Česká filharmonie bude mít od září nového koncertního mistra, nadaného houslistu Josefa Špačka. Ve svých pětadvaceti letech se stane jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii předního českého orchestru. Filharmonici si jej zvolili sami na konkursu, jehož se zúčastnil celý orchestr a loni na podzim byl jednoznačným favoritem. Josef Špaček patří k nejvýraznějším představitelům mladé české houslové generace. V květnu dokončil magisterská studia u slavného houslisty Itzhaka Perlmana na prestižní newyorské Juilliard School. Kromě řady hostování u zahraničních orchestrů zvítězil v světové houslové soutěži Michaela Hilla na Novém Zélandě v roce 2009. Po dokončení studií na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii obdržel za mimořádné studijní výsledky cenu Fritze Kreislera. HARMONIE zastihla Josefa Špačka na emailu během červencového pobytu na festivalu Ravinia v Chicagu.
Jakých úspěchů, soutěžních, koncertních nebo studijních, si nejvíce považujete? Za svůj největší úspěch považuji úspěšné přijímací zkoušky na Curtisův Institut ve Philadelphii. Myslím, že tato škola změnila můj hudební život a dala mi neuvěřitelnou podporu v mém hudebním růstu. Myslím, že pět let strávené v této škole bylo opravdu důležitým milníkem v mé kariéře.
Zvítězil jste loni na podzim ve svých 24 letech poměrně jednoznačně v konkurzu na koncertního mistra ČF. Porotou vám byli všichni hráči orchestru. Jste ale i úspěšným sólistou a studujete v New Yorku. Dají se všechny tyto aktivity vůbec skloubit dohromady? Někdy je to opravdu těžké, zvláště když se vyskytne více možností najednou. Je důležité si potom umět vybrat tu správnou volbu a stanovit si svoje priority. Některé nabídky se zkrátka musí odmítnout, a to není vůbec lehké. Nicméně kývnout na všechno je téměř nemožné. Příští rok už ve škole nebudu, takže studia půjdou stranou. Svůj čas si plně rozdělím mezi orchestr, sólové vystupování a komorní hudbu. Výhodou je pro mě fakt, že většina evropských orchestrů má více než jednoho koncertního mistra, proto se najde čas i na jiné muzikální aktivity.
Čím vás láká Praha? Nebude to pro vás komplikované i osobně? Vaše přítelkyně, tuším, není Češka… Praha kromě své krásy, má neuvěřitelnou historii a kulturní zázemí. Myslím, že je velmi důležité, aby se kulturní potenciál tohoto města dále rozvíjel, a já chci svým působením přispět k této poněkud uhasínající tradici. Moje snoubenka je Američanka z bolívijsko-britské rodiny. Během pár let se plánujeme usadit v Evropě, nicméně v příštím roce to bude náročné, poněvadž ona končí školu v USA a já budu hlavně v Praze. Nemyslím si však, že vzdálenost bude problém. Do USA se budu vracet poměrně často.
Měl jste i jiné nabídky v zahraničí? Česká filharmonie byla jediným orchestrem, kam jsem dělal konkurs. Nabídky na jednotlivá vystoupení nějaké jsou. O zaměstnání v mém věku, a na plný úvazek, nemám až tak veliký zájem. Snažím se být zejména všestranně aktivní, což mi angažmá v České filharmonii umožní. Člověk ale musí tvrdě pracovat, aby všechno stíhal.
Kdy k České filharmonii nastoupíte a na jak dlouho? Už jste podepsal smlouvu? V jakém rozsahu budete s filharmonií spolupracovat? Do České filharmonie nastoupím v září letošního roku. Nyní je těžké určit na jak dlouho, nicméně chtěl bych zůstat do té doby, dokud svým působením budu orchestru pozitivně přispívat. Smlouvu jsem ještě nepodepsal, ale v blízké době máme s ředitelem Marečkem domluvené jednání.
Co vás láká na aktivním působení v orchestru a co konkrétně na České filharmonii? Za posledních sedm let, kdy jsem strávil hraním v orchestru nemalou část svých studií, jsem si orchestrální hru oblíbil. Orchestr je z mého hlediska jako jeden velký hudební nástroj, ten největší komplexní hudební nástroj. V žádném jiném nástroji člověk nenalezne tolik dynamiky, barvy, zvuku a charakteru. A být součástí takového tělesa je opravdu zážitek. Česká filharmonie patří k předním světovým orchestrům a myslím, že můžu být hrdý na to být členem orchestru, který tvoří významnou část českého hudebního dědictví.
Vaše pozice bude i zevnitř orchestru velmi sledována. Neobáváte se tak trochu stresu a přísného dohledu starších kolegů? Mám pocit, že jsem na stres zvyklý, k tomu všemu jsem navíc optimista. Z pozice koncertního mistra je důležité mít dobrou rovnováhu mezi sebejistotou a pokorou. Pokud se všechno dobře skloubí, člověk si získá v orchestru respekt. Musím ale přiznat, že určitou starost mám, a vím, že prvních pár týdnů bude zásadních.
Šéfdirigentského postu v České filharmonii se v září 2012 ujme Jiří Bělohlávek. Jak vnímáte jeho angažmá? Na spolupráci s Jiřím Bělohlávkem se velice těším. Myslím, že České filharmonii nabídne svým postavením jen to nejlepší a přinese do orchestru nového energického ducha. Jiří Bělohlávek je světová ikona české hudby a mít takového umělce za šéfdirigenta bude nesmírným přínosem.
Sledujete současná jednání nového vedení České filharmonie, odborů a dalších zástupců orchestru? Jak se díváte na reformy, které se ve filharmonii připravují? Vedoucí skupin budou mít prý větší pravomoci… Situaci v orchestru zatím z povzdálí sleduji a velice podporuji nové vedení. Česká filharmonie se potřebuje dále rozvíjet. Není to něco neobvyklého, ale standardní přístup. Doba jde stále dopředu a my musíme s ní.
Co myslíte, že Česká filharmonie v současné době nejvíce potřebuje? Nevím, jestli si na tuto otázku mohu dovolit odpovědět, přece jenom u orchestru začínám. Z administrativního hlediska, díky novému vedení to s orchestrem vypadá velmi dobře. Z hudebního hlediska si myslím, že Česká filharmonie už dlouhá léta neměla osobnost, která by s orchestrem opravdu úzce pracovala. V posledních dekádách se vystřídalo u orchestru mnoho šéfdirigentů. Nejsem si jist, zdali častá změna je dobrou, či špatnou volbou, nicméně osobnost, která se orchestru kompletně zasvětí, je podle mého názoru vždy přínosem. Česká filharmonie našla řešení, a tím je renomovaný Maestro Bělohlávek.
Jak byste srovnal podmínky mladých, nastupujících hráčů v České filharmonii a v zahraničí? Orchestry všude po světě fungují různě. Většina evropských orchestrů je převážně dotovaná státem. Záleží na ekonomické situaci a důrazu na kulturu té dotyčné země, podle toho se určují podmínky. V USA je většina orchestrů dotována privátně a z peněz filantropů a firemního sponzoringu. Orchestry v USA se proto velice zaměřují na marketing. Pokud je orchestr úspěšný, nastupující hráč má mnohem lepší podmínky než hráč orchestru na srovnatelné úrovni v Evropě. Je ale těžké srovnávat Prahu s Londýnem či New Yorkem. Výdaje za živobytí jsou ve světě velice rozdílné.
V jakém repertoáru se cítíte jako sólista nejlépe? Je těžké říci, co se mně hraje nejlépe, nicméně asi nejraději mám období mezi lety 1800 až 1920. Hudba je v tomto období velice barevná, energická, virtuózní, romantická a epická. Všechny tyto styly mám nesmírně rád.
Je to už pět let, co jste vydal svoje debutové CD s kompletem Ysaÿových sonát pro sólové housle. Pracujete na dalším albu? Momentálně pracuji na CD pro firmu Naxos, které bude obsahovat díla H. W. Ernsta. Mimo jiné i slavnou etudu „Poslední růže léta“ a krátkou sólovou skladbu „Erlkönig“.
Vaše housle zněly na koncertu v Rudolfinu velmi dobře. Odkud jsou? Moje housle pocházejí ze školní sbírky Juilliard School v New Yorku. Jde o nádherný nástroj Antonia Stradivariho z roku 1692, který zakoupil pro školu proslulý mecenáš Avery Fischer.
Čemu se nyní věnujete a dopřejete si také nějaké volno o prázdninách? Volno mít bohužel nebudu. Jsou to moje poslední studijní prázdniny, a tak toho chci užít naplno. Musím ale říci, že housle jsou pro mě radost za jakékoliv okolnosti, takže zejména o prázdninách jsou pro mě v podstatě takový můj koníček.
Josef Špaček v letošním roce koncertoval například v kolumbijské Bogotě, kde se představil s Brahmsovým Houslovým koncertem za doprovodu Kolumbijského národního symfonického orchestru. Jako sólista hrál i s Moravskou filharmonií, Českou filharmonií a Queensland Symphony Orchestra v Austrálii. Za sebou má i komorní a graduační recitál v New Yorku, turné na Nový Zéland a pár recitálů na domácí scéně. V rámci svých školních povinností vystoupil s Juilliard Symphony Orchestra v Mahlerově 9. symfonii pod taktovkou Alana Gilberta.
