Provází ho pověst velkého znalce staré hudby, skvělého varhaníka a pedagoga. Jon Laukvik navštívil loni v září Brno jako porotce varhanní Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka. Nebyl v naší zemi poprvé, už dříve vystupoval v Praze a v Brně a před lety vedl na JAMU seminář. Přiznal se také, že je velkým obdivovatelem hudby Leoše Janáčka, zejména jeho oper. Působil klidným, vlídným a vstřícným dojmem a naše povídání o hudbě, varhanách, soudobé tvorbě a umění se značně protáhlo. Moje první otázka byla obligátní: Jak se dostal k varhanám?
Na klavír jsem začal hrát jako pětiletý. Zvuk varhan, které jsem znal z kostela, mě fascinoval. Rodiče však s varhanami nesouhlasili a chtěli ze mě mít pianistu. V Oslu jsem studoval klavír, chrámovou hudbu a hudební pedagogiku. V Kolíně nad Rýnem jsem pak studoval varhany u Michaela Schneidera a cembalo u Huga Rufa, díky němuž jsem se seznámil s historicky poučenou interpretací. Byl jsem taky soukromým žákem Marie-Claire Alain v Paříži. Tato drobná francouzská dáma, nyní už velmi stará (narodila se 1926 ), byla nesmírně inspirující. Byla velice přímá, energická, vždy přesně věděla, co chce.
Na kterou ze soutěží, kterých jste se zúčastnil, vzpomínáte nejvíce? Na mezinárodní soutěž v Norimberku roku 1977, kde jsem zvítězil a získal jsem Bachovu cenu. Bylo pro mne důležitou zkušeností hrát pod tak enormním tlakem. Setkal jsem se tam s mnoha lidmi, s nimiž jsem dosud kontaktu. Byl to významný moment počátku mé kariéry.
Jaký je váš interpretační styl? Je romantický, historicky poučený nebo ho měníte podle skladby? Jednou z velkých výhod dnešní interpretace a zároveň jedním z jejích problémů je to, že o stylu víme příliš mnoho. Můžeme si vybrat z různých přístupů, pojetí. Nedokáži říct, že hraji tak nebo onak. Je to směs mé osobnosti, všeho, co jsem se naučil a poznal. Já sám nejsem emocionální typ hráče, emocionální buldozer (se smíchem ), vždy se snažím kontrolovat.
Interpretace Bachovy hudby se velice proměnila… Dnes víme o provozovací praxi doby baroka téměř vše, ačkoli vlastně nevíme, co to či ono znamenalo, protože nemůžeme slyšet, jak se hrálo ve skutečnosti, můžeme to však číst. Měli bychom jít o krok dále a uvědomit si, že toho tolik víme a že bychom měli otevřít dveře dalšímu vývoji. Pokud by se stále hrálo tak, jak se hraje nyní už dvacet třicet let, možná by to byla jednosměrná ulice. Jsem velice otevřený něčemu novému.
Nyní k vaší tvorbě. Pro varhany by bylo snadné složit tradiční varhanní formy. Jak komponujete? Komponoval jsem v osmdesátých letech, tedy před třiceti lety. Pak jsem dlouho nepsal a potom jsem zase začal skládat. V Brně jsem dělal poslední tiskovou korekturu varhanní Passacaglie f moll, která v premiéře zazněla v Reykjavíku. Jde o směs romantického a moderního stylu s prvky jazzu. Další skladba bude pro sbor a bude napsána v anglickém katedrálním stylu. Žijeme ve velmi pozdní době západní hudební historie, tak můžeme užít různé hudební styly…
I interpretační… c ož je na jedné straně výhoda, ale na druhé nevýhoda. Musíme se rozhodnout. Chci komponovat to, co chci, ne to, co ode mě chtějí druzí. Komponuji, jakmile mám nápad. Třeba s tou varhanní skladbou, byl jsem o ni požádán a přišel nápad napsat passacaglii.
Jak se cítíte jako Nor v Německu? Na to jsem často tázán. V hloubi srdce jsem stále Nor. Samozřejmě Norové jsou jiní než Švédové a Dánové. Norové jsou legrační, říkám, že jsou to Italové severu (s úsměvem) . Neberou věci tak vážně; když to nejde jeden den, tak půjde druhý. Pravidelně vyučuji taky v Oslu, ale už pětatřicet let působím v Německu. Tam jsou pochopitelně lidé odlišní, musíte se přizpůsobit. Němci jsou velmi pracovití, jasně chtějí vědět co dělat, dobře organizují.
Kolik koncertů hrajete ročně? N yní si dávám pauzu, mám volný rok, abych dokončil své skladby. V uplynulých čtyřiceti letech jsem hrál nějakých patnáct až dvacet koncertů ročně, což není moc. Nerad totiž cestuji a jsem nerad sám v hotelech.
Kolik CD jste natočil? P ouze jedno CD, nemám rád natáčení. K hraní potřebuji publikum, hrát na mikrofon je hrozné. Navíc podle mě musí být hudba živá. Problémem dnešních studentů je, že poslouchají hudbu doma. Nemají potřebu jít na recitál a poslouchat živou hudbu. Pak říkají, že na CD je to lepší. Já nechci být koupen a odnesen takto domů, když mě chtějí slyšet, musí přijít na můj koncert.
Nemyslíte, že to je ale dost nemoderní! V ždycky jsem byl nemoderní. Jsem svým způsobem hrdý, že jsem udělal kariéru bez cédéček. Pro mladého člověka je samozřejmě důležité mít CD a poslat ho agenturám. Na druhé straně nemusím mít doma nahrávku jednoho Bachova preludia v podání deseti různých lidí.
Klasická hudba má dnes obtížné postavení. Děláte řadu věcí, hrajete, vyučujete, píšete, komponujete, jste porotcem atd. Co by podle vás pomohlo klasické hudbě nejvíce? Mluví se o tom, že je krize… J edním z významných aspektů krize je, že lidé mohou sedět doma a přitom se ke všemu dostat. Ale je důležité jít na recitál, poslouchat živou hudbu a být za ni vděčný. Vděčnost stále více mizí, je staromódní. Pluralita stylů je taky významná, jak ji vidíme i ve výtvarném umění. Je velmi obtížné mít umělecký profil, snad jen v literatuře je zřetelný. Nevím, co přijde.
Jaké jsou vaše plány na rok 2013? Kodaňské nakladatelství Edition Svitzer mi vydalo varhanní Passacaglii f moll a Variace na vztah pro marimbu a klavír. Po mé učebnici interpretace barokní a romantické hudby by měl na jaře vyjít třetí díl, jehož jsem editorem, jinak je dílem různých interpretů. Dále mám napsat varhanní Árii, fugu a finale pro mezinárodní soutěž v anglickém St. Albans. Právě komponuji Tři metafyzické básně pro sbor a varhany pro Nidaroský katedrální chlapecký sbor v norském Trondheimu. A opět přijedu do České republiky, budu totiž členem poroty varhanní soutěže Pražského jara. Na podzim ještě budu členem poroty mezinárodní soutěže v americkém Rochesteru.
