Po sedmnácti letech vystoupil John Scott opět v naší zemi. Bylo to loni 5. srpna v pražské bazilice sv. Jakuba na zahajovacím koncertě 15. ročníku Mezinárodního varhanního festivalu věnovaného Jiřímu Ropkovi, Scottovu dlouholetému příteli. Angličanův jediný český recitál, poslední z jeho letního turné, byl technicky perfektní, muzikálně vyzrálý, interpretačně stylový, dramaturgicky poutavý a hlavně vynikal naprostou lehkostí, přirozeností a grácií. Osobně jsem pak s Johnem Scottem probrala celou řadu zajímavostí z jeho umělecké dráhy i z kultury obecně. Setkání i následná komunikace byly velmi příjemné, pod slavným jménem se totiž skrývá nenápadný, jemný člověk, příznačně britské vizáže – zrzavých vlasů a modrých očí.
Vystoupil jste na Mezinárodním varhanním festivalu v pražském chrámu sv. Jakuba, kde Jiří Ropek působil jako varhaník pětačtyřicet let. Jak jste se s ním seznámil? Poprvé jsem hrál v této zemi roku 1983 na varhanním festivalu u sv. Mořice v Olomouci a díky Britské radě jsem se s ním tehdy setkal. Od té doby jsme byli v kontaktu, Jiří Ropek mě pozval na koncert ke sv. Jakubovi roku 1989 a několikrát navštívil Londýn. Překvapil mě Toccatou, kterou složil přímo pro mě a kterou mi věnoval jako přátelský dar. Roku 1992 byl jako skladatel přítomen její premiéře u sv. Pavla v Londýně, kde jsem ji provedl. Dal jsem také podnět k Ropkovu jmenování čestným členem Royal College of Organists v Londýně. Velice jsem si ho cenil. V době mého mládí nebylo zdaleka tolik varhanních nahrávek jako dnes, ale dostupná byla jedna Ropkova londýnská nahrávka, která se mi moc líbila. Byla pro mě tedy čest seznámit se s ním, hrát v „jeho“ kostele, jeho hudbu.
Varhany u sv. Jakuba v Praze byly postaveny počátkem 18. století, byly přestavěny v roce 1941 a pak ještě počátkem osmdesátých let minulého století… Pro posluchače mohou být tyto varhany nádherné, mají krásnou historickou skříň, ale bohužel z původního barokního nástroje moc nezbylo. Byly přestavěny v době, kdy se to tak dělalo, dnes už by se to udělalo jinak. Na můj vkus mají poněkud ostrý, agresivní zvuk. Varhaníkovi se na ně obtížně rejstříkuje např. francouzská romantická hudba a jejich zvuk ho brzy unaví, protože sedí příliš blízko píšťalám.
Jako Brňanka se nemohu nezeptat: natočil jste Janáčkovu Glagolskou mši. Jak pohlížíte na Janáčkovu hudbu? Líbí se mi, ve vyjádření je nesmírně individuální. Glagolská mše je působivá, ba přímo ohromující hudba. Hrál jsem ji s dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem a s London Symphony Orchestra v londýnském Barbicanu, který není velký, takže jeho pódium bylo zcela zaplněné. Naneštěstí tam nejsou varhany, a tak jsem musel hrát na digitální nástroj, což je hrozné. Seděl jsem hned vedle žesťařů. Pro vydavatelství Sony jsme Glagolskou mši natočili v kostele Všech svatých v londýnské čtvrti Tooting, kde byla dobrá akustika a dobré varhany, ale zvukově nevhodné pro Janáčkova dramatická, divoká sóla. Ta se proto nahrála jinde – na varhany firmy Rieger v dómě v německém Ratzeburgu (poblíž severoněmeckého Lübecku).
I v Brně je to problém, Glagolská mše se hrává většinou v Janáčkově divadle, kde taky nejsou varhany a používají se tedy digitální. Ale nyní k vašemu repertoáru. Nastudoval jste a provedl ohromné množství skladeb, kompletně jste natočil nebo provedl varhanní dílo některých skladatelů, např. Mendelssohna, Duruflého, Buxtehudeho, Francka či Messiaena. Který skladatel, která epocha je vám nejbližší? Pro mě je důležité hrát hudbu v celé její šíři od nejstarších skladeb po nejnovější. Snad každého varhaníka naplňuje barokní hudba. Snažím se ji hrát dostatečně poučeně, se znalostí historických souvislostí, ale nejsem badatel, nejsem specialista. Rád hraji jeden den Duprého, druhý den Sweelincka a další den třeba Francka.
Varhany mají zvláštní, výjimečnou pozici mezi ostatními nástroji. Varhaníci jsou na tom odlišně na rozdíl od pěvců, houslistů nebo dirigentů. Co po letech činnosti koncertního a chrámového varhaníka máte na svém nástroji rád? Jsem koncertní varhaník, vystupuji na mnoha recitálech, ale především jsem chrámový hudebník. V kostele sv. Tomáše v New Yorku řídím sbor chlapecký a mužský. Věnuji se také komorní hudbě, hraji na cembalo v komorním orchestru Sinfonia New York, který vznikl před třemi lety. Varhaníci jsou často zvyklí být jen sólisty, nejsou zvyklí spolupracovat. Pro mě však je důležité hrát v souboru, dirigovat orchestr, řídit sbor, zkoušet s nimi. Je to součást mé hudební osobnosti. Nechci být osamělou osobou hrající na varhany na vzdáleném kůru. Mám to moc a moc rád, vyjadřuji se tak, ale nejsem izolovaným hudebníkem, potřebuji spolupráci s ostatními hráči a pěvci, inspiruji se tak, zlepšuje se tak mé chápání hudby. Např. když hraji v triových sonátách na cembalo, lépe pak hraji triové sonáty na varhany, protože vím, jak hraje basový hlas gambista nebo cellista, jak dělá smyky.
Jste všestranným hudebníkem. Co vaše komponování? (s úsměvem) No, složil jsem několik skladeb, rád bych psal víc, ale v New Yorku na to nemám čas. Týdně máme pět bohoslužeb se sborem, na které je třeba zkoušet. Kromě toho někdy bývám na turné. Komponování beru jako procvičování, trénink. Vyžaduje však taky disciplínu: pokud nekomponujete každý den, nezačnete psát plynule.
Jaké jsou tedy vaše povinnosti u sv. Tomáše? Jak jsem řekl, pět bohoslužeb se sborem, k tomu zkoušení, příprava a plánování, koncerty atd. Mám dva asistenty, kteří doprovázejí a hrají, zatímco já řídím sbor. Na nedělní bohoslužbě hrávám postludium.
Po studiích v Cambridgi jste působil ve dvou katedrálách – sv. Jana v Southwarku a sv. Pavla v Londýně, roku 2004 jste se stal varhaníkem a ředitelem hudby u sv. Tomáše na Páté avenue v New Yorku. Které varhany z těch tří chrámů se vám líbily nejvíce? Nejznámější z nich jsou varhany u sv. Pavla, mnohokrát přestavované, rozšiřované až na pět manuálů a 108 rejstříků, jsou tak třetí největší v Anglii. Jde o překrásný nástroj, navíc v nádherné akustice. V londýnské katedrále jsem strávil většinu svého profesionálního života, začal jsem tam jako třetí varhaník (roku 1978), pak druhý a v roce 1990 jsem se stal ředitelem hudby. Působil jsem šestadvacet let na jednom místě, proto jsem cítil potřebu změny a odešel jsem ke sv. Tomáši do New Yorku. Tam jsou také krásné varhany, ale nejsou vhodné například pro hudbu romantismu a 20. století. Postavil je roku 1913 Ernest M. Skinner z Bostonu, pak byly několikrát přestavěny a rozšířeny až na dnešních 158 rejstříků. V současné době usilujeme, aby se tyto varhany přestavěly podle původní koncepce. Druhé varhany na galerii postavila firma Taylor & Boody z Virginie roku 1996, mají krásnou skříň, dva manuály a jednadvacet rejstříků a jsou ideální na severoněmeckou hudbu 17. a 18. století. Na ně jsem hrál cyklus recitálů s Buxtehudeho hudbou, na který přišla ohromná spousta lidí. Na tyto varhany hraji velmi rád. Ještě tam je pozitiv od stejné firmy z roku 2001, který se používá na hru generálního basu. Vyvíjíme úsilí o postavení nových velkých varhan, informujeme o tom na koncertech, na internetu a jinde.
Chodí běžní návštěvníci kostelů v USA taky na varhanní koncerty? Obtížná otázka… Lidé buď chodí do kostela, anebo nechodí. Ti, co nechodí, ji neznají, ani nemají příležitost ji slyšet. Jak tohle řešit, nevím. Rozhodně do kostela chodí méně lidí než dřív, třeba před sto lety…
I ve Spojených státech? V Americe chodí do kostela víc lidí než v Evropě, víc než v Anglii. U sv. Tomáše pořádáme každou neděli varhanní recitály, na které chodí – podle atraktivnosti programu – více než sto lidí. Samozřejmě je důležitá propagace. Už jsem se zmínil o cyklu s Buxtehudeho hudbou: den před jeho zahajovacím koncertem vyšel v New York Times o něm článek a potom přišla více než tisícovka posluchačů! Na koncert cyklu se soudobou hudbou, na kterém zazněly i náročné skladby Györgyho Ligetiho, přišlo více než pět set lidí. A moc se ten koncert líbil. Já tuto hudbu mám taky rád, ale nevěděl jsem, co mohu očekávat, vždyť tam byly třeba clustery! Když jsem dohrál, bylo absolutní ticho a pak začal nadšený potlesk. Myslím, že to by se v Londýně nikdy nestalo. Šest recitálů s Messiaenovou hudbou, na které jsem pozval Oliviera Latryho, se nesetkalo u sv. Pavla s velkým zájmem. Nechápal jsem to, myslel jsem, že titulární varhaník pařížské katedrály Notre Dame a jeho francouzský repertoár bude přitažlivý. Varhanní cyklus v londýnské Royal Festival Hall zanikl, kromě běžných poledních koncertů se z významnějších míst konají varhanní koncerty jen u sv. Pavla, ve Westminsterském opatství, Westminsterské katedrále a pak letní koncerty. Když jsem v roce 1978 přišel do Londýna, mohl jsem tam slyšet světové varhaníky. Do Royal Festival Hall přišlo víc než tisíc lidí. Postupně se počet varhanních koncertů snížil…
Musím se ovšem zeptat na váš debut na Proms v Royal Festival Hall v roce 1977. Ve všech vašich životopisech je uvedeno, že jste byl do té doby nejmladším varhaníkem, který na promenádních koncertech vystoupil. Varhaníci tam hráli každoročně, ale mně tehdy bylo pouze jednadvacet. Byla to fantastická příležitost, která významně ovlivnila mou dráhu. Hrál jsem Reubkeho sonátu, což byla skvělá volba.
Jak byste srovnal postavení chrámového hudebníka – varhaníka v Anglii a v USA? Působil jste v Londýně a nyní v New Yorku… Obě města mají mnoho podobných rysů, především jsou to velké mezinárodní komunity. Ale sv. Tomáš je liturgicky farnost velice tradiční, konzervativní – jako byla anglikánská církev přibližně před třemi desítkami let. Je mi to blízké. Naopak v Anglii došlo k modernizaci bohoslužebného jazyka, což se mi nelíbí. Lidé, kteří chodí k sv. Tomášovi, milují tento starý styl. Máme chlapecký a mužský sbor, což také není obvyklé. Podobá se to starému katedrálnímu stylu, kterým jsem byl v mládí obklopen. Je to paradox: vyrostl jsem v této staré tradici, odešel jsem z konzervativní Anglie, ze Starého kontinentu do Nového světa do New Yorku, do bláznivého divokého města, a našel jsem tam tuto tradici! Jsem velice šťasten, že tam mohu pracovat a mohu se podílet na této tradici. Navíc je to bohatý kostel, který dobře hospodaří. Letos jsme provedli Monteverdiho Mariánské nešpory (1610), což je nádherná hudba – tu bych nemohl u sv. Pavla v Londýně provést, protože tam by nebyla příležitost. Hrál se jedině Händelův Mesiáš a Janovy pašije od Bacha. U sv. Tomáše máme pět nebo šest koncertních cyklů. Já tu mohu provést velký duchovní repertoár, nejen Monteverdiho nešpory, ale Haydnovy mše, Bacha, v únoru 2011 budeme hrát Mši h moll, v dubnu pak jeho kantátu a Vivaldiho Stabat mater. K dispozici tu mám čtyřicet chlapců (tento sbor je jedinou rezidenční chlapeckou školou v USA zcela podle anglikánské tradice), dále šestnáct profesionálních zpěváků a dva varhaníky, mé asistenty.
Kolik lidí chodí na nedělní bohoslužby? Obvykle pět až šest set lidí na hlavní bohoslužbu v jedenáct hodin, v létě ještě víc.
A vaši nadřízení vás podporují? Ano, rektor je velmi kultivovaný člověk, on miluje anglickou polyfonii 16. století, Thomase Tallise, Orlanda Gibbonse a další. Když zpíváme tuto hudbu, on je v nebi (s úsměvem) . Podle mě je to ideální chrámová hudba.
Mohu se troufale zeptat, zda soutěžíte s katedrálou sv. Patrika naproti? Ne, oni mají zcela odlišnou tradici, mají dobrovolný, amatérský sbor, my profesionální. Znám tamější varhanici, ale nevídáme se často, protože je zaneprázdněna ve stejnou dobu jako já. Katedrála sv. Patrika bývá v neděli taky plná. Katolická hudba má sice stále silnou tradici, ale její situace není tak dobrá. A lidé už bohužel neznají dobře gregoriánský chorál, což je smutné.
Před koncertem jste se zmínil, že byste rád viděl víc mladých varhaníků a zájemců a o chrámovou hudbu… Každoročně vyučuji na letním kursu v Cambridgi, loni to byly dvě desítky mladých varhaníků ve věku šestnáct až dvacet let, většinou z Anglie. Takové letní školy pokládám za velmi důležité. Podobné míváme v červenci v New Yorku. Nejsou určeny jen pro profesionály, ale pro mladé lidi, kteří mají rádi varhany. Tito lidé představují budoucnost varhan.
