Dirigent s pověstí vynikajícího pedagoga přijel na Pražské jaro do čela poroty 59. mezinárodní dirigentské hudební soutěže. V Praze byl poprvé v roce 1965, ale kdo jeho koncert s Českou filharmonií ještě pamatuje? On na něj vzpomíná dodnes.
Finský umělec Jorma Panula (1930) jezdí na koncerty a do soutěží vždy tak, aby mohl několik dnů setrvat a vychutnat krásu města i jeho hudební zázemí. To udělal i tentokrát. Také proto, že hned po skončení soutěže chtěl navštívit dva festivalové koncerty Finského rozhlasového symfonického orchestru, který řídil jeho někdejší žák Sakari Oramo.
Dirigent Panula není z těch, kdo oslňují slovní ekvilibristikou a tak získat od něj obsáhlý pohled na jeho uměleckou dráhu nebylo právě snadné. Jeho vstřícná snaha mnohé překonala. Nejdřív vyslovil svůj obdiv Praze a její proměně v odstupu čtyřiceti dvou let od první návštěvy. „Rozkvetla barvami a pulzujícím životem, je plná hospůdek a lidí,“ svěřil se. Pak zavzpomínal na cestu životem.
Finské začátky
Na Sibeliově hudební akademii v Helsinkách studoval housle, dirigování, varhany, skladbu a církevní hudbu. Jeho učiteli dirigování byli Leo Puntek, Albert Wolf, Franco Ferrari a Dean Dixon. Připomíná si je: „Puntek byl velmi dobrý dirigent, učitel, houslista, pianista a schopný organizátor. Už tehdy mne učil gestu tak úspornému, jak jen to je možné. S Wolfem jsem se setkal v roce 1955 při pětitýdenních letních kurzech v Hilversumu. Dirigoval velmi nenápadně, jakoby s tužkou místo taktovky v ruce, coby vznešený grand seigneur a džentlmen (předvádí jeho pohyb rukou) . V roce 1959 jsem se potkal na kurzech v Hilversumu s Franco Ferrarim. Opravdu fantastický dirigent a dobrý pedagog, velmi sympatický, příjemný, opravdu chytrý, bez přehnaných dirigentských gest. Také Dixon, přestože jsme spolu pracovali jen krátce, se na kurzech ve Švédsku projevil jako znamenitý učitel.“
Vzpomínka na ovlivnění vynikajícími světovými dirigenty se týká především jména Sir John Barbirolli. Znal i Karla Ančerla, Václava Talicha, Rafaela Kubelíka a také Václava Neumanna, když pod ním při jeho hostování ve Finsku, ještě jako mladý houslista, hrál v orchestru. Samozřejmě oceňuje Zdeňka Mácala, který je pro něj u nás dnes tím největším.
Dirigent Panula srovnává svá studia na Sibeliově hudební akademii s tím, jak se hudba vyučovala a jak se vyučuje v současnosti. „Po Puntekovi jsem převzal na akademii v Helsinkách profesuru a setrval tam v letech 1973?-?1993. Oba jsme upřednostňovali studenty, kteří byli na prvním místě instrumentalisty, ne pianisty. Klavír, to je o ničem. Je to bicí nástroj! V Berlíně a Vídni, v Itálii a dalších místech se žádá od adeptů dirigování jako povinný nástroj klavír, ale to my jsme za prvořadé nepovažovali. Ten přístup se mi potvrdil i na Královských akademiích ve Stockholmu a v Kodani, kde jsem posléze učil.“
Snadná domluva s orchestrem
O řadě amerických dirigentů má Jorma Panula souhrnné mínění, že jsou často showmany, ne tak kvalitními muzikanty, a mnozí vídeňští či berlínští že jsou spíš hráči klavíru, v podstatě „schulmeisteři“, suší a analytičtí. „Je to velmi starobylá škola dirigování jako před zrcadlem, nudná a školácká,“ komentuje. V tom světle viděl také nejednoho adepta letošní pražské soutěže, dokonce i nositelku druhé ceny finále.
Mít vlastní metodu dirigování, to je věcí celoživotního hledání a zrání. „Mou metodou je nerušit hru orchestru. To je vše. Když chcete od hráčů příliš, znepokojujete je. Musíte vědět, kde jim pomoci, a ne množstvím pokynů provázet každou obtížnou pasáž. Co možná nejméně mluvit a ne stále opakovat: toto je velmi důležité. Všechno je přece v partituře důležité! Hráči pak jenom pokyvují hlavou a nevnímají. Hovořím s nimi jenom rukama. Nikdy orchestru nepředstírám obsah hudby v obrazech, oni jej přece znají.“ Psychologií práce s orchestrem se dirigent Panula příliš nezabývá, protože ví, že hráči jsou chytří a chápou. Rozhodně nezvedá hlas, nezná ostrý verbální projev. Ten považuje za nejhorší. Přesto ale s orchestrem nesmlouvá, jeho pokyn je konečný, je imperativem, ne kompromisem po diskusích. „To bychom mohli diskutovat věčně a na to není čas,“ dodává.
Čím byl a čím je
Při mnoha oborech, které dirigent Panula obsáhl, je otázkou, čím se cítí být nejvíc – dirigentem, houslistou, skladatelem, varhaníkem, znalcem církevní hudby? „Rozhodně nejsem muzikologem,“ vstupuje do výčtu profesí. „Zato jsem hodně hrál v kostele při obřadech. A pokud jsem psal hudbu, tak vycházela z lidové tvorby.“ Je autorem pěti oper inspirovaných lidovými písněmi a tanci, a vedle toho i několika muzikálů, chrámové hudby, houslového koncertu, jazzového capriccia a množství vokálních děl. A jeho oblíbenci ve skladatelské oblasti? Patří k nim Stravinskij, Bartók, z české hudby pak staří mistři, Smetana, Dvořák, a na prvním místě Janáček. „Jeho hudba je velmi impresivní, zejména ta operní, stroze svázaná s jazykem, který se ovšem obtížně překládá. Záleží u něj na každé slabice. Soudobé české autory ve Finsku příliš neznáme, a přitom hrajeme velmi mnoho současné hudby. Na každém koncertě zazní jedno soudobé dílo a uvádíme také mnoho premiér. Lidé novou tvorbu u nás rádi přijímají.“
Za roky své aktivní činnosti prošel dirigent Panula jako šéfdirigent a umělecký ředitel význačnými orchestry. Nejprve to byla Filharmonie v Turku (1963?-?1965), pak v Helsinkách (1965?-?1972) a dánském Arhusu (1973?-?1976). Hostování ho zavedla k významným souborům, do Moskvy, Paříže, New Yorku, Londýna, Amsterdamu, Ottawy, Sydney, a na proslulé kurzy do amerického Tangelwoodu a Aspenu. „Rozdíl je v tom, jací jsou kde právě muzikanti. Hrajete stejnou skladbu a výsledek je různý. Je těžké srovnávat kvalitu jinak stejně dobrých orchestrů. Výsledek přitom až tak moc na dirigentovi nezávisí. Navíc když má při hostování jen dva tři dny na zkoušení.“
Ve Finské národní opeře a pak v Dánsku a Švédsku pracoval například na operách Fidelio a také několika operách Pucciniho, ale ten žánr jako celek příliš nemiluje, zvlášť že příprava opery zabírá dirigentovi moc času. „Navíc být dva měsíce na stejném místě, to není pro mne,“ dodává. „Každodenně poslouchat a hrát totéž, to opravdu nemusím. A ještě k tomu poslouchat operní zpěváky, bez jejich smyslu pro tempo, jak natahují fermaty a jak jsou zahleděni do svého hlasu! Jsou jen málokdy skutečnými muzikanty.“
Učitel mimořádných talentů
Dirigent Jorma Panula je známým pedagogem velkých jmen. Z jeho dirigentské třídy vyšli například Esa-Pekka Salonen, Juka-Pekka Saraste, Miko Franck, Osmo Vänskä nebo Sakari Oramo. I na nich uplatnil metodu výuky s velkým důrazem na umění gesta rukou a na úspornou rozpravu s orchestrem. Jeho žáci to přijímali, ale zvládali to až postupem času. Individualita všech jmenovaných je totiž i přes účinný vliv pedagoga nesporná a jedinečná. „Salonen je hodně spontánní, jen s poněkud rozvinutým gestem, Saraste je mimořádně chytrý a naopak velmi úsporného gesta, u Orama zatím ještě vidím mnoho zbytečného pohybu. V komunikaci s hráči je ovšem velmi pozitivní a fantastický. S tím gestem mám problém i u Vänskäho. Myslím, že nejblíž mé škole je Franck a Saraste. Leccos, čemu jsem je během let učil, později poněkud proměnili, což je ale nakonec v životě přirozené.“
Se Sakari Oramem jsme se setkali na dvou koncertech letošního Pražského jara v čele Finského rozhlasového symfonického orchestru. Půvabné je, co říká o svém učiteli. Že totiž i Jorma Panula měl v raných letech velmi bohaté dirigentské gesto a živou komunikaci s orchestrem. Až během času se jeho styl proměnil, takže teď méně mluví a orchestr řídí především gestem a očima. „Jako jeho žák jsem oceňoval styl, jakým s námi hovořil, a mimořádný cit pro talenty,“ vzpomíná Oramo. „Ve třídě se mnou byli většinou vystudovaní houslisté. Také já jsem houslista.“ Mezi Oramova oblíbená díla patří houslová sonáta Leoše Janáčka a jako dirigent mimořádně miluje Sinfoniettu a Tarase Bulbu a chystá se ke studiu Martinů symfonií. Dnes zastává významná postavení jako hudební ředitel City of Birmingham Symphony Orchestra, šéfdirigent Symfonického orchestru Finského rozhlasu a hlavní dirigent orchestru Kokkolské opery. Od další sezony bude šéfem a uměleckým poradcem Královské stockholmské filharmonie.
Setkání dirigentských nadějí
Dostáváme se na otázky pražskojarní dirigentské soutěže, zejména pokud jde o porovnání s jinými soutěžemi, kde Jorma Panula zasedal v porotách. Od sedmdesátých let býval mnohokrát i v jejich čele, třebaže tu roli neměl nikdy rád. Jeho zkušenosti prý potvrzují častou neprofesionalitu porotců a to ho zlobí. „Poroty bývají totiž často obsazovány jinými profesemi nežli dirigenty, třeba skladateli, agenty, či muzikology. Nemyslím si, že by byli všichni kompetentní rozhodovat o mladých adeptech dirigování,“ rozhorluje se.
O mladých talentech, které ve světových soutěžích dirigent Panula potkává, se nedomnívá, že by byly právě v současnosti ty největší, nejspíš snad jen dobří. Pokud jde o úroveň letošní mezinárodní soutěže Pražského jara, má však dojem, že byla docela vysoká. Prý podobná úrovni například loňské soutěže v Kodani. Byl tam už šestkrát členem jury. Co však najisto nemá rád, přihodilo se v Praze. Rozhodovalo se jen v číslech, ne v diskusi a posuzování probíhalo korektně matematicky, ne však po společné rozpravě.
Letošní dirigentskou soutěží prošlo 127 přihlášených z 31 zemí, z nichž do druhého kola postoupilo 32 dirigentů. To je úžasné číslo nastupujících nadějí z celého světa. Bylo překvapením i pro jury. „Nemáme ani tolik orchestrů na světě, aby se všichni uplatnili,“ glosoval Jorma Panula. Podobné zkušenosti získal ale i z Malko soutěže v Kodani či z Kondrašinovy soutěže v Amsterdamu.
O českých kandidátech, Janu Kučerovi a Ondřeji Vrabcovi, se chairman poroty vyjadřoval hodně pochvalně. Oba získali čestné uznání. „Mají dobrou školu a přesvědčivě tvořili hudbu,“ říká. „To považuji za velmi důležité, víc než mnozí ostatní v porotě, ale čísla jsou čísla. Všichni členové poroty mají stejný hlas, takže předseda nemá možnost bodování nijak ovlivnit.“ Byl překvapen, že soutěž nebyla obeslána žádným finským kandidátem a nevěděl vlastně proč. Měl zato dojem, že leckdo z prvního kola soutěže, které probíhalo jako výběr z video nahrávek, měl šanci postoupit dál. „Soutěž je prostě loterie,“ povzdechl si.
Kupodivu bylo těžké vyzvednout první tři kandidáty na vítězné ceny. „Ve druhém kole se mi třeba jevil zajímavě ruský kandidát Alexandr Soloviev, dál se ale nedostal. Mým tipem pro první cenu byl pak Japonec Koji Kawamoto a pro druhou Krzysztof Urbanski, který nakonec rozhodnutím číselného součtu hlasů poroty zvítězil. Marzeně Diakun bych cenu asi nepřiřkl. Přesto byla druhá. Je to studentka, zatím ve vývoji. Nemá hotovou techniku, jen dává orchestru takt, a na pódiu má zbytečně mnoho pohybu. I Japonec byl ve třetím kole hodně rozházený, snažil se předvádět se až příliš. Takový ale v předchozím kole nebyl. Asi ho závěr soutěže nějak rozhodil. Je to ovšem rozhodně talent a díky věku i dost vyzrálý. Nicméně skončil jako třetí. V porotě se stále opakoval problém, že jsme o výkonech nemohli diskutovat. Lítala jen čísla. Často jsem pak byl překvapen rozdílností konečného počtu čísel v hodnocení členů poroty. Z jiných soutěží to tak neznám.“
S tím opouštěl profesor Panula dirigentskou soutěž. Měl za to, že tajné hlasování v číslech není to pravé, lepší že je přede všemi zvednout palec nahoru nebo dolů, aby každý v porotě znal názor toho druhého. Teď už čeká vítěze koncertní vystoupení na příštím Pražském jaru. Bude muset obhájit oprávněnost rozhodnutí jury.
Dnešek a příští dny
Po pražskojarní dirigentské soutěži si ještě Jorma Panula v několika dnech vychutnal krásy Prahy a pak odletěl ke dvoutýdenní výuce do Stockholmu, kde je profesorem na hudební akademii. A potom? „Velké prázdniny!“ Tráví je s ženou (původně violoncellistkou, členkou Helsinské filharmonie) na svém trvalém sídle blízko Helsinek, uprostřed lesů. Nechodí ale jen na procházky, stará se o les a kácí na mnoha hektarech stromy, aby si při tom upevnil svou fyzickou kondici.
Jen jedno z pěti dnes už dospělých dětí Jormy Panuly se zabývá hudbou. Jedna dcera je herečka, druhá choreografka baletu, jeden syn je skladatel, violoncellista, hráč bicích nástrojů a dirigent, druhý je reklamní manažer a třetí kuchař. Všichni mají svou profesi, žijí se svými rodinami a občas se vzájemně navštěvují.
Je nějaké krédo, jímž se dirigent Panula v životě řídí? „Nemám žádné,“ odpoví stroze. „Žijeme s mou ženou své dny a jsme šťastni,“ dodává otevřeně. „Máme množství zájmů. Nedávno jsem učil v St. Petersburgu. Procházeli jsme tam nádherné galerie a obdivovali s úctou potěmkinské fasády starých domů. V Praze si teď vychutnáváme pravou a skutečnou krásu architektury. Rádi se sem zase vrátíme,“ loučí se s Prahou finský dirigent a vynikající pedagog Jorma Panula.
