S rozechvěním usedám k počítači.
Jaký asi bude? Namyšlený? Povýšený? Nebo nedej bože přemoudřelý?!
Na obrazovce se objeví tvář sympatického muže s půvabnou holčičkou v náručí, která jakoby mu z oka vypadla. „To je Caira. Chtěla vám říct ahoj. Byla zvědavá!“ Miniaturní ručka trochu stydlivě zamává do monitoru a pak zmizí kdesi v útrobách bytu. „Již jsem vám plně k dispozici. Jak se máte?“ Trochu zkoprněle zírám do obrazovky. Začíná to vypadat, že ptát se bude on!
Nemohu si stěžovat. A vy?
Skvěle! Hodně teď zkouším, ale jde to dobře. (V době rozhovoru probíhaly v Baden-Badenu zkoušky na operu Werther, pozn. red.)
Promiňte, trochu jste mě zaskočil! Chvíli jsem si myslela, že jsme si vyměnili role!
(Jonathan Tetelman se zcela neodolatelně usměje…)
Pojďme k vašemu novému albu The Great Puccini, které vyšlo u Deutsche Grammophon na konci září. Když se řekne Giacomo Puccini, co vás okamžitě napadne?
Myslíte jedno, dvě slova?… Ten nejlepší!
A když na počtu slov trochu přitlačíme?
Dokonalé vykreslení lidské duše a lidství. Přesně tohle Puccini dokázal. Své postavy posadil do reálných situací a vložil do nich skutečné emoce. Zpívat tyhle role je pokaždé magické. Puccini byl kouzelník!
Co podle vás jeho hudba vypovídá o jeho osobnosti?
Ach! Že miloval ženy! (Rozesměje se.)
To by mohla být další otázka.
Určitě! Puccini obdivoval barvu sopránu, obdivoval ženské figury, ovšem jako heroiny, silné osobnosti, nikoliv jako ženy neschopné nebo nedostatečně vybavené vypořádat se se životem. Vždy jde o bytosti, jejichž cesta je složitá, ale nakonec ji zdolají. To mají Pucciniho hrdinky společné.
Jak moc ovlivňují své mužské protějšky?
V mém případě zcela zásadně. To ony „hýbou světem“. Puccini je navíc vykresluje velmi svérázným způsobem, který nám může připadat někdy až trochu na hraně, třeba v Turandot. Nicméně verismus obecně ukazuje lidi takové, jací skutečně jsou, jak vidí svět, jak na sebe vzájemně reagují, jak komunikují s těmi, které milují a na kterých jim záleží. Je to hluboce zakořeněno v jejich charakterech, a v případě Pucciniho navíc sdělováno prostřednictvím úžasné hudby, takže pokaždé propadnete totálnímu vzrušení a cítíte pro jeho postavy velké pochopení. Nehledě na to, z jak pro vás vzdáleného prostředí pocházejí nebo kdo jsou.
Našlo by se něco společného i pro jeho mužské charaktery?
Myslím, že tenorové role v Pucciniho operách mají obecně jakýsi druh „tragické vady“. A spojují je dobré úmysly. Dokonce i u takového Pinkertona nejsem zcela přesvědčen, že jeho skutečným záměrem je ruinovat životy ostatních. Jen není příliš bystrý. Je to prostě hlupák! Stejně tak Rodolfo. Velmi inteligentní osoba, jež má pouze jeden jediný kaz: je zbabělá a nemá v sobě zdaleka tolik síly jako Mimi nebo Musetta. Tu v sobě najde až díky těmto dvěma ženám, což je vlastně na této postavě zajímavé, jak se v průběhu opery vyvíjí.
Prakticky každý slavný tenorista má referenční pucciniovskou nahrávku. Není to limitující při hledání vlastní cesty?
Nemyslím si. Ve studiu nebo na jevišti jste nakonec vždycky jen vy sám za sebe, a navíc najít svůj klíč k interpretaci je jediný způsob, jak se dílu skutečně odevzdat. Snad někdy můžete kopírovat styl či manýry velkých pěvců, já jsem na to ale lehce alergický. Mám přehled o tom, jak to dělají nebo dělali jiní, ale „konsoliduji“ tyto znalosti do „Jonathanovy“ verze.
A co když při tom hledání tápete? Kdo vám pomáhá?
Mám přátele – operní kouče, dirigenty – a mám kolegy, kterých se mohu zeptat na radu nebo je požádat o názor na určité věci, protože ne všechno je černobílé. Například Pucciniho hudba je přímo gejzír barev, kde se občas musíte držet nějakých pravidel, nazvěme je pravidly zpěvu, ale jsou zde i místa, kdy si to můžete udělat po svém, vykreslit sebe sama. Což Puccini chtěl!
Jsou skladatelé, jejichž hudba vás nějakým zásadním způsobem ovlivnila? A vraťme se i do vašeho dětství, do životní etapy spojené s American Boychoir nebo do hodně mediálně přetřásané „DJ epizody“. Jak se vlastně formovala vaše hudební osobnost?
Myslím, že vůbec prvním skladatelem, kterého jsem skutečně miloval, byl Raffi. Jako malý chlapec jsem zkrátka miloval Raffiho a jeho písničky, rád jsem „jedl jablka a banány“ (odkaz na píseň Apples and Bananas, pozn. red.) a všechny tyhle věci. Banánový telefon. Dneska už vlastně klasika! Když jsem dospíval, poslouchal jsem hodně nahrávky labelu Motown – The Temptations, Smokeyho Robinsona – hudbu amerických černochů 50. a 60. let, kterou milovali moji rodiče. Také písničkáře Boba Dylana, Jamese Taylora nebo Joniho Mitchella. Na střední škole jsem pak úplně propadl rokenrolu. Neuvěřitelně jsem si tu hudbu užíval! Třeba Led Zeppelin nebo The Rolling Stones. Ale mé úplné hudební začátky jsou ve sboru, kde jsme jako kluci studovali hudbu Antona Brucknera, renesanční skladby Williama Byrda… Zpívat tyhle harmonie v pánském obsazení byla úžasně nakažlivá věc, neboť byl člověk odkázán na všechny ty lidičky okolo, na to, jak se všichni dokážou vzájemně poslouchat a komunikovat prostřednictvím hudby. Tohle by měl určitě zažít každý mladý člověk. Přirovnal bych to k týmovému sportu, jehož prostřednictvím se rodí krása, harmonie a sounáležitost. (Zasní se.) Byla to opravdu úžasná zkušenost.
Poprvé jsem tehdy slyšel Mahlera, když jsem jako velmi malý chlapec zpíval v jeho Třetí symfonii. Vzpomínám si jen na to, jak jsem se celou dobu vznášel na obláčku hudby a pak přišel ten monumentální závěr a já se cítil úžasně, stál jsem na pódiu a připadal si, jako kdybych byl členem Newyorské filharmonie a vydal ze sebe úplně všechno! Neuvěřitelná zkušenost. Každý by měl slyšet Mahlera! S vokální tvorbou, potažmo s operou mě ale paradoxně nepropojil žádný skladatel, ale tenorista Fritz Wunderlich. Obdivoval jsem jeho hlas, když zpíval Schumanna nebo Schuberta. Tak jednoduše a s takovou lehkostí! Měl jsem pocit, že rozumím úplně všemu, co se v těch písních odehrává, aniž bych uměl slovo německy. A to jen díky způsobu, jakým vedl svůj hlas a jakým se dokázal propojit s textem. Zážitek, který mě skutečně „nakopl“, abych se stal zpěvákem. A pak jsem objevil Verdiho a myslel si, že ze mě bude verdiovský baryton, než jsem tento sen pověsil na hřebík, protože se ze mě pomalu, ale jistě vyklubal tenor. (Usmívá se.) A tehdy, již jako tenorista, jsem potkal Pucciniho.
Jaký máte vztah k hudbě 20. století? Pošilháváte třeba po nějakém Richardu Straussovi?
Viděl jsem několik jeho oper, naposledy to byla, tuším, Elektra v Berlínské státní opeře. A Salome. Popravdě tahle hudba je pro mě mnohem zajímavější na koncertním pódiu, než když ji vidím na jevišti. Ale možná to bylo tím, že mi ty inscenace moc nesedly. Straussova hudba je ale tak obrovsky silná, že jeho opery skutečně raději poslouchám, než abych, řekněme, pronikal hlouběji do konstrukce jejich příběhu.
Když se vrátím ještě k vaší nahrávce, na titulní straně vypadáte jako mladší bratr Al Pacina z filmu Kmotr. Kdo s tím nápadem přišel?
(Usmívá se.) K albu The Great Puccini vznikla tři videa. Dvě z nich – E lucevan le stelle a Donna non vidi mai – mají velmi romantický charakter. Klip k E lucevan le stelle má v sobě tak trochu sebevražednou zápletku, jakýsi druh nenávisti k sobě samému prolnutý s touhou najít radost alespoň v posledních chvílích života. V Donna non vidi mai zase lovím krásné ženy napříč městem. V Nessun dorma jsme se ale chtěli vydat jinou cestou: zachytit ten typ sicilského kmotra, dodat vzhledu více ostří. Žádný hezký chlapec, to už tady bylo! Vlastně to byla myšlenka mé snoubenky. Zrovna sledovala nějakou show na Netflixu, ve které účinkoval drsný chlapík italského střihu, a tak navrhla: „Johne, co kdybychom ti zkusili uhladit vlasy dozadu, obléknout tě do smokingu a posadit do bílého kabrioletu? Uvidíme, jak to bude vypadat!“ Nakonec jsem si řekl, že je to vlastně skvělý nápad! Myslím, že Kalaf by mohl klidně nějak takhle vypadat. Takže náš příběh v Nessun dorma je více o „macho“ muži, o italském frajírkovi.
Takže i cover fotografie byla pořízena v Itálii?
Ano. Tenkrát jsme celý den projížděli křížem krážem pohoří Carrara, až jsme v jednu chvíli zastavili, že natočíme pár záběrů. A fotograf najednou řekl: „Wow, podívejte se na to úžasné pozadí!“ A tak jsme k tomu udělali ještě pár fotek a bylo to. Poslední den. Občas jdou věci velmi jednoduše.
Jak se vám spolupracovalo s PKF — Prague Philharmonia?
Potkali jsme se poprvé. Byl jsem tehdy dost překvapený, jak byla nahrávací místnost poměrně malá, vzhledem k velikosti zvuku, který jsme se chystali produkovat. Vzpomínám si, jak mě to tenkrát trochu zarazilo. Na nahrávce zpíváme v kvartetu, v triu, vystupuje tam relativně hodně zpěváků. Ale jinak byla spolupráce super profesionální. PKF je orchestr, který ví, co dělá, umí jít přímo k jádru věci. A Carlo Rizzi ztělesňuje typ dirigenta, který dokáže vše doladit do posledního detailu. Vlastně si vzpomínám, že jsem jeden den marodil, a oni ten čas skvěle využili. Pracovat s tímto orchestrem byla opravdu velká radost. Nyní nás čeká první společný koncert (24. ledna 2024 ve Dvořákově síni Rudolfina, pozn. red.) a já doufám, že to bude začátek další skvělé spolupráce.
Pokud to není tajemství, na kolik nahrávek máte s Deutsche Grammophon smlouvu?
Na čtyři, ještě nás tedy čeká jeden společný projekt. Nebudu úplně prozrazovat co, ale bude to jedna z Pucciniho oper. Natáčet se bude v Itálii.
Dočetla jsem se, že jste členem whatsappové skupiny, kde řešíte různé technické problémy. O čem jste v poslední době diskutovali?
Aktuálně mi jeden můj kamarád, lyrický tenor, poslal nějaké nahrávky, abych si je poslechl a řekl mu svůj názor. Zpívá na nich modernější kousky, něco ve stylu West Side Story. Řekl jsem mu, že je to prostě „too much“. „Tahle hudba by měla být lehounká a jednoduchá, a ty zníš jako Radames! (egyptský vůdce z opery Aida, pozn. red.) Zpíváš přece té ženě, jak měsíc nádherně ozařuje její tvář. Chlape, prostě se uklidni! Nepotřebuješ se do toho tolik opírat! Tvůj hlas ti bohatě postačí!“ Někdy mluvíme o tom, jak techniku zdokonalit, někdy se na ni zkrátka musíte spolehnout. Nechat hlas takový, jaký je, a je to. Nemusíte do něj nic dalšího přidávat. Takže to byla vlastně hodně zajímavá konverzace.
Řekl jste mu, jak cvičit vysoké „c“?
(Smích) U toho to stejně vždycky skončí! Měl již dobře zvládnutý hrudní rejstřík, všechno mu tzv. „teklo“, byl přímo nabuzený na vysoké „c“. Tak jsem mu řekl: „Jdi do toho!“ A on zazpíval krásně otevřené tříčárkované c. Načež jsem se ho jen zeptal: „Chlape, proč po mně chceš radu?“
Je pravda, co se říká, že není důležitá výška samotná, ale pasáž, která jí předchází?
To je úplně zásadní. Na ničem jiném vlastně nezáleží. Jako když startuje letadlo. Pokud není všechno v pohotovosti dřív, než se odlepíte od země, neletíte nikam.
Na co se na jevišti vlastně soustředíte? Co se vám honí hlavou, když zpíváte?
Snažím se být maximálně ponořený a propojený s textem. Na to myslím v první řadě. Ale protože jsem tenorista, lhal bych, kdybych tvrdil, že je tomu tak vždycky. Občas se musíte při zpívání zkoncentrovat „na svou práci“, na techniku. Teď právě zkouším Werthera, což je dost složitá, ošidná role, na kterou potřebujete mít skvělou techniku, abyste na ni už vůbec nemuseli myslet, protože se potřebujete věnovat jen obsahu. V závěru druhého jednání je opravdu velmi, velmi těžká árie, na jejímž konci si říkáte: „OK, jak to mám udělat, aby to ‚vypadalo‘, že opravdu nemyslím na nic jiného než na text, a přitom zazpívat to vysoké ‚h‘ umístěné na nejhorším místě, jaké si jen dokážete představit?“ Vlastně tak trochu předstíráte, že předstíráte! (Směje se.) „Zahraj to tak, aby to vypadalo, že jsi opravdu neodolatelný…“ Víte, tenorové role jsou plné technických nástrah, které musíte zvládnout. Je to vlastně nikdy nekončící práce na technice. Ale tou jedinou správnou cestou je být od ní na pódiu devadesát devět procent času osvobozen.
Co vlastně nazýváte technikou? Je to rovnováha v těle? Protože když vás poslouchám, mám pocit, že vám každý sval funguje na milimetr přesně.
Můj zpěv stojí a padá s dechem. Kontroluji dech. Protože to je jediná věc, kterou si mohu skutečně ohlídat. Jakmile začnete vytěžovat nebo „tlačit“ jiné věci, prakticky vždy kontrolu ztratíte, protože se vlastně soustředíte na to, co kontrolovat nemusíte, co je nepodstatné, a co jen odsává energii. Pro mě je to o práci s dechem a o propojení se s frází. To mě žene. Není to tak, že bych přesně věděl, že teď udělám tohle. Ne, ne. Je to o tom správně se nadechnout, najít hlas, dát mu svou důvěru a jít společně s ním. Není zde tzv. čas na přípravu a čas na zpěv. Takhle to nefunguje.
Znám několik zpěváků, kteří praktikují dokonce různá fyzická cvičení, aby se před výkonem „vyladili“ do správné tělesné konstelace. Děláte něco podobného?
Pro mě je tou nejdůležitější věcí, aby se mi lehce dýchalo, k čemuž mi pomáhají úplně jednoduchá kardiovaskulární cvičení. Udělám si pár kliků, pár sklapovaček. Když se cítím opravdu ztuhlý, zajdu si do fitka a vesluji. Zjistil jsem, že mi to velice pomáhá. Musí vám zkrátka dobře fungovat krevní oběh, protože klíčem ke zpěvu je okysličená krev. Když nemáte dech, nemáte nic, nemáte hlas. Jakmile ale rozproudíte svůj krevní oběh tak, že se cítíte lehce nervózní, než vstoupíte na jeviště, jste podle mě na nejlepší cestě uspět.
Řekl jste, že být tenoristou je posedlost a být skvělým tenoristou je jistý druh závislosti. Jaké je to být otcem?
Nová posedlost! Všechny ty staré musely uvolnit místo. Zbožňuji být tátou. Přitom jsem si nikdy nemyslel, že toho budu schopen, než se to skutečně stalo. A teď se cítím jako ta nejschopnější osoba! (Usmívá se.) Přesně jako být tenoristou. Máte pocit, že je to nějaká nedostižná věc, a pak s tím jednou začnete, postupně se s tím sžíváte, až najednou zjistíte, že je to přesně to, po čem jste toužili. Jsem tak šťastný, že mám skvělou rodinu, snoubenku, která mě podporuje, a krásnou dceru! Obě se mnou cestují a já s nimi trávím každý den.
Naučil jste se za ten rok něco od své dcery?
Každý den! Co naposledy? (Zamyslí se.) Jsem bytostně přesvědčen, že bude buďto dirigentka, nebo zpěvačka. Pořád zpívá. Neustále. Nevím, čím to je, ale když poslouchá Wagnera nebo Verdiho, začne dirigovat, jako kdyby mi ukazovala: „Tohle je hudba, tati!“
Je totální music lover. A já vždycky skončím u písničky Twinkle, twinkle little star! Myslím, že Caira je mým největším fanouškem, v dobrých i zlých časech. (Přemýšlí.) Už vím! Nedávno mě naučila písničku Baa, baa black sheep a několik dalších. Všechny znějí – a neptejte se mě proč – jako Twinkle, twinkle little star! Až jsem nabyl dojmu, že to musí být nejslavnější píseň světa.
V rozhovorech se netajíte tím, že jste adoptovaný. Nastaly ve vašem životě momenty, kdy jste zatoužil poznat své pravé rodiče, své kořeny?
Ne tak docela. Adoptovali mě jako velmi malého chlapce a moji adoptivní rodiče to přede mnou nikdy netajili. Vždycky jsem věděl, že vyrůstám v nové rodině. Ale to oni mě vychovávali, oni se o mě starali. Nicméně teď, když mám vlastního potomka, svou dcerku, je pravda, že se stále víc a víc zajímám o to, odkud pocházím, jaká je má původní kultura. Ne tak kvůli sobě, ale kvůli tomu, co bych mohl s Cairou sdílet. Je to impuls vydat se spolu na dobrodružnou cestu a objevit všechny ty věci, které jsou pro mě neznámé. Dědictví. Díky ní mě tyhle myšlenky napadají stále častěji. Proto jsem rád, že se o mě začínají zajímat i chilské operní scény, které by mě rády pozvaly. Mohli bychom nějakým způsobem tyto věci sdílet. Mám pocit, že to přišlo přesně v momentě, kdy to přijít mělo. Další kapitola mého života. Když mi bylo dvacet, hledal jsem sám sebe. Teď, když je mi třicet, možná zjistím, kým jsem byl předtím, než jsem zjistil, kdo jsem.
Nemáte z toho strach?
Ne, protože mám dítě. Proto strach nemám.
S radostí jsem objevila ve vašem repertoáru Stabat Mater a Requiem Antonína Dvořáka. Jak na vás působí jeho hudba?
Dvořáka jsem zpíval, když jsem byl poměrně mladý. Byly to jedny z prvních skladeb, které jsem studoval, když jsem se přeškoloval na tenor. Myslím, že pro mladého tenoristu je to skvělý repertoár, protože není technicky náročný. Jde vlastně o sborové skladby, jejichž základem je ansámblový zpěv, nikoliv velké, vypjaté árie. Což nemohu říci o Rusalce! Miloval jsem Dvořákovu hudbu a myslím, že mi i seděla. Tenorové party v sobě mají něco z Mozarta, hodně se točí kolem přechodových tónů, což mi tehdy hodně pomohlo v technickém rozvoji, protože jsem se soustředil právě na tento rejstřík. Vážně to bylo úžasné, a když nad tím tak přemýšlím, hrozně rád bych si tyhle dvě skladby znovu zazpíval. Obzvláště Stabat Mater, to je velmi, velmi výjimečné dílo. Nádherná hudba!
A nechtěl byste si „střihnout“ Prince v Rusalce? Myslím, že české publikum by bylo nadšeno!
S největší radostí! Praha by k tomu byla jistě ideálním místem!
Výborně! Posíláme to dál!
Skvělé! Ujednáno. Je to nádherná role a krásná opera, která je bez jakékoliv debaty na mém seznamu.
Zkřížil vám na vaší umělecké pouti cestu ještě i jiný český skladatel?
Zatím se pohybuji více méně exkluzivně ve světě Verdiho, Pucciniho a autorů jim příbuzným.
Dočetla jsem se, že zvažujete přesun ze Spojených států do Evropy. Pořád to platí?
Právě jsme v poslední fázi nákupu bytu v Berlíně, takže snad na konci listopadu bychom se měli stěhovat do svého. Ale kdo ví, se vší tou byrokracií to může trvat i rok. V každém případě plánujeme mít v Evropě svou domovskou základnu. Mám v Berlíně spoustu přátel a také spoustu práce – je tam i má agentura, vydavatel. Berlín je prostě centrum. Takže jsme cítili, že mít základnu právě zde, je to pravé. Navzdory tomu ale stejně velkou část příštího roku strávíme ve Spojených státech, díky mým závazkům v Metropolitní opeře. Život vás zkrátka nasměruje a vy musíte plout s ním.
Nemusíte odpovídat, ale zeptám se vás. Jak vnímáte události posledních týdnů a fakt, že se po sto letech opět malují na dveře Davidovy hvězdy? Vím, že jste vyrůstal v židovské rodině.
Myslím, že antisemitismus tady byl vždycky. Není to nic nového a ani něco, co jednoho dne zkrátka jen tak vymizí. Podle mého to, co se stalo, je skutečně to poslední, co svět v této chvíli potřebuje, a já sám bych si strašně přál, abych mohl říct nebo udělat něco, co by skutečně pomohlo nastalou situaci zlepšit. Strašně bych si to přál. Ale bohužel na tom, co říkám já, jen pramálo záleží. Je důležité, aby se lidé spojili a porozuměli Beersheba (Kniha Genesis 21:31, pozn. red.). Abychom si uvědomili, že to, co nás potkalo, je ve skutečnosti obrovská tragédie nás všech, celého lidstva. Z celého srdce myslím na všechny, kteří procházejí touto bolestí, a moc si přeji, aby na konci té cesty plné smutku čekalo alespoň nějaké světlo.
Pojďme od těchto smutných věcí zpět k hudbě! V jednom rozhovoru jste se vyjádřil, že byste rád povečeřel s Arturem Toscaninim.
A se všemi jeho milenkami!
Proč právě s ním?
Toscanini je neuvěřitelně zajímavá figura, protože to byl první „velký maestro“, který pro svět v podstatě objevil osobnost dirigenta. Předtím dirigovali hlavně sami skladatelé, s Toscaninim ale přišel někdo, kdo se nechal jejich hudbou sám inspirovat, přebral její pocity a sdílel je nikoliv jako skladatel, ale jako interpret, což já osobně vnímám jako velmi zajímavý moment. Do té doby byla opera o síle pěvců. Toscanini stvořil sílu orchestru. Zvýšil nároky na hráče, což mělo na ansámbly ohromný dopad a výrazně to zlepšilo jejich úroveň, a hluboce cítil i svůj díl zodpovědnosti. Zodpovědnosti za všechnu tuhle hudbu, kterou nenapsal, což vnímám téměř jako šílené! Změnil dynamiku opery 20. století.
Takže byste si s ním rád zazpíval, i když to byl údajně diktátor?
To byl! Přesně! A já bych rád věděl proč? (Smích)
Existuje role, kterou byste si chtěl z hloubi srdce zazpívat, ale víte, že se tak nikdy nestane?
(Dlouze přemýšlí.) Těžká otázka. Asi Almaviva v Lazebníku sevillském. Nějak bych se sice „dokodrcal“ na konec, ale nebylo by to dokonalé. Určitě bych nebyl jako Rockwell Blake nebo někdo, komu je ta role šitá na míru. Ale strašlivě rád bych si tuhle operu zazpíval.
Puccini údajně prohlásil: „Chci napsat nějaké hrubší, výraznější dílo, protože oper jako Manon Lescaut, Bohéma či Madama Butterfly už mám po krk!“ Myslíte, že jednou dopadnete stejně?
Určitě ano, byť jako interpret máte více možností udržet si při výběru repertoáru alespoň nějakou dávku rozmanitosti. Skladatel to má těžší, protože na papír vkládá to, co právě cítí.
O jakých rolích tedy aktuálně přemýšlíte?
Strašně rád bych se vrátil k některým svým „typům“ z minulosti, jako byl třeba Eisenstein v Netopýrovi. K něčemu plnému humoru. Aktuálně se velmi zaobírám rolí Rinuccia (Pucciniho Gianni Schicchi, pozn. red.). Další operou, ve které bych si s velkou chutí zazpíval, a myslím, že bych toho už byl i schopen, je Nápoj lásky. Mé další kroky bude nutné pečlivě zvážit a naplánovat. Řada tenoristů je přesvědčena, že „čím větší, tím lepší“. Ale tak to určitě není.
Jonathan Tetelman
Tenorista s hlasem, „kterému patří budoucnost“ (Salzburger Nachrichten), se narodil v Chile, ale jako malého chlapce jej adoptovala americká rodina z New Jersey. Zde coby člen světově proslulého American Boychoir dělal své první hudební krůčky. Po rock-and-rollovém období nakonec vystudoval klasický zpěv na Manhattan School of Music, kde ovšem po třech letech zjistil, že není baryton, ale tenor. A přišel další životní zlom. Po neúspěšném pokusu přeškolit se do tenorového oboru se z něj stal na několik let profesionální DJ. Touha stát se operním pěvcem však nakonec zvítězila. Poprvé na sebe upozornil v roce 2018 riskantním záskokem v roli Rodolfa na festivalu v Tanglewoodu s Bostonskými symfoniky a Andrisem Nelssonsem. Definitivní zlom v kariéře mu pak přinesl další rychlý záskok, tentokrát v Královské opeře Covent Garden. Následovaly debuty v Sanfranciské opeře, Houston Grand Opera, Divadle na Vídeňce, Gran Teatre del Liceu, Anglické národní opeře, Komické opeře v Berlíně a letos také na Salcburském festivalu. Na jaře 2024 se poprvé představí v Metropolitní opeře v New Yorku. Od roku 2021 je exkluzivním umělcem labelu Deutsche Grammophon. Právě zde mu koncem září vyšlo v pořadí třetí album s názvem The Great Puccini, které natočil v Praze s českým orchestrem PKF – Prague Philharmonia a dirigentem Carlem Rizzim.
Rozhovor s Jonathanem Tatelmanem vyšel v tištěném vydání časopisu Harmonie 12/2023.
