Narodil se v Antverpách, kde také studoval (klavír, varhany, zpěv a dirigování), nyní žije a pracuje v Bruggách. Po studiích začal se soudobou hudbou, ale jeho láska k varhanní a vokální hudbě ho celkem rychle přivedla do tehdy teprve začínajícího světa historické interpretace barokní hudby. „Nezapomeň, že v šedesátých letech vzniklo dost revoluční hnutí hry na varhany,“ připomíná. „Když mluvíme o historické interpretaci, máme na mysli vždy Nikolause Harnoncourta, jenže to hnutí přišlo již před ním. Dá se mluvit o varhanní renesanci: návrat ke starým nástrojům, k původním rukopisům, ke studii historické interpretace.“ Jos van Immerseel se chtěl nejdříve učit u svého idolu Gustava Leonhardta, jenže jak sám říká, nechtěl být tímto holandským specialistou příliš ovlivněn.
Pět set varhan
Již během svých studií byl fascinován varhanami. Když mu bylo 14 let, zahrál si už na pěti stech nástrojích, jejichž technické údaje si zapisoval do objemné kartotéky. Také ho zajímala bariéra mezi skladatelem a interpretem jeho skladeb. Shromažďoval vše o Poulencovi a Messiaenovi a také komponoval avantgardu. „Z interpretů jsem miloval Alfreda Dellera, to byl muzikant podle mého gusta! Když mně bylo 16 let, hrál jsem s flétnistou Jean-Pierrem Rampalem, každý to považoval za velkou čest, ale mně z toho bylo nevolno. V novinách mě také nazývali nový Glenn Gould. Bylo to myšleno jako pocta, jenže já jsem z toho byl smutný, ‚Gouldisme‘ pro mne byla nemoc“, vzpomíná svérázný Jos na svoje mladá léta.
Jednou se ho zeptali, jak často pracuje s Animou Eternou. Odpověděl: „Řekl bych co možná nejméně.“ Co to znamená? „Čtyři produkce za rok a vždy jen krátkou dobu, dva až tři týdny, včetně zkoušek. Mám pro to dva důvody: zaprvé jsou členové orchestru příliš zaneprázdněni a zadruhé od nich vyžaduji maximální nasazení. Takový stres nelze vydržet déle než tři týdny. Jakmile se muzikanti začnou dívat na hodinky, je to špatné znamení. Proto hrajeme společně co možná nejméně, abychom odvedli co nejlepší práci.“
Jos měl vždy dost vyhraněné názory i v soukromém životě, to dosvědčují jeho čtyři ženy, všechny byly výborné hudebnice. Traduje se, že když se ženil na majestátní antverpské radnici se svou třetí ženou, houslistkou Marií Lindal, řekl mu tehdejší starosta: Josi, to je potřetí a naposledy. Mýlil se, jeho čtvrtá žena byla klavíristka Claire Chevalier a i ta ho opustila, nebo opačně?
V roce 1964 – bylo mu 19 let – založil svůj první ansámbl, Collegium Musicum, a stýkal se se specialisty jako Jaap Schröder, Paul Van Nevel nebo Anner Bijlsma. Podrobně studoval historická cembala a to ho zavedlo do Kanady ke známému cembalistovi a muzikologovi Kennethu Gilbertovi. V 28 letech vyhrál také cembalovou soutěž v Paříži. Skutečným startem se stalo jeho nezapomenutelné nastudování Monteverdiho Orfea v roce 1977. Jsou specialisté, kteří u staré hudby zůstávají, a jiní, kteří si s úspěchem osvojili i mladší hudební historii. K těm patří i Van Immerseel s projekty kolem Mozarta, Beethovena, Schuberta, Ravela, Liszta, Poulence a dokonce Gershwina.
Sweelinck-konzervatoř
Jos van Immerseel se uplatnil i jako pedagog, spolu s Tonem de Leeuwem byl uměleckým ředitelem Sweelinck-konzervatoře v Amsterodamu, profesorem v Conservatoire national supérieure v Paříži, ve švýcarské Schole Cantorum Basiliensis, de Kunitachi-University v Tokiu a na Indiana University v americkém Bloomingtonu. Pozoruhodná je rovněž jeho diskografie s boxy všech Mozartových klavírních koncertů nebo Beethovenových symfonií, oceněných řadou cen jako Cena Caecilie, Diapason d‘Or nebo Le Choc de Monde de la Musique. Všechny nahrávky, a je jich více než sto, jsou pořízené na dobových nástrojích u gramofirem jako Accent, Channel Classics, Sony a od roku 2002 u pařížské Zig-Zag Territoires, kde má vlastní Collection Anima Eterna. Za zmínku určitě stojí i jeho bohatá sbírka starých klavírů, přesahující tři století. Jos a jeho orchestr jsou od roku 2003 v rezidenci v Bruggách a dále jsou „ensemble associé“ v opeře v Dijonu a čerstvě také na Beethovenfestu v Bonnu.
Jako většina hudebníků té doby začal i Jos van Immerseel s barokní hudbou. Johann Sebastian Bach byl neodmyslitelnou postavou v hudebním vývoji mnoha hudebníků klávesových nástrojů. „Asi proto, že jsem u Bacha začal, tak se mně později otevřel hudební svět, jdoucí až do minulého století jako Janáček, Poulenc, Ravel nebo dokonce Gershwin a Orff,“ říká Jos. „Přemýšlel jsem často, co vedlo toho kterého skladatele ke komponování nové skladby, co měl před očima, jaké nástroje znal a chtěl použít. Byl jsem tehdy posedlý – a jsem dodnes –, abych znal každou podrobnost té doby, protože ta nám odhalí tolik informací o stylu, tempech, dynamice, akustice a zvukové balanci. Proto jsem také začal sbírat historické klavíry. Zatím jsem nenašel žádnou vhodnou místnost, kam bych je v Bruggách umístil, ale často se vracím do místnosti, kde jsou dnes uloženy, abych si znovu a znovu ověřil jejich specifický zvuk.“ Van Immerseel byl stálým hostem v Národní knihovně v Paříži, aby si co nejvíce ověřil, jak se tehdy hrálo na cembalo, on dokonce mluví o fanatismu.
Anima Eterna
V roce 1985 bylo stále více hudebníků, kteří se začali podrobně zabývat interpretací barokní hudby, a tak založil soubor starých nástrojů, jakýsi zárodek Animy Eterny. O dva roky později rozšířil původní soubor na barokní orchestr o sedmnácti členech – Anima Eterna byla narozena. Název orchestru našel Jos v latinském překladu svého vlastního jména „Immer Seele“. Netrvalo dlouho a soubor se dostal do popředí zájmu evropských koncertních agentur, zejména interpretací vídeňského klasicismu a francouzského baroka. V roce 1990 se Anima Eterna a její dirigent zapsali do dějin hudebních nahrávek všech 21 koncertů pro fortepiano Wolfganga Amadea Mozarta. Album o 10 CD získalo četné diskografické ceny. V devadesátých letech minulého století vyšly také Schubertovy symfonie, hrané podle rukopisů skladatele a poprvé také na dechové nástroje z jeho doby. Čtyřdílný box byl rovněž oceněn Diapasonem d’Or de l’Année. Po roce 2000 přišli na řadu Brahms, Johann Strauss jr., ruští skladatelé (Čajkovskij, Rimskij-Korsakov, Musorgskij a Borodin) a za Ference Liszta byli dirigent a orchestr odměněni Preis der Deutschen Schallplattenkritik. Mimořádný zájem měl a má Jos o francouzské hudební skladatele: Debussy, Poulenc a Ravel.
„Evoluce se nedá zastavit. V roce devadesát, když jsme nahrávali Mozarta, měl jsem k dispozici jednoho výborného a jednoho průměrného fagotistu, to bylo vše. Dnes mám možnost volby mezi 25 fagotisty. Členy orchestru vybírám podle potřeby z více než 450 hudebníků! Samozřejmě si musí udělat čas, důležité je, aby byli specialisty v té které požadované nahrávce a aby mezi nimi byla potřebná synergie mezi různými kulturami, národnost už nehraje vůbec žádnou roli, máme v našem seznamu adeptů muzikanty z celého světa. Dávám jen informaci svým kolegům, že v budoucnosti budeme hrát například Bolero od Ravela a oni vyhledávají hudebníky, kteří hrají Ravela na nástroje z jeho doby. Ano, je to intenzivní přípravná práce, ale to k tomu patří a oni to dělají rádi. Já se zabývám celkovou koncepcí skladby. Když Arturo Toscanini v Paříži řídil Bolero, byl Ravel velmi rozzloben, že Toscanini zvolil příliš rychlé tempo, ač se to posluchačům líbilo. Je pravda, že se Bolero hraje dost rychle, já se domnívám, že pomalejší tempo vyznívá mnohem lépe, a snažím se o to. V každém případě se prodalo 18 000 nosičů Bolera, což není málo.“
Van Immerseel miluje dva skladatele, i když si to moc nepřiznává: Ludwiga van Beethovena, po dědečkovi tak trochu Vláma, i Jos je vlámského původu, a Franze Schuberta. Natočil všechny symfonie obou skladatelů a Beethovenovy předehry. Dirigent zůstává tradičně věrný manuskriptu, včetně metronomických údajů skladatele. Beethovenova tempa jsou pro moderní osmdesátičlenný orchestr asi trochu rychlá, avšak pro hlavně ve smyčcích redukovanou Animu Eternu vyznívají perfektně. Totéž platí pro nahrávky Schubertových symfonií. Pod názvem Schubertiade zazní v těchto pořadech po celém světě nejen symfonie, ale i komorní díla jako Forellenquintett nebo písně, samozřejmě za doprovodu oslavence.
Czech connections
Jos van Immerseel je v oboru autentické interpretace považován za jednoho z největších odborníků, jeho četné konexe s českým hudebním světem jsou ale málo známé. „To musím chvíli přemýšlet, jak jsem přišel do úzkého styku s českou hudbou, jeho interprety a organizátory,“ říká Jos po chvilce váhání. „Už jako student jsem se seznámil se skladbami velké české trojky Smetana – Dvořák – Janáček, i když nesmíme zapomínat na Martinů. Konkrétně to byl asi David Dittrich a jeho Concentus Moraviae, kdo mě poprvé kontaktoval. Měl jsem tu příležitost dirigovat Musicu Floreu s Magdalenou Koženou a později jsem s Magdalenou natočil v Londýně Mozarta. Nesmím také zapomenout na česko-německou cembalistku Barbaru Willi, která mě pozvala do Prahy a Berlína.“ V roce 2007 spolupracovala s Jos van Immerseelem a Animou Eternou cembalistka Kateřina Chroboková, na festivalech v Bruselu a Bruggách s nimi provedla Koncert pro cembalo a malý orchestr Bohuslava Martinů a tehdy tam rovněž natočila svoje první profilové CD. „Jestli vše dobře dopadne tak s výbornou Kateřinou natočíme v září příštího roku znovu Martinů. Anima Eterna dokonce tento rok připravila nový výchovný projekt. Pod názvem České poklady byly s úvodním slovem dramaturga souboru Sofií Taes představeny skladby Smetany, Dvořáka a Janáčka pro studenty hudebních škol a konzervatoří a také zvláštní projekt pro členy orchestru.
Dvořák a Janáček
Jen pár měsíců – nahrávka je z března tohoto roku – je staré CD Dvořákovy Novosvětské a Janáčkovy Sinfonietty. „Už v mých studentských letech mě upoutala, tehdy pro mě neznámá, Sinfonietta. A zůstala mi v hlavě dodnes. Chtěl jsem ji mermomocí natočit a jsem opravdu rád, že se mi to konečně podařilo. Sinfonietta je pro mne stejného kalibru jako třeba Svěcení jara, tedy žádná klasicisticky-romantická symfonie, ale skoro svita s pěti samostatnými díly. Vlastně je název Sinfonietta příliš skromný pro takové mistrovské dílo.“ Sehnat deset trumpetistů není žádná maličkost, pamatuji se, že se na jednom koncertu v Bruselu na poslední chvíli musel změnit program, protože se nepodařilo najít tolik prvotřídních hudebníků. Neměl jsi podobný problém? „Naštěstí ne, dokonce jsme našli dobové instrumentarium z různých míst přesně jako za Janáčkova času. Kombinací českých, německých, ruských, francouzských a vídeňských hráčů na dechové nástroje jsme docílili specifický zvukový kolorit.“
A co Dvořák, je Novosvětská skutečně – jak se v cizině často uvádí – tak americky autentická? „Podle mého soudu nikoliv, to také nebyl Dvořákův záměr. Pokud víme, nevypůjčil si přímo žádnou melodii z amerického folklorního repertoáru. Dvořákova hudba zní v mých uších ryze česky.“ Faktem zůstává, že díky historickému rozmístění hráčů orchestru při nahrávce, zejména skupiny basů – tedy princip z 18. století – je basový zvuk všudypřítomný.
Oslavy sedmdesátin Jos van Immerseela v listopadu a zároveň třicetin Animy Eterny odstartovaly již v říjnu v Německu a Mexiku, Josovými favorizovanými skladateli, Beethovenem a Schubertem. Zajímavé je, že všechny koncerty v Mexiku byly dlouho předem vyprodané. Oba skladatelé jsou rovněž na programu listopadových koncertů, samozřejmě v různých belgických městech, ale i ve francouzském Dijonu, německém Frankfurtu (Alte Oper) a začátkem příštího roku v australském Sydney (Opera House), v New Yorku (Lincoln Center) a v šesti švédských městech. Shrnuto a podtrženo: 200 let repertoáru v jedné sezoně, 44 koncertů, 10 kompaktních disků, workshopy, master classes, ateliérová vystoupení, edukativní projekty pro mládež, přednášky, atd… Happy birthday, Jos a Anima Eterna!
