Amerického dirigenta Johna Fiora poznalo pražské publikum před šesti lety, společně se souborem Deutsche Oper am Rhein, který v Národním divadle uvedl Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův. Fiore tehdy vyvolal značnou pozornost svým výkonem v čele orchestru Národního divadla, a tak bylo logické, že s první českou scénou navázal trvalejší spolupráci. Nastudoval tu Pucciniho Dívku ze Západu a Čajkovského Evžena Oněgina, s orchestrem také připravil vlastní verzi Ringu beze slov. V březnu se na první českou scénu opět vrátí – jako dirigent Wagnerova Parsifala, který se v Národním divadle nehrál 95 let.
Jakožto nový hudební ředitel Norské opery (kde letos ještě připraví mimo jiné Bergovu Lulu a Brittenova Petera Grimese) je John Fiore v současnosti velmi zaneprázdněným člověkem, proto nebylo možné sejít se s ním v předstihu osobně a uskutečnit „klasické“ interview. Rozhovor tedy proběhl „na dálku“, prostřednictvím e-mailu.
Parsifal je mnohovrstevnaté a složité dílo, v němž se prolínají různé myšlenkové směry. Co pro vás tato opera znamená a která její rovina je vám nejbližší?
Parsifala považuji za nejduchovnější z Wagnerových oper. V jeho hudbě nacházím vyrovnanost a hloubku, která je dojímavá a opravdová. Na tuto operu lze jistě nahlížet z náboženského a moralizujícího úhlu pohledu, který je spojen s pocitem viny vyplývajícím ze sexuální touhy. Osobně se však přikláním spíše k duchovnímu výkladu a k hledání „vyššího dobra“. V této hudbě je cosi zjasněného, je v ní přítomen pocit napětí a vzrušení, stejně jako v Brucknerových symfoniích. Však také orchestrace „spirituální“ hudby v prvním a třetím aktu je tak zářivá, že člověka pozvedá kamsi do vyšších sfér. Naopak druhý akt je smyslný, démonický a rozbolestněný touhou a vzrušením. Scéna s Klingsorem je velkolepá ve svých zlověstných a pochmurných barvách a výstup Květinových dívek považuji za jedno z nejúžasnějších hudebních ztvárnění smyslnosti a pokušení, jaké kdy bylo zkomponováno. V každém případě je Parsifal úžasným vyobrazením cesty duše a jedním z mých oblíbených děl. Je načase, aby se vrátil do Prahy.
Nakolik jste zasahoval do obsazení nové pražské produkce? P odílel jsem se na výběru představitelů hlavních rolí. Myslím, že je důležité, že se v inscenaci objeví i někteří čeští pěvci. Eva Urbanová je jednou z vašich nejlepších zpěvaček, věřím, že bude fascinující Kundry. Obdivuji také Ivana Kusnjera, který bude určitě ideálním Klingsorem.
Po velmi úspěšném Prstenu Nibelungově jste v Národním divadle dirigoval i další inscenace. Jak se vám jeví stav orchestru a jeho další vývoj?
Na Prstenu orchestr pracoval velmi dlouho a tvrdě a zahrál ho výborně. Pucciniho Dívka ze Západu dopadla rovněž dobře, navíc ji hudebníci hráli velmi rádi, jelikož se moc často na programu neobjevuje. Evžen Oněgin byl naproti tomu repertoárový kus, který předtím orchestr hrál hodně, proto jsem se snažil soustředit se zase na odlišné aspekty orchestrální hry. Od té doby, co se funkce hudebního ředitele ujal Tomáš Netopil, jsem s orchestrem nepracoval, ale věřím, že se nadále rozvíjí. Na Parsifala se těším, protože to bude velká výzva, podobná té, jakou byl Prsten, a výjimečná událost pro orchestr a divadlo. Nabídne mi šanci pracovat s orchestrem na zvuku a barvě, protože je to právě orchestr, který v Parsifalovi vytváří atmosféru.
Jak vzpomínáte na své působení v Deutsche Oper am Rhein, která své produkce uvádí v Düsseldorfu a Duisburgu a kde jste byl deset let hlavním dirigentem? Co považujete za nejdůležitější zkušenost a za největší úspěch?
V Düsseldorfu jsem strávil deset báječných let, během nichž jsem spolupracoval s intendantem Tobiasem Richterem. Nejvíc mne bavila šíře repertoáru, který jsem mohl dělat. Dirigoval jsem téměř všechny Wagnerovy opery, pět velkých Straussových oper, pět Janáčkových oper, Pelléase a Mélisandu, Lulu, Trójany, Dona Carlose a takto by seznam mohl pokračovat. Za svůj největší úspěch považuji zvýšení kvality dvou orchestrů a také úvody do operních produkcí, s jejichž pomocí jsem více zainteresoval publikum. Samozřejmě k vrcholům patřilo několikeré provedení Prstenu a dále i hostování ve finské Savonlinně, kde jsem s oběma orchestry šest večerů po sobě dirigoval Mistry pěvce norimberské a Růžového kavalíra.
Jaký byl ohlas janáčkovského cyklu, který jste v Deutsche Oper am Rhein nastudoval? Nebyl to kasovní úspěch, což je škoda, protože si myslím, že Janáček je jedním z největších géniů opery dvacátého století. Dramatický obsah jeho oper se pojí s unikátním hudebním jazykem. Náš pětidenní festival, během něhož zazněly opery Jenůfa, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, sice nenavštívilo tolik diváků, jak bychom si přáli, ale ti lidé, kteří Janáčka mají rádi a jeho hudbě rozumějí, byli naším počinem nadšeni. Jsem velmi pyšný, že jsme tuto ideu uskutečnili.
Od loňského roku jste hudebním ředitelem Norské opery. Jaké jsou vaše povinnosti?
Mám na starosti celou hudební složku, to znamená budování orchestru a sboru, plánování repertoáru a zvaní hostů. Je to velká odpovědnost. Mám zde mnohem více administrativních povinností, než jsem měl kdykoli předtím – a také mnoho schůzek. Norové se rádi setkávají a hovoří o všem hodiny a hodiny. To je pro mne něco nového!
Jak se vám líbí architektura nové opery v Oslo a její akustika?
Zdejší operní dům je jednou z nejkrásnějších moderních staveb na světě. Její design je okázalý, obzvlášť se mi líbí, že se člověk může procházet po střeše, nad vším tím krásným bílým mramorem. Dům má neuvěřitelnou akustiku a nejúžasnější zkouškové prostory, jaké jsem kdy viděl. Jsou tu obrovské místnosti pro operní a baletní zkoušky a mnoho zkušeben pro zpěváky. A máme orchestřiště, které lze přestavět na tři různé velikosti: jedna je vhodná pro barokní hudbu a malé orchestry, jedna pro běžné obsazení a jedna pro velké kusy, jako je Wagner a Strauss. Prostě senzace!
Jakou tradici má opera v Oslu, respektive v Norsku, třeba v porovnání s Německem?
V Norsku opera velkou tradici nemá. Existuje tu v podstatě jen jeden velký operní dům. Proto také podnikáme zájezdy, abychom navštívili další části země. Byl bych rád, kdyby naše opera byla více internacionální, doufám, že právě nová budova, nové produkce, dobrý repertoár a také můj osobní vklad a zdejší entuziasmus přispějí k tomu, že opera bude vnímána jako čím dál důležitější instituce. Oslo je zatím trochu stranou a teprve si začíná budovat pověst operního centra. Publikum je však velmi nadšené, takže doufám, že budeme moci vybudovat divadlo, které budou lidé rádi navštěvovat.
Jaké ekonomické podpoře se těší opera v Oslu?
Norsko je bohatá země, nicméně zdaleka ne všechny naše finance plynou od vlády, takže musíme hodně přemýšlet, jak prodat co nejvíc lístků a zaplnit hlediště. To je rozdíl oproti Německu, případně střední Evropě obecně, kde se člověk může odvážit víc experimentovat v dramaturgii a podstupovat riziko. V Norsku musíme mnohem obezřetněji balancovat.
V minulých letech jste byl u třech významných pěveckých soutěží v Evropě (Soutěž královny Sonji v Oslo, Soutěž ARD v Mnichově, Neue Stimmen v Güterslohu). Doporučil byste mladým zpěvákům, aby šli soutěžit?
Myslím, že soutěže jsou pro mladé zpěváky velmi prospěšné. Musejí se při nich vyrovnat s konkurencí, s orchestrem, dirigentem i s psychickým tlakem, který s sebou nese vystupování na veřejnosti. To všechno je ale může posílit. Pokud jsou dobří, mají štěstí a posuzování je skutečně založeno na zhodnocení komplexního talentu každého zpěváka, tak cena může být zásadní pomocí. Na důležité soutěže přichází mnoho agentů, takže se někdy mohou stát odrazem pro kariéru. Dokonce i když zpěvák nevyhraje, má stále šanci, že si ho všimnou vlivní lidé.
Jaká je úloha dirigenta při takových soutěžích?
Podporovat zpěváky tak nejlépe, jak je to možné, aby se cítili příjemně a byli si jisti, že dirigent jim pomůže. Pokud je dirigent zkušený, mohou pak být zpěváci ještě lepší.
Posuzovat tolik talentovaných zpěváků musí být velmi obtížné. Jsou kritéria různá podle typu soutěže a složení poroty? P osuzovat zpěváky v soutěži je skutečně těžké. Na co se má člověk soustředit především? Na hlas? Talent? Jevištní charisma? Kreativitu? Předpoklady pro dlouhou kariéru? Myslím, že nejlepší způsob je zvážit kombinaci všech těchto předností a udělit cenu zpěvákům, kteří skutečně budou schopni udělat úspěšnou kariéru. Bohužel výsledky mnoha soutěží nevycházejí z těchto předpokladů, ale z jiných úvah, nemluvě o tom, že mnoho porotců má jednoduše velmi odlišné představy. Přesto si ale myslím, že když se objeví prokazatelný talent, tak bude rozpoznán. Proto také říkám ano, soutěže jsou pro mladé zpěváky cennou zkušeností.
Jak vzpomínáte na vlastní začátky? Pocházíte z hudební rodiny?
Ano, můj otec je báječný pianista, varhaník a sbormistr, matka byla zpěvačka. Jako mladý hoch jsem směl chodit s otcem do opery v Seattlu. Když mi bylo čtrnáct, tak jsem začal v tomto divadle pracovat. Dokonce jsem jako pianista doprovázel zkoušky na Prsten Nibelungův. Zpětně mi to připadá šílené… Pak jsem pokračoval jako asistent v dalších amerických divadlech a učil jsem se od nejlepších dirigentů. V těchto domech jsem poté začal sám dirigovat a tak odstartovala moje vlastní kariéra.
Mezi dirigenty, jimž jste dělal asistenta, byl rovněž Leonard Bernstein. Jaké dojmy jste si odnesl z této spolupráce?
Bernstein byl nejoslnivějším člověkem, jakého jsem kdy potkal. Měl obrovský talent stejně jako impozantní intelekt a byl úžasný v mnoha odlišných uměleckých disciplínách. Byl neuvěřitelný dirigent, skladatel, klavírista, učitel, spisovatel, to jen abych jmenoval několik oborů. Všechno přitom dělal s nesmírnou emocionální intenzitou. Přestože byl génius, člověk se s ním vždy cítil příjemně. Měl jsem ho moc rád.
V Metropolitní opeře jste roku 1993 dirigoval první provedení Dvořákovy Rusalky na této scéně. Jak jste se k tomuto úkolu vlastně dostal?
Původně měl dirigovat Václav Neumann, ale onemocněl a odřekl. Já jsem sezonu předtím řídil v Metropolitní opeře Bohému s Gabrielou Beňačkovou a ta se obrátila na vedení opery s dotazem, zda by mi Rusalku nesvěřili. Byla to pro mne velká pocta a zkušenost. Byl jsem prostě šťastný.
V Metropolitní opeře jste dirigoval přes sto představení. Máte na této scéně nějaké další plány?
Užíval jsem si tam každou minutu. Život se však odvíjí v určitých etapách, a tak se nyní koncentruji na budování souboru v Oslo. Možná se někdy do Metropolitní vrátím, ale v této chvíli jsem šťastný tam, kde jsem.
Když pobýváte v Praze, vracíte se na nějaké oblíbené místo, samozřejmě kromě Národního divadla?
Oblíbil jsem si více míst. Líbí se mi architektura Prahy, atmosféra a kultura. Rád chodím jen tak po městě a dívám se do historie. Každá ulice tu má svůj příběh.
Během příprav Prstenu v Národním divadle jste všechny překvapil tím, že jste se během krátké doby naučil komunikovat česky. Pokračujete dále ve studiu?
Teď zrovna ne, ale než pojedu do Prahy, tak zase začnu. V současnosti se totiž snažím naučit norsky.
[block background=“#e5e5e5″]Parsifal v Národním divadle
Od 1. 1. 1914 do 20. 4. 1915 (20x). P řeklad: Josef Vymětal. Dirigent: Karel Kovařovic. Choreografie: Lucie Holánková, Jan Kodet. Scéna a kostýmy: Josef Wenig. Režie: Robert Polák. Amfortas: Emil Burian, Otakar Chmel, Arnim Svojsík. Titurel: Arnold Flögl. Gurnemanz: Jiří Huml. Parsifal: Theodor Schütz. Klingsor: Emil Pollert. Kundry: Gabriela Horvátová.
Premiéra 10. března 2011. D irigent: John Fiore. Režie: Jiří Heřman. Scéna: Pavel Svoboda. Kostýmy: Alexandra Grusková. Světla: Daniel Tesař. Amfortas: Tomasz Konieczny, Ulf Paulsen. Titurel: Ondrej Mráz. Gurnemanz: Robert Holl/Manfred Hemm. Parsifal: Alfons Eberz. Klingsor: Svatopluk Sem, Ivan Kusnjer. Kundry: Eva Urbanová. [/block]
