Zpráva o uvedení dvou cyklů kompletního Wagnerova Ringu na naší první operní scéně dávala tušit, že v čele orchestru a sboru Národního divadla, s obsazením, režií a scénou hostující Deutsche Oper am Rhein z Düsseldorfu-Duisburgu, musí stát muž dramatické síly a velkého rozmachu, schopný unést nápor tohoto monumentálního díla. V dubnu a květnu prokázal šéfdirigent této obří aktivity mnohem víc. Nejen neuvěřitelné pracovní nasazení příprav, ale i oddané zanícení pro Wagnerovu hudbu. Po jedné vyčerpávající zkoušce našel ještě sílu k rozpravě určené HARMONII.
Býváte mnohdy kritikou řazen do kategorie mladé dirigentské generace. Jsem ale ročník 1960 a nevím, jak dlouho tak budu ještě označován? Po čtyřicítce by to snad už nemuselo být připomínáno! Na počátku mé kariéry to možná platilo, ale teď jsem šéfdirigentem operního orchestru velké operní scény Deutsche Oper am Rhein a současně generálním hudebním ředitelem Düsseldorfer Symphoniker am Rhein. Jsem povahou věrný a tak centrum mé práce je dnes převážně v Düsseldorfu. Dřív jsem hodně hostoval, ale v současnosti omezuji práci na jiných scénách a s cizími orchestry, takže věnuji mnoho času mým hlavním úkolům. Snažím se, aby job mého srdce převažoval. Pravdou ovšem je, že v německých orchestrech probíhá před koncerty jen málo zkoušek, a tak se dá stihnout řada dalších aktivit.
Jak vycházíte se členy orchestru? Jste spíš pro přátelský, nebo raději tvrdší přístup k práci? Moje spolupráce je obvykle akceptována, protože se snažím vyjít s orchestrem lidsky. Samozřejmě ne za všech okolností. Nejsem ale nikdy tyranem, který křičí a dělá tirády, ovšem umím být přímý a důrazný. Diktátorem bych byl nerad, ale musím si vždycky tvrdě stát za svým. Třeba tady v Praze. Orchestr dosud nikdy Ring nehrál a nemá ani Wagnerovu hudbu zažitou, ovšem cítí, že já tu hudbu miluji a že s nimi jednám laskavě a s pochopením, volně a přátelsky. Bylo tomu tak i při mé práci pro Metropolitní operu, kde je práce hodně odlišná. Ale i tam u mne převládal přátelský přístup, a tak jsem i s newyorským orchestrem dobře vycházel.
Je důležité, pokud to jde, pracovat při zkouškách značně ekonomicky. Každá situace je ovšem jiná a vždycky člověk chce víc, nežli může zvládnout. Když ovšem pražský soubor hraje dílo poprvé a bez tradice, když nemá hudbu v krvi tak jako třeba Rusalku nebo Její pastorkyni, trvá to chvíli, nežli se do ní vžije. Je mi líto, že bylo možné pří vší té obrovsky vynaložené práci uvést celý cyklus Ringu jen dvakrát. Bylo by skvělé zopakovat si jej každý rok nebo za dva tři roky znovu. Myslím, že by našel publikum, protože cítím jeho zájem i úspěch provedení.
Vaše dosavadní cesta vedla hned od počátku velkými orchestry a scénami. S Wagnerem jste se kupodivu setkal nejdřív. Začal jsem s hudbou někdy v sedmi letech jako violoncellista, ale brzy jsem zatoužil po hře na klavír a po symfonické a operní hudbě. Ovlivnil mne otec. Jako renesanční typ byl zprvu koncertním pianistou, pak pracoval v divadle, a teď je velmi známým sbormistrem a korepetitorem. Krátce po mém narození jsme se přestěhovali z New Yorku do Seattlu, kde působí dodnes. Pro mě to byla výhra, protože jsem tam našel mnoho příležitostí, víc, než by tomu bylo v New Yorku. Tehdy se v Seattlu pro léto roku 1975 plánovalo operní provedení Ringu. Hudební ředitel věděl, že můj otec má syna pianistu, a tak jsem se předvedl. Stal jsem se nečekaně, jako čtrnáctiletý, korepetitorem wagnerovského cyklu! Získal jsem první obrovskou hudební zkušenost a také vazbu na hudební divadlo. V Americe se nestává, aby hudebník prošel od korepetitora k pozici asistenta, dirigenta a šéfa orchestru, zatímco v Evropě je to běžným zvykem. Přesto jsem se později celkem snadno dostal touto cestou do Monte Carla, San Franciska, Chicaga a Metropolitní opery.
Wagner byl pro vás nepochybně v tom skoro dětském věku velkou inspirací a okouzlením. Objevil jsem ho už v jedenácti letech při poslechu Valkýry a prvně jsem na klavír hrál Siegfrieda a Soumrak bohů. Za korepetice Ringu jsem ovšem nebyl placen. Po dva roky jsem však prožíval nádherné vytržení a bylo mi úplně jedno, že bez honoráře. Byla to pro mě velká čest, byl jsem totálně uchvácen. Někdy jsem hrál i devět hodin denně. V té době jsem také prožíval velkou úctu k Toscaninimu, poslouchal jsem jeho obnovované nahrávky a oslovovala mě i jeho postava. To všechno mě ovlivnilo natolik, že jsem si důrazně uvědomil, že chci být dirigentem.
Prvně jste vstoupil na operní scénu v San Francisku Gounodovým Faustem. Dostal jsem se k dirigování v opeře v Seattlu s mladým pěveckým obsazením v několika představeních pro studenty. Bylo to krásné. Před tím jsem ale prošel několika operními domy jako asistent významných dirigentů a učil se od nich. Ve škole člověk získává mnoho teoretického, ale má jen málo příležitostí k praxi. Bylo proto úžasné být asistentem Zubina Mehty a Leonarda Bernsteina. Mehta mě vzal s sebou do Florencie na své první Mistry pěvce norimberské, ale dělal jsem za něj i řadu operních zkoušek, protože měl současně jiné povinnosti. V poslední době jsem Zubina po letech znovu potkal v roli hudebního ředitele Bayrischer Staatsoper při mém tamním hostování. Byl jsem také asistentem Daniela Barenboima a Jamese Levina v Bayreuthu, a to podpořilo ještě víc můj zájem o Wagnera. Bayreuth poskytuje především fantastické prostředí, tradici orchestru, který je jádrem všeho dění, a hudebníky, přicházející každoročně v létě hrát hudbu, kterou mají v krvi. I když se interpretace podle dirigentů liší, je tu neměnný základ chápání té tvorby. Je trvale přítomna v podobě ideálního zvuku, který vychází z toho neuvěřitelného ponořeného orchestřiště. Uvnitř sice zní pro orchestrální hráče velmi roztříštěně, jeden druhého navzájem neslyší, ale do hlediště se dostává v úžasné plnosti.
A Bernstein? Je pro mě bohem na úplně jiném niveau. Byl fascinující, byl celým souborem možné hudebnosti, brilantní, všestranný muzikant. Ti nejlepší hudebníci jsou ti, kdo jsou otevření diskusi a takový byl právě Lenny. Dalo se s ním mluvit o všech možných variantách přístupu, úplně o všem, co jsem si o práci myslel. Bylo kolem něj stálé tvůrčí napětí a svými znalostmi působil jako lexikon. Byl i velmi lidský. Miloval život a rád navštěvoval četné párty. Přesto začínal vždy druhý den s čistou myslí. Byl to ve všem všudy člověk, vyzařující kolem sebe neuvěřitelnou auru.
Hovoříme hodně o díle Wagnerově, kde je ale centrum vašeho operního zájmu mimo něj? Na počátku kariéry jsem dělal mnoho italských oper. Hrají se na operních scénách podstatně víc nežli jiné a je k nim třeba chápajícího dirigenta. Přesto mnohdy raději volím německý repertoár, Wagnera, Strausse, ale mám stejně rád i moderní operní díla, například Bergova Vojcka a Lulu. S příchodem do funkce šéfdirigenta jsem dostal možnost, položit určitou váhu na německý repertoár. V posledních dvou letech jsem tak vždy po půl roce nastudoval jednu z oper Ringu. Prvně jsem ho kompletně uvedl před dvěma roky v jednom jediném týdnu. Pak jsem také samozřejmě připravil Mistry pěvce a Parsifala a vždy to bylo s vynikajícími pěvci.
Jsem rád, že jsme mohli letos v Praze realizovat Ring se stejným souborem, většinou sólistů s Deutsche Oper am Rhein a s orchestrem a sborem Národního divadla, dokonce právě ve dnech kolem šedesátého výročí konce války. Bylo to až symbolické a přineslo to krásnou spolupráci našich dvou divadel. Rád bych, kdyby se i dál vyvíjela.
Jak zvládáte ten obrovský wagnerovský masiv hudby, její rozlehlost a náročnost? Fascinuje mě napětí motivů každého okamžiku, jeho jednotlivé proměny. Mám rád ten obrovský zvuk, ale ještě raději pavučinu detailů, odvíjení motivů, narůstání zvuku a zpěvu a nádherný sňatek mezi textem a hudbou.
Pro tu monumentálnost úkolu musíte mít velmi dobrou fyzickou dispozici. Dirigovat Wagnera je určitý fyzický trénink. Mnohdy se dokonce cítím lépe na konci díla nežli na jeho začátku. Jednou jsem v Duisburgu dirigoval Mistry pěvce norimberské a přišel jsem k pultu zcela vyčerpán zdravotní indispozicí. Ke konci jsem ale měl pocit přílivu velké energie, jako bych ji z toho díla byl načerpal. I v Praze se mi při Siegfriedovi přihodilo jakési nachlazení s únavou a výsledek byl stejný. V závěru jsem se cítil mnohem lépe. Wagner mi vydanou energii bohatě vrátil. Je to tak vždycky a přispívá k tomu i mé emocionální založení a také láska k mytologii.
Jak jste už prozradil, k vašim zálibám patří i česká hudba. Mám pro český repertoár velkou slabost. V době mého dirigentského asistování jsem dostal příležitost být v roce 1985 při uvedení Jenůfy v Metropolitní opeře v New Yorku. V té době se ještě hrály opery v překladech libreta a to tehdy pořídila Yveta Synek-Graff, velká propagátorka české hudby v Americe i jinde. Dnes vím, že zpívat v originále je mnohem lepší. Hudba je přece skladatelem komponovaná na původní text a ten ovlivňuje její charakter. Zajímalo mě, jak v tom smyslu funguje česká řeč, a začal jsem na tom poznání s Yvetou spolupracovat. Samozřejmě především na výslovnosti, ne na gramatice. Bylo mi jasné, že číst jazyk správně a dobře mu rozumět je i pro zpěváky velmi důležité. Rozhodující byl rok 1986, kdy jsem byl angažován v San Francisku, ještě ovšem v kombinaci s prací v Chicagu a Met. Tehdy tam právě probíhala produkce originálního znění Jenůfy v češtině, s Gabrielou Beňačkovou, Leonií Rysanek, Charlesem Mackerrasem a s Yvetou Synek-Graff, skvěle spolupracující při jazykové výuce zpěváků. Bylo to pro mne něco neuvěřitelného. Tehdy jsem začal plně vnímat tento jazyk a z poslechu se mu učit. V roce 1992 jsem se seznámil s Gabrielou Beňačkovou při jejím hostování v Metropolitní opeře v Pucciniho Bohémě. Plánovalo se v té době pro příští sezonu provedení Rusalky s Václavem Neumannem. Nedošlo k němu, protože se v té době už necítil zdráv. Gabriela tehdy navrhla, abych operu řídil já, a skutečně jsem to dílo v Met potom řídil. Znovu mi k pochopení jazyka při práci na výslovnosti textu té opery velice pomohla Yveta Synek-Graff. Najednou jsem měl pro češtinu otevřený sluch a současně se víc a víc dostavovala láska k Janáčkovi. Dirigoval jsem pak Příhody lišky Bystroušky v Sydney, Káťu Kabanovou v San Diegu a také v Kolíně nad Rýnem, s Leonii Rysanek (tam ovšem bohužel zase v němčině). Poté, co jsem se stal šéfdirigentem v Deutsche Oper am Rhein, uvedl jsem už tři Janáčkovy opery: Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Káťu Kabanovou. Možná jednou nastuduji i Z mrtvého domu. Pochopitelně diriguji i jeho orchestrální díla, zejména Glagolskou mši a Tarase Bulbu a před dvěma roky jsem dokonce uskutečnil týdenní cyklus z jeho díla. Cesta mě odtud vedla i k novému chápání Dvořáka.
Jak dnes cítíte češtinu a mimo její souznění s hudbou její rytmus, dynamiku, melodiku? Jsem jí stále víc okouzlen. Věděl jsem, že jednou dojde k tomu, že se dostanu do Prahy a řekl jsem si, že bych chtěl k orchestru promlouvat česky. Musel jsem se tedy začít ten jazyk učit. Je to ale těžké, když nemáte učitele. Přesto jsem chtěl umět alespoň několik základních výrazů pro práci s orchestrem. Cítil jsem to jako potřebu pro jeho respekt ke mně. Nejsem dosud ve zvládání češtiny nijak daleko. Je ve srovnání s germánskými a románskými jazyky poněkud obtížná, ale je současně závažným bodem kultury této země, a proto jsem považoval za nutné do ní proniknout. Doufám, že jazyk časem zvládnu citem a že si vytvořím kontakty s přáteli, kteří mi při konverzaci pomohou. Věřím, že se zase někdy do Prahy vrátím. Samozřejmě doufám i v pomoc mé newyorské přítelkyně Yvety Synek–Graff. Při přípravě Janáčkových oper jsem pro ni přehrával jeho opery na klavír a kompletně je přitom přezpíval. Říkala, že moje výslovnost je při zpěvu velmi dobrá. Jiné je to přirozeně u normální řeči. Zpěv určuje délku samohlásek a upřesňuje výslovnost. Legrační ovšem je, jak potom v konverzaci hledám slova, která znám z oper. Pravda je, že z Janáčkova libreta získávám někdy velmi osobité krajové výrazy, ale na tom nezáleží. Vím o tom a naplňuje mě to naopak radostí.
Dokážete také už česky psát? Chcete to vidět? Napíši vašim čtenářům vzkaz. Tedy – zkusím to. (Téměř bez nápovědy píše dirigent Fiore své věnování.)
Za čtenáře vám děkuji. Získal jste stejnou znalost některého jazyka i z jiných operních děl? Miluji italskou operu, velké opery Verdiho a Pucciniho (i když ten je někdy až příliš sentimentální). Uvádím i jejich méně známá díla. Souvisí to i s mou znalostí řeči a jsem samozřejmě vždycky pro provádění oper v originálních jazycích.
Nedomníváte se jistě, že by provedení Wagnerova Ringu mělo být vaším posledním propojením s Prahou. Naopak. Rád bych budoval trvalý kontakt s českou hudbou a Českou republikou a chtěl bych se stát vyslancem české hudby ve světě, tak jako jím je dirigent Sir Charles Mackerras. Právě on plným hlasem prosazuje po celém světě Janáčkovo dílo. Stejně tak bych je chtěl prosazovat i já. Chtěl bych přitom dát důraz na skutečnost, že jeho hudba má i velký romantický rozměr. Mnozí si myslí, že je suchá a ostrá, ale to není pravda. Sám jsem romantik, miluji romantická díla, a v Janáčkovi nacházím mnoho momentů, které jdou cestou srdce. Vždycky hledám hudbu, která mluví současně k srdci i rozumu, a to obojí Janáček v sobě má. Je fascinující, jak je to u něj skloubeno. Třeba Káťa Kabanová! Je přece velmi romantická a silně emocionální, a přitom ostře dramatická. Má samozřejmě i janáčkovsky vyhrocená místa, podobně jako Liška Bystrouška, ale u obou je závěr úžasně romantický a lidský. To všechno dohromady vytváří mou hlubokou a trvalou lásku k Janáčkově hudbě, která je obohacením mého života.
