrem a dobrým sborem zažít nadšení z objevování. Znovu vidět celé spektrum těch barokních autorů. Musíte se pokusit napodobit všechny techniky té doby, a potom je prezentovat takovým způsobem, aby to nebylo muzeum. To je náš závazek vůči dnešní hudební scéně v roce 2020. Nechceme dělat nic extrémního a chceme nabídnout to nejnovější, co jsme objevili.
Všichni teď mluvíme hlavně o situaci kolem covidu. Jak byste popsal situaci vy? Vlastně o tom nechci mluvit, je to příliš bolestivé. Je to tak bolestivé proto, že jako nezávislí hudebníci v Anglii opravdu hodně trpíme. Ti, kteří učí, to aspoň mohou dělat online, ale někteří nemají žádné učení ani žádnou práci, žádnou vyhlídku. Bylo nám řečeno, že o Vánocích se můžeme setkat se svými rodinami, takže se sejdeme, některá sociální omezení možná budou zrušena, ale to neznamená, že se hned vrátíme zpátky. Máme vakcínu, která je prý úžasná, máme pana Bidena, který díkybohu zvítězil, ale také nad námi visí brexit, a to je neméně bolestivé. Mluvím jako hudebník i jako farmář. Pro hudebníky bude obtížné už to, že budeme potřebovat víza, takže možnost hrát jinde v Evropě se zase opozdí. A pro farmáře to bude znamenat clo uvalené třeba na vývoz jehněčího nebo hovězího masa, ječmen či pšenici. Prostě není to dobrá situace.
A vaše víra a naděje? Věřím, že těm úžasným hudebníkům, kteří jsou součástí mé hudební rodiny, se dostane uznání a příležitost. Příležitost znovu dělat hudbu a spojit se s diváky prostřednictvím televize nebo živých vystoupení v koncertních sálech. Nebo mimo sály a v jiné konstelaci, ale se stejným pocitem spojení a empatie mezi publikem, orchestrem a sborem. Myslím, že musíme být velmi vynalézaví, velmi kreativní ve svém myšlení a v tom, jak prezentujeme věci. Musíme být chytří a myslím, že se budeme více soustředit na menší soubory a spojovat se s publikem jiným způsobem než dřív. Ale myslím, že se to dá udělat.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2021.
